Ve čtvrtek jsem mazal na Bojiště už na druhou kapelu. První bandy v pořadí většinou přinesly vítaný náklep a ideální start do festivalového dne. Hørdür měli ohlas. Opět se ukázalo, že trio ve složení kytara – bicí – vokál je na nazvučení ideální, další nástroje se už míchají v extrému hůř. Jednoduchý grindcore, tu a tam se zpomalilo, ale sypec byl základní rytmus a skladby se většinou vešly do minuty. Kytarák Ben se dělil o vokály s hlavním křiklounem Chrisem (murmur vs. screams), občas zazní i iritující uuugggghhhh (tohle škytání do mikrofonu prostě nemám rád), celkové vyznění mi přišlo trošku punkovější než ze studiovky. Hørdür to do lidí během dvaceti minut naprali, mělo to drive, spokojenost.
Beaver Fever byl však průser. Japonka Tsunami Nagasaki (skvělé jméno!) sídlící v Kanadě předvedla one-woman show s ječákem, kytarou a bicím automatem ovšem v triviálním duchu nesoudržného „čehosi“, co bych nazval grindcorem jen stěží. Chyběly tomu potřebné skillz, autenticita a vyznělo to směšně. Ještě by na tom chtělo zapracovat.
Jedeme dál. Po sobě zahráli dva zástupci Pyrenejského poloostrova – deťáci Aposento byli fajn, takový žánrový standard s citacemi BDM lídrů, ale šetřil jsem síly na večer, takže jsem se rychle otočil a dal letmo i další Španěláky Mutilated Judge. Uááá, no výplach to byl výborný, leč muzikantství opět nikde. Noise říznutý s animálním grindcorem, jemuž jde primárně o krvácení z uší. Víc v tom nehledejte. U lidí to ale zabodovalo. Vokalista Gutcock a basák Babyrapist udělali pořádnou freak show, oba se pilně zapojovali do řádění lidí v kotli i na pódiu. Příznačné bylo strkání flétny do zadku a pak její olizování. Stejně to měli s hudbou. No comment.
Už jsem toho sypání měl dost, takže proběhl oddych, kvůli čemuž jsem oželel původně plánované Poláky Hostia, a navštívil jsem až set německého tria Cryptic Brood. Mimochodem, jeden jejich song točil zvukař v pauzách mezi kapelami snad nejvíc ze všech. Protekce, nebo se mu tak zamlouval? ;) Buď jak buď, Němci předvedli mix doomu a prohnilého death metalu, jak je to teď momentálně in. Na Bandcampu mě zaujal jejich asi pětinásobně zpomalený cover Cryptopsy z None So Vile (Graves of the Fathers), ten ale bohužel nezahráli. V podstatě šlo o propojení hnilobných tupaček ve stylu Autopsy s pomalými doomovými party. Ty byly místy zajímavě rozházené a zamotané (snaha o progresi?) – někdy se v rámci jednoho riffu zpomalovalo, zrychlovalo, vyznělo to ale ve finále tak napůl. Tohle by asi víc ocenil kolega z Marastu Mizzy.
Slováci Acid Force museli potěšit fanoušky ortodoxního starodávného pojetí speed/thrashe. Určitě je super, když si metalová 80. léta oblíbí i mladí a není to určeno jen pro současné padesátníky, kteří mají své dospívání navždy spojené s džínskou, knírem a vlasovou dekou. Ale na druhou stranu by to chtělo i vlastní pohled na skládání, zvuk a postupy. V tomhle případě jde o 100 % naplnění žánrových konvencí (v úvodu Out Of The Trench jsem si nemohl nevzpomenout na začátek metallicovské Blackened), takže pokud nejste úplný skalní fanoušek, dáte jen pár songů a stačí to.
Karlovaráci z Cutterred Flesh do lidí nasypali modernější pojetí smrt kovu. Bylo to v pohodě, konečně žádné retro ani džn-džn unavující rutina. Nasypaná podladěná bušírna s prvky deathcoru a atmosférickými pasážemi; obecenstvu se snažili předvést tvorbu z aktuální desky Love At First Bite (vydali to agilní Transcending Obscurity).
A pak přišlo na řadu smrtící italsko-francouzské kombo – nejdřív si to odfajfkovali Francouzi Whoresnation. Ti byli jako živá voda. Čistokrevný přímočarý grindcore v old school režimu a s tunou adrenalinu probral v tu chvíli každého. Tsunami! Oceňuju, že kapela měla v Trutnově dost podobný sound jako na nahrávce (Dearth) – třeba bicmen Tonio měl úplně stejný kyblíkoidní zvuk šroťáku a sypačky zněly jako klepání koberců v robotí agonii. Doma si to nepustím, ale na Bojišti to byl diktát. Aplaus měli nemalý.
