Navštívit norskou černou mši, a ještě k tomu v Brně, bylo lákavou představou od samého počátku. Když jsem se s tím ale svěřil našemu panu faráři, snažil se mi to zošklivit a důkladně účast rozmlouval. „Nejezdi, jsou to neznabozi. Strávíš otravných šest hodin na cestě tam a zpět. Pomni, posedne tě ďábel! Druhý den jdeš do práce, synu, budeš znaven. Zase utratíš spoustu peněz za merch a vinyly, přitom církev strádá. Budou tě napájet Starobrnem,“ vyhrožoval mi dokola fláterník. A už mě skoro dostal. Jenže pak mi Pán zjevil, že sestavu z Osla doplní astrálně psychedelický bonbónek z Karviné, vzal jsem tedy sekyru, dědka s kolárkem rozsekl vejpůl a tím má nesvatá mise započala.

Mayhem jsou nejen jedním z vrcholů pomyslného blackmetalového pantheonu, ale s albem Daemon, jak se ukazuje, i v životní formě. Že Attila, Necrobutcher, Hellhammer a spol. s sebou na turné vytáhli nosaté a ušaté strašidlo Håvarda Ellefsena aka Mortiise, dává smysl nejen pro jejich dlouholetou spřízněnost. Tenhle netopýr se totiž na Spirit of Rebellion navrátil k dungeon synthu, se kterým strašil děti v devadesátkách na svých prvních albech. Jeho live set tak byl něco jak prvotřídní intro k následující apokalyptické tortuře. A to, že si sami Mayhem vyžádali support Inferna ukazuje, že prastaří věrozvěsti temnot dokáží projevit respekt a s hrdostí sdílí svůj piedestal se služebně mladšími kolegy, o nichž asi málokdo pochybuje, že aktuálně patří k nejžádanějším vývozním artiklům domácí scény.

Inferno za zjevení Urobora

Pokud se nemýlím, jedná se historicky o první propojení aktivit pořádající agentury Obscure s moravskoslezskými rarachy. Večeru na Flédě to dodalo jasný punc elitní akce a jak u tohoto pořadatele bývá dobrým zvykem, jelo se přesně na čas. Inferno se trochu tísnili na přeplněné stejdži, které dominovala ještě zakrytá Hellhammerova obří souprava a Mortiisovy bannery, ale čtveřice se s tím popasovala ve vší skromnosti, vizuální estetika musela jít trochu stranou, šlo především o sluchové vjemy, co nás zajímalo.

Inferno bez nadsázky prezentují souboj mocností světla a temnot v archetypálním zápase, kdy i Lucifer vzhlíží k nebesům a ohňové chrliče Boha Stvořitele pálí křídla legiím archandělů padajících ve smrdutě sežehnuté mase do nejhlubších pekel kosmíru. Obrovský potenciál zvukových fantazií nám v hudbě Inferna předestírá satanskou erotiku bez sexuální konotace, kytarové najády nemají ambice za každou cenu ohromovat hlukem, pojí se v nich skromnost s velikášstvím, bzučící hejno Belzebubových much, které míří do epicentra zamrzlého plamene.

Se dvěma kytarami bez basy láká Inferno astrální múzy z digitálního otroctví, kdy je nakonec i basa velmi pěkně slyšet, obdobně jako další funkčně pojaté elektronické party, které společně s přidanými vokály dolaďují celkovou imaginaci zamýšleného zvuku. Odlištěný kybernetický dotyk je zachvácen dychtivostí živoucího dravce. „Nagothlá” kytara se protkává s BM sžíravostí v bezpříkladné sonické chamtivosti a můžeme jen žasnout, protože se nám náhle zjevuje mýtický Uroboros sám! Skvělá práce Ska-Gul & Morion. Adramelech se nesnaží za každou cenu vynikat, vokály působí spíš ambientně a jakoby v ozvěnách z propasti, Sheafraidh předvádí na bicí věci nebývalé, které od něho v Umbrtce  či Stínech plamenů nejsou žádány. Hrálo se z Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity), dominovalo střední tempo ovšem s dramatickými nasypanými výpady. Snad se nemýlím, když odhaduji setlist Inferno na čtyři songy, a to The Wailing Horizon, Descent into Hell of the Future, Ekstasis of the Continuum a magnificentní epos Stars Within and Stars Without Projected Into the Matrix of Time. Skvělý dojem završili ještě pánové později u distra, kdy se ochotně věnovali svým fans.

