Koncertní sezónu již rozjetého letošního roku nám ve čtvrtek 15. ledna zahájila metalově pestrobarevná pětice v podání zaoceánského tria Misery Index, Hate Eternal a See You Next Tuesday a švédského dua Aeon a Splitter.
Jako první rachot spustili Splitter. Kapela, jejíž cds vydává Čurby pod domácí etiketou Obscene, si, a to říkám hned na začátku, se zvukovou problematikou Chmelnice příliš neporadila. Vše znělo slepeně, zvukově byl prakticky oddělený pouze zpěv, a tak syrový a sychravý grindcore, který na Obscene Extreme byl jedním z vrcholů a z cds má koule i šmrnc, zněl vlastně jako base vyhulený hudební doprovod, jelikož ta byla asi jediným nástrojem, jemuž bylo opravdu rozumět. Pro Splitter to ale bylo předehřívací show před Winter Assault tour s Napalm Death, a tak to nejvíc mrzelo asi Čurbyho..?
To See You Next Tuesday byli ‘Iné kafe‘. Muzika sice taktéž nervní jako u Švédů, jen nejdůležitější složkou kapely není sypot, neurvalost a agrese. Ne že by SYNT snad nebyli agresivním tělesem, to zas ano, jen kapela, jak možná někteří vědí z aktuálního – a vlastně povedeného - cd Intervals, užívá spíše moshověji a i mathověji znějících, a živě tedy silnějších, pasáží, zjednodušeně by se asi dalo říci deathcorových. Zvuk (většinou) byl konečně jak se patří a na to, že jsme toho večera před sebou měli asi nejzajímavější hudební těleso, mě trochu mrzí, že odezva ze strany publika byla více než chladná.
To se konečně probudilo u střídajících Aeon. Nevím, zda to bylo jasnější a údernější formou skladeb, ačkoli ty v sobě skrývají spoustu technických fines (především ze strany kytar), nebo to, že pro většinu přítomných deathers k H8E šlo pravděpodobně o nejspřízněnější hudební chásku. Však šlo o death metal, a to naprosto čirý. Ale moderně znějící, ač hlavně z klasických grup typu Morbid Angel, Cannibal Corpse nebo Deicide čerpající, takže taky trochu old school, ale, jak už jsem řekl, úderný, hodně i díky práci bubeníka, chytlavý a s dobrým zvukem a švédským feelingem. A Aeon tak pro mě se See You Next Tuesday znamenali velmi příjemné osvěžení.
Dalšími pány na sypání byli samozvaní deathmetaloví Monarchové Hate Eternal, kteří se u nás v rámci propagace stále aktuálního alba ukázali již loni na jaře. A co k vystoupení říci? Snad se nikdo neurazí, když řeknu „shit“ :-/. Mám totiž pocit, že to bylo ještě horší než loni. Jasně, určitě se tu hnedle několikero true fans ozve, jak to bylo super, však i někteří pánové z HE vyzbrojeni paroháči stáli po celou dobu vystoupení úplně vpředu, ale to bylo právě to jediné, co se dalo dělat, pokud chtěl člověk z vystoupení alespoň něco mít. H8E sice hrají jako králi (na konec dokonce úplně nejkrálovatěji), vše má koule i neuvěřitelnou intenzitu a dokonce to po celou dobu šlape, sype se prakticky bez přestání jak o život, a ačkoli mladičký Simonetto stále nemá pořádný úder, je skvělý, ale rozumět není prakticky ničemu, protože díky až na vrchol bouřící Etny vykouřenému zvuku je to strašná koule a pokud člověk skladby nezná, nemá nejmenší šanci se orientovat a cokoli pochytit. Takže to vemu jinak. Poprvé (s Roddym) tu byli Hate Eternal bomba, podruhé (s Killerichem) jsem byl s Godless Truth za hranicemi, ale taktéž vše ok, loni potřetí to bylo s přivřenými očkami jakž takž, ale letos pro kapelu jejich formátu hodnotím (ne)dostatečně. I přes vyřčené ale dám Rutanovcům ještě jednu šanci, a to ještě letos…na Brutal Assaultu.
A další z kapel, jenž nabude s Brutal Assaultem své zkušenosti, budou i, pro některé post-Dying Fetusáci, Misery Index, kapela, jíž s oblibou nazývám „ikstrým metal“. V jejich muzice se totiž prolíná všemožné metalové i corové, všemožné zámořské i evropské, ale i všemožné hopsavé i sypající, takže Misery Index pak znějí jako crustová verze death metalu; jinými slovy jakoby Dying Fetus hráli Nasum. A Misery Index, kde se o mikrofon dělí všichni tři od strun, jsem viděl hnedle několikrát, s kapelami nejrůznějšího charakteru (s Meshuggah, Beneath The Massacre, Origin či teď Hate Eternal), a nikdy ani o píď neustoupili ze svého standardu, nikdy ani o píď neustoupili z obecného nadstandardu. Z této věty je tedy zřejmé, že Misery Index, ač mne na albu sem tam něco neba, jsou nejen díky famóznímu bubeníkovi Adamu Jarvisi živě naprostou zárukou zničující energie, totálního nasazení a fantastického zážitku – opět skvělé! A pozor, a to i zvukově!

GhAALL-ERKhA by mART_in