Když má výročí jedna (ne-li jediná) z nejslavnějších metalových desek všech dob, je to sakra důvod k oslavě. A jaká lepší párty může být, než velkolepé tour k této desce. Česká Republika a srdce Evropy Praha má tu čest toto tour dokonce odstartovat. K tomu si ještě Metallica přizvala solidní předkapely, takže nebyl důvod si neodškrtnout tyto velikány z „must see“ listu. Jen sparťanský náramek při průchodu do „slavného“ Edenu ve Vršovicích trošku plašil, ale Metallica evidentně Slávii fandí, tak se do ní po 4 letech vrátila.

Správnému novináři ale nesmí uniknout organizační stránka věci, takže pojďme na to. Cesta na tu část, kde byli ti, kteří nechtěli pustit víc jak 1.500 kachen, vede zajímavým koridorem skrze stadión, kde jsou uchovány naše oblíbené mobilní záchodky. To zprvu vítám, nebudou hyzdit plochu a nebudeme se muset proplétat předlouhými frontami. Pak mi ale dochází, že jsem na opravdu obřím koncertě (NIN a FNM byly pořád ještě menší akce) a zmíněný koridor se po první kapele zacpe natolik, že je nepoužitelný. U druhé možnosti, jak si „ulevit“, se ale taky vyskytuje fronta jako hrom, takže výsledek je někde mezi. Je to prostě daň a nucené zlo, které k velkým akcím patří a člověk s ním musí počítat, nicméně nesmí to omlouvat ne vždy šťastné řešení celé věci. Proto už mě ani nerozhodil detail v podobě žetonového prodeje piva. Tato akce má smysl na vícedenním festivalu, ne pro jeden večer, kdy si stejnak koupíte jednou maximálně dvakrát pivo a už svojí pozici vpředu držíte, navíc když vedle prodávají víno a „tvrdý“ za cash a vše funguje. Zbytečnost. Co mě ale rozhodilo nejvíce, a v jiném reportu na českém poli se nedočtete, je pívo. Pivečko naše vezdejší, bez něj by to nešlo. Ten mok zlatavý, ta známka vidláctví, jak jsme se mohli někde (Musicserver) dočíst. Budvar ještě pominu, a i tu padesátku za něj, ale točit to do čtyřek, tý voe, kluci, snad srdíčko k tomu metalu, ne? Však je tu Metallica, nebo to bylo právě proto? :)
 
Tyto nešvary skvěle zakryl program, který začal na čas. GOJIRA startuje v 17:15 přesně do pomalu plnícího se hlediště. Při první skladbě ještě dost citelně hapruje zvuk, který se dokáže doladit na únosný kompromis „je to poslouchatelný, ale zmrvený kvůli Metallice být musíte“. To ale kapele nebrání v tom, aby si předskakovaní náležitě užila. Hlavně Joe Duplantier je neustále v pohybu a kdyby se nemusel vracet ke zpěvu, tak by na tom vysunutém půlkruhu strávil celý koncert. Na zvuku nejvíce trpěly nejhranější skladby z alba The Way of All Flesh, které hutnost prostě potřebují. Fanoušek, který kapelu zná, se samozřejmě v utopeném zvuku orientoval a kytarové party si našel, troufám si ale říct, že takových bylo na place hodně málo. Tím trpěla i odezva, která nebyla tak vřelá, Francouzům se rozhodně takového přijetí jako na Brutal Assaultu nedostalo. Ze starší tvorby zazněly třeba Backbone a Flying Whales z From Mars to Sirius, z očekávané novinky nám GOJIRA dala ochutnat již odhalenou L’Enfant Sauvage, která naživo vyzní neskutečně brutálně; pokud bude celý zbytek desky přinejmenším stejně dobrý, máme se na co těšit. Víc se už nestihlo, nicméně za těch 45 minut se GOJIRA předvedla velmi důstojně. Pro většinu přítomných byl střet s nimi asi zajímavým zjištěním, jak se hraje moderní metal, nás pár skalních si počká na klubovou akci.