Putridity? Tady bych měl dát slovo Gábovi, který vám určitě zanotuje „refrén“ z Sodomizing Epileptic Chunks i ve tři ráno ;) Kapela v novém složení věnovala delší dobu zvukovce, což bylo dobře, bicí byly správně natriggrované, growling správně hrtanově bublající, kytary správně nabasované a zatažené. Takže hudební orgasmus ortodoxního uctívače BDM? Putridity jsou extrém v extrému a na Obscene jistojistě patří – buď je bezvýhradně milujete, nebo nenávidíte. Tohle je prostě atletika, sprint pod 10 sekund permanentně po 25 minut, které měli Italové vyhrazeny. Zaujal bezchybný sypač Cédric Malebolgia a hlavně rachitický frontman s vizáží intelektuálního čtenáře Dostojevského Andrea Piro. Co ten vyloudil za zvuky z ústní dutiny… Eh… Ultimátní.
Teď to chtělo voraz, zpomalení. Další lobotomii bych už nedal, takže jsem neúčast švédských Mass Worship, u nichž převládají pomalejší tempa, velmi oželel. Jako náhradníci zaskočili rakouští Six-Score, ale nakonec padla volba na úprk k autu a přípravu na večerní sonický atak. Nervozita stoupá, jeden z hlavních taháků letošního Obscenu totiž byli Walking Corpses, jednorázová záležitost, jejímž úkolem bylo přehrát první desku Brutal Truth. Extreme Conditions Demand Extreme Responses je nadčasová nahrávka, která má pořád co říct. Progresivní směsice stylů – od pomalého death metalu s četnými groovy momenty až po noise/grindový výplach s pověstnými sypačkami Scotta Lewise, nechybí ale ani nadhled nebo industriální ruchy. Vše, co žánr definovalo, tu je v koncentrované formě. A ducha tohoto alba se povedlo přenést i na prkna Bojiště. Zvukově to bylo velmi podobné, hlavně kytara se originálu velmi přiblížila. Basu jsem bohužel tolik neslyšel (i když Danny Lilker drhnul zápěstí až do krve), ale moc jsem to neanalyzoval a přišel jsem si to spíš užít. Parádní byl samozřejmě Bilosův vokál, který se zdařile vypořádal s mnohými nelidskými skřeky, který je tohle monstrózní album prošpikováno. Jak jsem později ždímal z Franty, on a Jürgen nad tímto počinem strávili pěknou řádku měsíců, holt když na to nejsou partitury ani dnes tolik populární videa na YouTube… Vystoupení odsýpalo jako hodinky, možná až zbytečně rychle, něco se muselo zkrátit (konec Time a pak Unjust Compromise), aby se kluci vešli do daného 40minutového festivalového prostoru. Nějaký kiks jsem nezaznamenal (Franta si jen postěžoval, že se ztratil v sypačce ve Walking Corpse), prostě profíci, klobouk dolů. Díky za to a co si to zopakovat s Need to Control?
Pak přišli Siege. Průkopníci extrémního hardcoru a powerviolence přišli zkraje 80. let s tehdy neslýchaným rychlým nářezem, který ovlivnil desítky dalších kapel. Musím se kacířsky přiznat, že byť toto všechno vím a důležitost této skupiny v běhu času uznávám, dneska mi přijde spíš jako už kapela historického významu. Žánr se vyvinul a co působilo jako extrém před 40 lety, dnes už se mnou tolik nezacloumal (taky po těch Brutal Truth...). V Trutnově ovšem měli Siege ohlas velký a věřím, že řada lidí si jejich koncert užila. Navíc vidět je živě je rarita.
Mezinárodní hvězdy tanečního gore grindu, tuzemské Gutalax, jsem vynechal. Prý jako vždy velká párty, škoda že jsem neviděl předávání narozeninového dortu Čurbymu. Trutnov v té chvíli bohužel neminula velká přeháňka, což odnesli Ratos de Porão. Dvacet minut opravdu lilo jako z konve, neměl jsem pláštěnku, byl bych durch, takže jsem čekal ve stanu a přišel jsem o začátek setu. I tak to stálo za to. Co stálo za to, byla to bomba! Určitě nejlepší hardcorepunkové vystoupení, co jsem kdy viděl. Před lety v Josefově jim velké pódium nesedělo, ale tady všechno klaplo, jak mělo. Hlavně ten zvuk! Kytara řezala hlavy (konečně ji zvukař vytáhl), zněla hodně thrashově, ale i všechny ostatní nástroje zněly masivně. Jak už to na Obscenu bývá zvykem, jelo se na plný plyn, pomalejší kusy absentovaly. A když João Gordo štěkal do té vřavy s kadencí kalašnikova, bylo vymalováno. Zazněla povinná Crucificados Pelo Sistema. Jedna z nejlepších kapel festivalu.