Glaciární strašidlo ve středověkých kulisách

Mortiisova bubu-show dlouhých komentářů nepotřebuje. Jeho chladivý severský dark synth je primitivní, podmanivý, misantropický, medievistický. Vampýr s okurkou místo nosu zpočátku bojoval s technickými potížemi, když mu vypadávalo CD s přednahranými stopami, do kterých dohrával lead motivy. Zvukař turné také zapomněl, že Mortiis používá mikrofon, takže se dá předpokládat jeho pozdější odstranění ze světa živých. Příšerka se s tím ale poprala s humorem, zvuk byl nakonec robustní, hutný, sytý, solidně nahlas a přidanou hodnotou se stala účast rohatého pošuka u kotlů, kterážto perkusivní podpora zafungovala přesně tak, jak měla. Solitérní nálada opuštěných hradních ruin, bezbřehé lesy plné trollů a krkavců, hladoví vlci na lovu, sníh, vítr, zima, led… Předpokládám, že se hrálo ze zmiňovaného posledního alba, takže variace na tracky A Dark Horizon a Visions of an Ancient Future, a tudíž pro milovníky staroby definované kultovním dungeon synth albem Ånden som gjorde opprør dokonalá extáze. Optimální předehra k následujícímu armageddonu.

Hail The True Mayhem!

Uf, co říct k Mayhem!? Měli jsme je tady možnost vidět bezpočtukrát, mají tady silnou militantní základnu oddaných fans, je to živoucí legenda žánru, která psala krvavým písmem jeho dějiny. A to tak, že minulý rok byla kapela ve své zemi vyznamenána prestižní cenou za přínos norské kultuře, což jistě tamní katolický i protestantský klér přivítal s nadšením. Že přízvisko “The True” před názvem kapely nenosí pětice jen z nějaké pózy, už také leckdo za bezmála čtyři dekády (!!!) existence Mayhem pochopil. Takže co jsme na Flédě vlastně zažili? Především autentický hudební masakr, jenž snese srovnání s málo čím. Marně pátrám v mysli, kdo by je mohl vyzvat… Marduk? Uvidíme za měsíc na tour k jejich třicátinám.

Jedno je jasné, Attilův tým si je své výsostné a zároveň nelehké pozice vědom. A proto dědci valí s takovým zápalem a brutalitou, že s rozběhem ztrapňují 99,9 % pozérů na dnešní přetlakované BM scéně a daří se jim to úctyhodně. Celé hodinu a půl trvající vystoupení bych rozdělil asi do tří logických bloků. Pětice v kápích vykopla pro začátek Falsified and Hated z mojí oblíbené poslední řadovky Daemon. Zvuk super, to jsem si koneckonců od Flédy sliboval a také to u všech kapel dostal. Zároveň ona pomyslná první třetina se nesla v duchu aktuální tvorby, kdy nás Norové mrazili geniální morovkou Malum, Bad Blood nebo Voces Ab Acta z epka Atavistic Black Disorder. Prakticky od začátku se rozčertil parádní kotel, hlavně na pravé straně před pódiem. Přeliv energie blokovalo pár naštvaných plešatých NSBM fans, kteří argumentovali, že na Mayhem se nepoguje, protože na Mayhem se zabíjí. Nakonec byli ušlapáni zuřivým satanistickým davem a zapomenuti už po šestistémšedesátémšestém kolečku v pitu. Nové skladby však byly jen přeci prokládány staršími beranidly jako Symbols of Bloodswords z Propasti vlčích doupat nebo chimerické My Death.

Teloch a Ghul byli nějací zaflákaní od krve a dalšího bordelu, což jim nebránilo publikum drtit dál, Hellhammer je fakt blázen, což jsme také věděli, na svém vyvýšeném trůnu za bicí baterií nebyl vůbec vidět, o to víc jsme ale jeho kulometné salvy slyšeli. A prý, že je Vladimir Vladimirovič diktátor, pche! To už jsme ovšem v druhé půlce infernálního koncertu, kdy došlo na hitový průřez několika hymnami z De Mysteriis Dom Sathanas. Při Freezing Moon už kotel nemrazil, ale přímo vařil, Necrobutcherova legendární basová vyhrávka v téhle skladbě zabíjí na věky věků! A masové mrzačení pokračovalo dále, protože Norové vyšvihli Life Eternal, Buried by Time and Dust a taky evil and roll Pagan Fears. Attila chorobně skučel jak v posledním tažení, mával lebkou a obráceným křížem z kostí, nebyl to hezký pohled, nevím, co na to říká jeho terapeut. Ale mně se to líbilo. No a potom šlus, konec zvonec a jakože se končí doopravdy.

Pochopitelně po nezbytném vyvolávání démonů došlo na další příděl krvavé potravy cca pětikilu vyhladovělých zombíků. A tím se dostáváme do finální části, protože přídavek měl úctyhodnou stopáž, ale hlavně obsah. Mayhem odhodili své kápě a pláště, vylezli na pódium s o poznání civilnější image, ale pak to začalo. Silvester Anfang, Deathcrush, Chainsaw Gutsfuck, Pure Fucking Armageddon a já nevím co ještě. Šílenost a nasazení obrovský, v tu chvíli bez ohledu jestli člověk hrál v kapele nebo řádil pod ním… kapela si to hodně užívala a rozhodně nechtěla dát svou pokérovanou starou kůži lacino. V tu chvíli právě byl surově cítit ten rozdíl, o kterém tu bylo řečeno, že je kamenem úhelným mezi Mayhem a podobně laděnými kapelami na scéně. Hail Satan, hail THE TRUE MAYHEM!!!