Občerstvení a tělesné potřeby jsme si už vylíčili dříve. Kocháme se při přestavbě pódia vyhlazeným svatostánkem Edenského fotbalového zmaru a dumáme nad tím, co všechno asi je ve VIP vstupu za 35 000,-. Asi chlast, lehké děvy, nedovolené substance všeho druhu? Prý údajně i tiskovka se samotnou Metallicou. Zajímalo by mě, jak by se tvářili na otázku „proč předkapelám musíte záměrně ničit zvuk?“

Z představ, jak si Metallica vydělává na hypotéky, nás vyrušují opět na čas začínající MACHINE HEAD, věrní to souputníci hlavních hvězd. Objevili se i posledně a podle našich záznamů si mezi minulým a  tímto koncertem můžete vesele namalovat rovnítko. Nepřítel numero uno metalového fanouška není nedostatek piva, ale zvuk. To, co se v Edenu dělo, se dá snad přirovnat jenom k marnosti místních fotbalistů. Z naší pozice absolutně neposlouchatelné a podobných zpráv se nám dostávalo z více míst. Každý nástroj jinak, jednou nahoru, jednou dolu. Vytažené sólo, v půlce pak utopené, no hotová spoušť. Rob Flynn si po koncertě může hodit mincí, jestli si lidi myslí, že je stejně špatný naživo jako jeho kolega Burton C. Bell, nebo jestli to všechno přičteme na vrub zvukaři. Čekali jsme jisté zničení zvuku tak jako u GOJIRY, ale ta evidentně dostála pořekadlu „mezi slepými jednooký králem“. V tom šíleném marastu nešly rozeznat ani jednotlivé skladby. Smutný a hodně nevydařený juke box mix, přesto věřím, že svojí kvalitu MACHINE HEAD mají a na letošním Brutal Assaultu předvedou ničím omezenou show. V Edenu noise terror skončil avizovaně včas a stage se může připravit na hlavní chod večera.
 
Takže šup do tlačenice na WC, do fronty na žetonky a do fronty na pivo, vzít rovnou dvě a zpátky na místo. Tento časově náročný úkol pokryl i hodinové prodloužení v přípravách a ve 20:20 to může konečně METALLICA odpálit.

Úvodní melodie MorriconehoThe Ecstasy of Gold rozehřívá a jde se na Hit the Lights, která je, paradoxně při stmívání, pro evropské turné 2012 otvírákem. Od prvního okamžiku určitě uhranul zvuk, z našeho místa absolutně čistý. Tak se to dělá. Scéna pro Metalliku je jednoduchá a působivá. Je celá v černém (neasi) a celá je vlastně jedna velká obrazovka, na kterou jsou promítáni jak členové kapely, tak připravovaná grafika. Jednoduché, efektivní a působivé. Stejně tak byl působivý výkon jednotlivých členů. James se toho rozhodl naběhat víc než Duplantier, navíc neomezen scénou se pohyboval všude - vpředu na oblouku i na konstrukci za Larsem. Na všech místech měl připravené mikrofony a jeho přemísťování mezi slokami byla občas pěkná spartakiáda. Pozadu nezůstal ani Kirk, který kromě lehké atletiky předváděl i tu těžší na hmatníku. At už Metallica tvoří v poslední dekádě cokoliv, kytarová práce Kirka je stoprocentní jistotou; vlastně jsem ani nečekal, že to bude takhle přesné a hlavně svižné.