Napalm Death to tak měli těžké. Žít jen ze své historie a svého statusu nestačí, chce to předvést, že dědci pořád umí. Bohužel i tady se potvrdilo, že se Napalm se zvukem perou. Když se zvučily jednotlivé nástroje, vypadalo to slibně. Dohromady jako celek to ale byla dost katastrofa, což umocnil i fakt, že šlo o jednoho z headlinerů OEF. Herrerovy bicí úděsně nahalované, kytara dredatého Johna Cookea papírová, bez jakéhokoliv náznaku hutnosti. Situaci tak zachraňoval Barney (zdálo se mi, že zhubl), který řevy dává s přehledem jako zamlada i s jeho pověstným pobíháním po pódiu, ale ve zpívaných momentech byl falešný až běda. Nepomohly ani technické problémy – basa vypadávala, Cooke se taky párkrát vztekal, že mu lidičkové běhají po krabičkách s efekty. A setlist? Poměrně alternativní, převažovaly věci z nové éry, které popravdě nemám tak pod kůží. Na poměry Obscenu se sypalo docela málo, což by vadilo mnohem méně než ten špatný, prdel nekopající zvuk (po Ratos to bilo do uší). Situaci tak zlepšovaly jen letité šlágry jako Scum, Suffer the Children, Nazi Punks Fuck Off. Potěšilo i překvapivé zařazení industriální pecky Contemptuous, která uzavírá Utopia Banished (dost to vypovídá o momentálním hudebním rozpoložení kapely). Nebylo to špatné, ale ve srovnání s loňskými Carcass byli Napalm Death čajíček.
Dying Fetus předvedli svůj standard. I když jim všichni zobali z ruky, nemohl jsem se ubránit pocitu, že kapela většinu hrací doby hraje na půl plynu, než na co má kapacitu. Ne, není to málo, na všechny jejich slamy pařili snad úplně všichni, ale když po prvních dvou poměrně rutinních skladbách zahráli Intentional Manslaughter z Killing on Adrenaline byla to jiná liga. Starý dobrý Fetus, říkám si a chci víc ze zlaté éry. Jenže se nic nekoná. Ledově chladné trio sází samé songy z aktuálních desek, na nichž už je znát tvůrčí únava. Ani z Destroy the Opposition nic nezaznělo, což prostě nechápu, myslím, že hitovek jako Praise the Lord (Opium of the Masses) moc v žánru nevzniklo. Zvukově vše OK, pódiovka totální statika – jestli udělal Gallagher při koncertě jeden krok, tak je to hodně. Přišlo mi, že ho to vůbec nebaví...
Od Wormrot jsem si vůbec nic nesliboval, všude do nebes vynášené Hiss považuju za hipsterskou splácaninu, leč člověk míní… A ono to bylo ve finále povedené. Je fajn, že existují skupiny, které se snaží žánr někam posouvat a experimentují, což má logicky za následek i to, že ne všechno se povede. Wormrot alias Rasyid to vyřešil šalamounsky – na prknech se střídali dva vokalisti a s nimi i různé pohledy na grindcore, potažmo extrémní hudbu. Když nastoupil Gabriel Dubko a jeho ječák, jelo se v extrémním tempu a byla to žánrově tradiční palba. Když však nastoupila zpěvačka s pseudonymem Weish, kapela najela na alternativní strunu, která s grindcorem neměla moc společného. Vítané řešení, které koncertu dodalo dynamiku. 
Dvě kapely jsem vynechal jen proto, abych pošetřil síly na floridské Shitstorm. A udělal jsem sakra dobře. Nad tím, co předvedly tyhle nasrané floridské holohlavé bestie, zůstával rozum stát. Kvartet do nás nahustil odhadem přes třicet krátkých námrdů (všechny kolem 30 sekund) – startovalo se přesně v duchu začátku desky Only in Dade – noise/grind s freejazovými bicími jako předehra k nukleární apokalypse. Pak už jen nekompromisní, hyperintenzivní palba bez jakéhokoliv oddychu nebo nedejbože zpomalení. Znělo to, jako když se na vás řítí 25 minut lavina kamení. I díky prvotřídnímu soundu zažívám grindcorovou nirvánu, extázi a sonické blaho, které nemá srovnání (snad jen Maruta, Nasum nebo Phobia kdysi dávno na Fuck the Commerce? těžko říct). Prostě zážitek, který bych si rád co nejdřív zopakoval.
Po tomhle vyhlazení jsem si myslel, že už nemá cenu lautrnic, ale Gába mě vyvedl z omylu. Na řadu přišly trsací orgie na osmdesátkovou diskotéku, které se nečekaně protáhly… Au, to bylo ráno.
Vložit komentář