Kdy: 11. leden 2025
Kde: Praha, Klubovna

Dejvická klubovna v Praze je malý a nenápadný klub, který už několikrát nabídl úžasné koncerty, vloni například Disillusion. Pár let zpátky to byl například koncert progresivního jazz metalu Panzerballett a snad štěstěna, která by mohla přejít v tradici, zapříčinila, že i rok 2025 odstartoval nevšedně experimentálním koncertem v podobě francouzských Ni a slovenských, stále bratrů!, Vojdi. Jelikož jsou borci ze země čtvero mušketýrů u nás víc než zavedený pojem a bros zo Slovenska zase každý pátek u nás k vidění nejsou, stal se koncert oprávněně vyprodaným.

Byl jsem zachycen při směně peněz za pivo u baru, když Vojdi spustili svůj spektákl s plánem uskutečnit hodně intenzivní jízdu na horské dráze. Škatulkově se dá, asi, mluvit o math/inde/jazzy +/-! psychedelic rocku, ale v podstatě je to konglomerát, který rezignuje na nějakou rovnost, dost často melodii a nedej boha stálou strukturu, která ale pohromadě funguje dokonale a v živém provedení má - a tohoto večera i měla - neskutečný drive.

Vojdi po celou dobu přitahovali pozornost. Drželi nás, hlavně ty méně znalé jejich tvorby, kam se řadím já, stále v šachu při sledování věcí příštích, které hráli až s lehkostí sobě vlastní. Prokazatelná soudržnost a sehranost všech těch kejklí a změn nepostrádala nadhled a notnou dávku vtipu, sleduj jejich geniální web.

I když pojítko k trojici v podobě mathrocku bude dost možná nejblíž, naživo to byl mnohdy až solidní metal. Až příště přijedou Final Exit nebo Melt Banana, nebál bych se k nim Vojdi přihodit, skrze Granadír, který je láska, by našli společnou řeč, protože na živo to byl dosti grind, který by zvládnul utáhnout i Obscene,  change my mind.

Vojdi rozhodně příjemně překvapili, a jsem rád, že i v zemi mých předků je dost prostoru pro takto extravagantní rock-n-roll. Jen houšť!

Byť Francouzi platili za hlavní tahák, rozhodně to neměli jednoduché, a to i s pověstí, která je předcházela. Jak bylo řečeno, Ni jsou u nás zavedený a častý pojem, jenže při sdílení stejného kontinentu se tomu jde snáze naproti než např. s jejich americkými kolegy z Dysrhythmia, kteří se mi během koncertu párkrát dostali na mysl.

Opěrným, ne-li hlavním bodem setlistu byla vloni vydaná deska Fol Naïs, která určovala celý ráz koncertu. Skladby na novince mají pozvolný start, kdy se na začátku buduje nenucená chill atmosféra, aby se vše strhlo do erupce not a zlámaností směrem do opulentního mathrockového finále (Rigoletto). A přesně takhle Ni pracovali během koncertu: vždy nejdříve pozvolně ukolébat, aby vzápětí následoval přejezd lokomotivou. Tyhle katarze fungovaly stoprocentně, jen to lehce ubíralo na flow celého koncertu. Taková je ale jejich aktuální deska.

Pokud předchozí materiál - a dle zkazek i koncert - byl metal, tady přece jen hrály prim postrockové šablony. Často mi přišlo na mysl spojení hravosti Dysrhythmia a údernosti Pelican. Ni však nejsou kopírkou a svůj zvuk mají. Hráčsky to byla bez debat naprostá souhra, jen jsem měl starost o duševní zdraví v basáka, který vypadal, že hraje na hranici příčetnosti, ale oddanosti hudebnímu šílenství se vždy s radostí tleská.