Začátek byl ve znamení pěti skladeb z úvodních alb, před „Černým“ samozřejmě nesmí chybět nesmrtelná Master of Puppets, která jako druhá v pořadí stačila, aby z devadesáti procent zaplněná kolébka slávistického neštěstí zobala čtyřčlenné formaci z ruky. Po úvodní pětici si chlapci na chvíli odpočinuli a na velkoplošné obrazovce pustili kratičký sestřih z období nahrávání černého eposu.
Po intru si vzali celou desku a obrátili pořadí, jelo se od posledního válu k prvnímu. Takže dvě úvodní (poslední) skladby The Struggle Within a My Friend of Misery měly po tolika letech svoji koncertní premiéru. V tomhle režimu se ukrajoval celý dort, stejného štěstí prvního přehrání se dočkala i Don´t Tread on Me. Nezapomnělo se samozřejmě ani na nejslavnější cajdák v podobě Nothing Else Matters, zapalovačů by se na stadióně jeden nedopočítal. Po tolika letech slyšet nejhranější ploužák konečně živě, tomu se říká „slyšet a zemřít“. Poslední (první pětka) černého byla už pověstná třešnička na dortu a osvědčené stálice metallikovského klání. Uhrančivá The Unforgiven stále funguje na výbornou a Enter Sadman snad není potřeba komentovat. Tím jak jsou tyto skladby za celých dvacet let hrány stále dokola, tak na nich nelze nic zkazit.

Tady se trošku pozastavím a obloukem vrátím k hráčským výkonům. Robert je jednoznačně miláček publika ať hraje kdekoliv, při spoustě divotvorných kreací mu naskakovaly krkolomné ksichty, do toho však bez problému dokonale zvládal svoji basu. Lars, to už byla trošku jiná káva. O tom, jak hraje a nehraje, byly sepsány spousty stohů papíru. Mně osobně to tento večer nepřišlo až tolik „špatné“, otázkou je, jak by dal všechny ty rychlé vypalovačky z nejstarších desek. Tentokrát měl u středně rychlých skladeb z Černé desky tendence zajíždět do temp hodných okresní kapely. Největší škodu to napáchá zbytku kapely, která se mu chtě nechtě musí přizpůsobit. Nicméně díky tomu, jaké tempo má Černá deska, se mu to podařilo umě schovat a zbytek kapely zahladil stopy.

Enter Sandman byl konec celého koncertu, ale jsme na velkém koncertě a Metallica neodchází jen tak, vždy je to jenom otázka hlasitosti staďáku. Po chvilce se samozřejmě vracejí a zahrají pro tento večer nejnovější skladbu z diskografie, Fuel, při které se ohřeje nejeden technik v zákulisí. Pompézní ohňová show přechází do ohňostroje a následně do lasershow při One. Hezky řešená lasershow spolu s dělobuchovými efekty vytvářela dokonalou atmosféru této protiválečné písně. Světla byla samozřejmě naprogramována do hudby, takže se na povel not přizpůsobovala a zapadla nekýčovitě do aranže skladby. Celé dvouhodinové nadšení z metalových velikánů ukončuje Seek & Destroy do zcela vykřičeného publika, které upřímně a s jásotem pomáhalo se sbory, kde se dalo.

Metallica to zvládla, pro mě rozhodně. Jestli ji člověk měl někdy vidět poprvé, tak snad při turné k této nejslavnější desce. Nevím, jestli půjdu příště, tolik síly k natočení něčeho podobného už nemají. Mají však sílu a evidentně i upřímné nadšení to hrát pořád dokola, proto si mohou užívat snad dvacetiminutového loučení, během kterého rozdají dva věrtele trsátek, paliček, úsměvů a poděkování. Mise splněna!
 
setlist:

1. The Ecstasy Of Gold (Intro)
2. Hit The Lights
3. Master Of Puppets
4. The Shortest Straw
5. For Whom The Bell Tolls
6. Blackened
7. The Struggle Within
8. My Friend of Misery
9. The God That Failed
10. Of Wolf And Man
11. Nothing Else Matters
12. Through The Never
13. Don't Tread On Me
14. Wherever I May Roam
15. The Unforgiven
16. Holier Than Thou
17. Sad But True
18. Enter Sandman

19. Fuel
20. One
21. Seek & Destroy