Modrá Vopice láká na intimní vystoupení i jistou výzvu pro kapely. Prostory totiž vrhají věhlasnější jména často zvyklá na větší pódia do situace, která připomene začátky. Na pódium je nutné se prodrat publikem, které se posléze konfrontuje v extrémní blízkosti. Klub nic neodpouští, odhaluje charakter vystupujících – zda je zápal pro hraní opravdový, zda se dostaví respekt pro publikum, jestli se z atmosféry oprýskané koncertní stodoly neposerou.

Ve druhý červnový čtvrtek byla obdobnému testu podrobena dvojice amerických kapel s odlišnými přístupy ke klasickému metalu. Zatímco Night Demon hrají čistě a s noblesou, Midnight formu podrobují špíně a černým zákalem. V obou případech však hudba baví a práce s kontrastem dává smysl – opačné konce spektra se nepodkopávají, naopak se efektivně doplňují a z tradičního složení basa-kytara-bicí dostávají maximum.

Nedlouho před začátkem akce se stále mnohým zdálo, že koncert může skončit fiaskem. Na základě internetů účast nevypadala hojně, Midnight si rovněž nepomáhali opětovnou českou zastávkou na Obscene Extreme o měsíc později, který obecenstvu nabízí obdobně přímý kontakt s kapelou. V neposlední řadě akci hrozily okolní koncertní žně  – ten, kdo posbíral síly ze středečních Miasmatic Necrosis v Sedmičce totiž mohl stále zavítat na Bahratal a Spy.

S otevírajícími Laid to Waste se ale pochyby začaly pozvolna rozplývat. Už plzeňská čtveřice naplnila klub hojným počtem návštěvníků, kteří si užili thrash vycházející z Nuclear Assault, Municipal Waste a Havok. Bylo to rychlé, ujančené a dobře odehrané, na lidi, kteří raději volili čerstvý vzduch venku před klubem snad trochu tuctové, ale na brzký výkop naprosto dostačující.

Hektická aktivita člověka v triku „Night Demon CREW“ napověděla, že se jistě schyluje ke druhému koncertu. Kapela se bez většího povšimnutí probila davem a bez otálení odstartovala heavymetalové řemeslo. Šlo o poctivou show, která hudbou vysekává poklony starým klasikám od Angel Witch, od Maiden až po Motörhead, z novějších jmen je pak trojice nejblíže švédským Grand Magus. Koncertu nechyběl burcující double bass, precizní sóla, koncovka s baladou ani kýžený moment s misfitsovským „woohoohoo“. Při hitu The Chalice se dokonce odnikud na pódiu vyjevil bakelitový kostlivec, který dával obecenstvu napít pomyslné tekutiny z příhodného kalichu. Poté už jen následovalo trochu vtipné odběhnutí členů za stůl s merchem, který měl fungovat jako pomyslná backstage, kde Night Demon čekali na vyžádání přídavku. Povedlo se – po posledním tracku se skupina rychle loučí a rychle proplouvá spokojeným davem ven.

Předpřipravená čistá půda tak už jen čekala na pádné znesvěcení hlavní hvězdy večera. Midnight se s ničím nesrali – začátek v podobě bezprostředního hrabání do kytar a Athenarova hrdelního „AAAAAAAHHHHHH“ všem sedl naprosto dokonale. Rock n’ rollový chaos rychle přešel do pecky Vomit Queens, která dav rozjela natolik, že k výraznějšímu kolektivnímu výdechu došlo až po konci vystoupení. Moshpit se týkal takřka všech nehledě na ochotu k účasti, stejně tak nechyběl konstantní stage diving s tradičním věšením se na stropní trámy. Nutno podotknout, že Midnight reagovali na nasazení obecenstva adekvátně – kapela byla v permanentní pohybu, nechybělo skákání ze zesilovačů či fanatické mlácení do všech okolních propriet. Kytarista v zápalu působí, že drtí riffy celou pěstí, jedno sólo dokonce proběhlo ze zad na rukou posluchačů.

Navzdory nedávného vydání páté desky Let There Be Witchery byl set koncipován průřezově, nedá se přitom říct, že by některá z věcí fungovala méně, snad jen záseky z debutu přidaly pár otáček navíc: během You Can’t Stop the Steel a Lust, Filth and Sleaze lidi brzdil už jen bar a zvukařský pult. Koncovka v podobě geniálně dementní Unholy and Rotten vytáhla z lidí poslední primitivní tanečky, po kterých už následovalo jen rychlé lapání po dechu, snaha po osvěžení a intenzivní venkovní větrání.

Utkání čistoty a špíny tak mělo jasného vítěze, s ohledem zpět se ale Night Demon musí vyseknout podivná pochvala – zemitější rozehřátí totiž umocnila dojem z pekla, které Midnight posléze rozpoutalo. Athenarův pomník ze všeho nechutného není o profesionalitě a muzikální korektnosti, spíše o vzdání holdu načernalému speed metalu, ale hlavně o čistokrevné zábavě, což se ve Vopici naplno ukázalo.