Kdy: 19. červen 2024
Kde: Německo, Berlin, Huxley Neue Welt
Fotky: galerie Rainer Keuenhof

Mr. Bungle, kapela, kterou vidět naživo bylo z říše snů. Poslední koncert před rozpadem odehráli v roce 2000, kdy jsem je ještě neznala. V Česku, Polsku a podobných zapadákovech navíc nehráli nikdy. Jejich zmrtvýchvstání po 20 letech nakopl nápad přenahrát a několika songy doplnit 34 let staré demo The Raging Wrath of the Easter Bunny vracející kapelu k osmdesátkovému thrash/speed metalu. Tři původní členové přizvali k práci dva nové, překvalifikovanost byla zdá se výhodou, kapelu doplnili Scott Ian, prý největší fanoušek Mr. Bungle na světě, a Dave Lombardo. Původní demo je dostupné na youtube, kde lze zkoumat, jak moc si s tím pětice profi muzikantů oproti bandě osmnáctiletých adolescentů pohrála. Je zjevné, že tohle album je v kontextu tří studiových alb plných ujetostí a žánrových koláží úplně jiný zážitek, který fanouškovskou základnu trochu promixoval. I když mě osobně půlka nového alba hudebně úplně míjí, dala jsem tomu šanci a zkusila přistoupit na pravidla hry. Upřímné nadšení pánů na pódiu v live záznamech je totiž hodně nakažlivé, navíc, kdo hledá, najde stopy přebujelé kreativity a recese i na tomhle nahněvaném králíčkovi. A profi výkonem všech to celé maká.

Po oznámení berlínského koncertu jsem začala studovat setlisty, které potvrdily, že pokud pojedu, z milovaných alb uslyším maximálně jeden song. Sál se navíc nachází v Neuköllnu, který jsem toho času znala jen ze zpráv v plamenech různých demonstrací. V hlavě jsem proto měla další otazník: mám se tam vůbec někde v noci motat sama? Rozsekli to kolegové z práce, kteří mi k mému velkému překvapení dali k narozkám lístek, jízdenku na vlak a pepřák. Začala jsem se těšit! Koncert se navíc brzy potom vyprodal (kapacita 1600 lidí, pěkné číslo). Pepřák jsem nechala doma, přibalila manžela a jelo se na koncert a výlet do města, které mám na rozdíl od některých zde píšících sataništů fakt ráda.

Obě doprovázející kapely - Spotlights a Oxbow, mám v hlavě v šuplíku „fakt dobré, poslechnout si víc“, naživo jsem tak na ně byla hodně zvědavá.

První Spotlights byli hned ti nejhlasitější a rychle se zaplňující sál zabalili do hutných kytarových aranží. Komorní vokál, který takřka nestřídá polohy a nestrhává na sebe příliš pozornost, mi doma ve sluchátkách v kontrastu k hudbě dobře funguje, větší koncertní prostor ale neutáhnul. V hale zpěv smetly kytary i bubeník (který byl nezvykle na ráně úplně vepředu, protože bicí všech kapel byly postaveny už od začátku koncertu pěkně v řadě za sebou). Co jsem poznala, většina setu patřila poslednímu albu Alchemy For the Dead.

Oxbow rozjeli svou show od první minuty. Eugene Robinson vykročil k mikrofonu v lesklém, zlato-žlutém obleku s exteriérem soulové hvězdy. Přemístil pár repráků, aby si udělal místo a spustil svým sametově-škrábavým hlasem. Fakt nevím, proč jsem si myslela, že svlíkání do slipů je záležitostí dřívější historie kapely. Brzo letělo sako, košile i kalhoty, které ze sebe rval trochu neobratně v sedě na zemi, jako by se o slovo už hlásila artróza. Podtitul tour „Ipecac geek show“ tu od téhle chvíle začíná dostávat svému názvu. Rozhárané balady schmutzig od noisu prokládané rychlejšími rockovými songy na první dobrou mi ten večer neskutečně sedly a Oxbow někdy příště v Praze určitě nevynechám.

Před příchodem Mr. Bungle v jejich supergroup reinkarnaci jsou očekávání jasná. Polovinu setlistu tvoří staronové demo a druhou polovinu všehochuť coverů, které měli Mr. Bungle vždycky v oblibě. Od nejsentimentálnějších slaďáků až po Sepulturu, Slayer, Raw Power. Dá se taky očekávat, že forma bude dokonalá, Mike Patton bezchybný a ostatní přesní až hrůza. Tak jak nakonec působil ten obsah?

Setlistu dominoval speed/thrash metal uragán, který se sem tam více otřel o hardcore punk. Vše servírováno s láskyplnou péči a přesvědčivostí. Jakoby od osmdesátek nic moc lepšího ani nevzniklo. Odezvu v publiku to má, kotel jede, dojde i na crowdsurfing. Při nekomplikované hitovce Eracist se vyprodaná hala celá rozvibruje a i mě to začíná odlepovat od země. S tímhle songem to mám podobně jako s Revolve od Melvins. Doma si to sotva poslechnu, ale naživo to je prostě poctivý rakenrol, na který je nemožné se nepohybovat. U Němců bodují taky různé srandičky, třeba textová variace v coveru S.O.D. ze Speak Spanish or Die na nabízející se Speak German or Die (akorát já si začínám v hlavě rekapitulovat, komu všemu okolo už jsem tu řekla „Ich spreche nicht deutsch“). Překvapila taky několikaminutová kulturní vložka v podobě soutěže o to, kdo z kapely přednese nejtrapnější německý vtip. Se svou němčinou jsem nechytla pointu ani u jednoho, ale Němci kolem, posilnění Berliner Lager, se řehtali.

Slaďáky podané s lehkou ironií v medovém hlase, který utáhne cokoliv, fungují jako odpočinutí v čím dál tím víc zahřáté hale. Cover songy Slayer, Corrosion of Conformity, Raw Power s podezřele blízkým datem vydání - 1984, 1985 - působí zase jako výběr z toho, co se tak středoškolákům z Mr. Bungle točilo v kazeťáku, když se svým demem začínali vystupovat doma v Kalifornii. Sepultuří anti-war cover Territory při přídavku, to už zas bylo moje dospívání a zjevně i chlapíka za mnou, který se celý koncert jen mírně pohupoval, kdežto při tomhle mu najednou nestačil akční rádius 3 metry doleva/doprava/nahoru.

My Ass is on Fire - jediná odehraná ochutnávka z alb, které z Mr. Bungle udělaly kultovní experimentální kapelu, zazněla jen z půlky. Akorát tak pár minut na povzdechnutí, jaká bomba by bylo slyšet něco víc z téhle doby. Odpověď všem ufňukaným fanouškům možno najít v posledním songu a slovech večera, v předělávce All By Myself na Go Fuck Yourself.

Eklektický večer pod hlavní značkou thrash or die se povedl a bavil mě víc, než bych kdy čekala!