Trochu zklamán z průběhu dne druhého jsem ještě netušil, že právě sobota bude na úrodu kvalitních kapel tou vůbec nejhojnější. Do areálu dorážíme až kolem 12 hodiny, čímž se vyhýbáme některým formacím v čele s DYMYTRY (The Agony mne ovšem mrzí), v jejichž průběhu jsme ovšem již bloumali po stáncích a hledali něco, co nebylo usmaženo do bezvědomí.

Po skončení jejich omaskovaného setu ovšem na pódium naskakují švédští blázni AVATAR. Posledním albem, které jsem od těchto borců slyšel, bylo to stejnojmenné, vydané roku 2009, ovšem věděl jsem, že se Johannes Eckerström a jeho skvadra mezitím přetransformovali do jakýchsi klaunů a rovněž upravili i své hudební výrazivo, které s užitím četných čistých vokálů skutečně pořádným cirkusem je. Kromě prvků melodického death metalu z jejich začátků tak kapela mastí i heavy metal, hard rock, groove a půjčuje si i z dalších hudebních stylů – no ve finále slušný mišmaš, ovšem dávající v kontextu celé pódiové image smysl. Kromě dokonalé prezentace s téměř dramatickou mimikou Johannese ve stylu Jokera z Temného rytíře jsme se dočkali především podpory posledního alba Hail the Apocalypse, z něhož zazněla titulní skladba, ale například i Bloody Angel či Vultures Fly. Z mé oblíbené desky Schlacht pak pánové nezahráli nic, což beru, jelikož v současnosti jsou již jednoduše jinde a očividně jim to po všech stránkách funguje. Spokojenost, kvalitní vystoupení a dobrá show. Bylo se na co dívat i poslouchat.

V rámci dne ovšem bylo největším tahákem pro naši skupinu především vystoupení DELAIN, kterým rovněž loni vyšla výborná deska – a sice The Human Contradiction. Zde jsem musel pochválit především úctyhodný výkon hlavní pěnice Charlotte Wessels, jež se zpěvem započala již v relativně útlém věku a s přibývajícími roky jen a jen roste do krásy i kvality. Troufám si tvrdit, že Delain svým, pro diváky atraktivním, živým vystoupením (roztleskávalo se v podstatě neustále) nejen, že zastínili Within Temptation, ale přiblížili se na dohled bezchybnému vystoupení svých souputníků z řad Xandrie. A opět se ptám – proč pouze 60 minut a proč v 6 večer. Tahle kapela má rozhodně na víc a jejich parádní živé vystoupení to jen potvrdilo. Navíc setlist je v podstatě hit za hitem a postrádám hluchá místa. Tohle se panovi Martijnovi Westernholtovi skutečně povedlo, a ačkoliv finančně po svém (sebou samým nezaviněném) odstoupení z Within Temptation přeci jen s Delain musí trochu komerčně strádat, kvalitativně je to přesně naopak, jak to tak bývá.

Po skončení tohoto parádního výletu na konec 90. let a začátek raných 00’s jsem pak měl původně v plánu vyrazit pryč od stage, jelikož byla ohlášena jedna z nejstarších účinkujících kapel festivalu – švýcarští (no, vlastně již internacionální) blues hardrockeři KROKUS.

Ti byli založeni již v roce 1975, tedy v době, kdy jsem nejenže ještě netahal ani kačera, já ještě pěkných pár let netahal vůbec nic. V obecenstvu se proto sešli především ročníkově starší rockeři, ovšem to, co ten večer pánové ještě za světla předvedli, nemělo konkurenci. Vzhledem k dlouhé kariéře, čítající nějakých 17 regulérních desek pánové skutečně měli z čeho vybírat a již od první rozeznějící se skladby Long Stick Goes Boom bylo jasno, že areálem se nesl nejen dobrý rock’n’roll, ale především výborná nálada, kterou svým pohodovým vystoupením brzy kapela přenesla na celý několikatisícový dav, jenž křepčil, skákal, tancoval a potleskával.

Všichni se jednoduše tímto mixem AC/DC a ZZ TOP skvěle bavili a pohled na padesátileté tatíky v davu, pařící jako zamlada, byl k nezaplacení (dobře, pařil jsem rovněž).

Navíc zvuk byl u Krokus minimálně tento den snad vůbec nejlepší ze všech zúčastněných kapel a vyhrávky i sóla hned tří elektrických kytar tak patřičně vynikla. Výborně se předvedl i vokalista Marc Storace, který často bývá přirovnáván k zesnulému vokalistovi Bonu Scottovi, a kdyby byl býval nabídku na účinkování v AC/DC přijal, mohl být nejspíše dnes jejich vokalistou. Ze skladeb kromě (trochu zbytečného) coveru American Woman zazněly výborná Hellraiser, Winning Man s vložkou v podobě melodie z filmů o agentu 007, Eat the Rich, či například Easy Rocker. Jednoduše samé klasiky a zároveň naprosté bomby (sólo z Fire bylo naživo vysloveně orgastické) a pro mne osobně Krokus zůstává kapelou, kterou jsem si z festivalu přivezl i s sebou domů.

Na podobné vlně jsme koneckonců zůstali i s další kapelou v pořadí, v glam rock/metalu se vzhlédnuvší rovněž švýcarští GOTTHARD, kteří nejspíše s Krokus přijeli na kotvě :). Jejich set byl opět výborný, zpívající kytarista Nic Maeder je, myslím, důstojnou náhradou za zemřelého Steva Lee a jelikož Gotthardům loni rovněž vyšla nová placka (jsem zvědav, kolikrát to ještě napíšu), hrálo se především z Bang!. Kromě titulní věci zazněly i Get Up N’ Move On, Feel What I Feel, What You Get, na desku Firebirth jsme se vrátili s vokodérem podporovanou Right On na Domino Effect s Master of Illusion, došlo i na milostnou baladu s Feel What I Feel.

Dobrý nápad měli pánové se světly, kdy se při sólech pódium barvilo do zelena a podobně. Dobrá show od party sympaťáků a po Krokus výborné pokračování hardrockového večírku. Troufám si tvrdit, že ten večer stáří a zkušenost zvítězilo nad mládím a dravostí na celé čáře.

Následující program pak vidím už jen z rychlíku, na německou powermetalovou senzaci POWERWOLF opět přišlo nejvíce lidí, takže bylo skutečně obtížné si najít nějaké místo, odkud by si člověk set patřičně užil. Přiznám se, že Powerwolf jsem slyšel jen jednou, a to ještě omylem, a jejich tvorba mne naprosto míjí. Pro mé slechy se jedná o plastový power třetí cenové s latinskými recitály, přestože je to asi in.

Melodická Morava byla ovšem opět jiného názoru a Powerwolf společně s dalšími powermetalovými spolky patří mezi zdejší benjamínky. Já jsem to po nějaké páté skladbě zabalil, hrálo se hodně z desky Blood of the Saints z roku 2011, co si tak vybavuji. Alespoň jsem si připomněl, kde zakotvili pánové z Flowing Tears, ale pro mne to muzika tedy není. Každopádně Powerwolf to komerčně asi pěkně šlape, jelikož pódiové dekorace byly na vysoké úrovni a vzmohli se i na oponu. Na THE EXPLOITED už jsme pryč, což mne opět hodně mrzí, jelikož, ačkoliv mi punk/hc v jejich podání nic neříká, viděl bych je rozhodně raději, než předchozí uvedené panáčky. Tak snad někdy příště.