Tohle ráno bolelo. První pohled na čas (10:35) potvrdil, že grindcorové Amíky Deliriant Nerve nestihnu. Co se dá dělat. Vypotácel jsem se z auta a spravil jsem si chuť na Frantíky Gummo. Parádní start do pátečního festivalového dne. Sestava je na žánr opět tradiční (bicí – kytara – vokál), zvuk v pořádku (lehce chrastivé Švédsko) a hlavně, Francouzi umí vedle klasických rychlovek i skočné/hardcore hitovky. Tohle oceňuju, není to sypec od začátku do konce, možná jen zamrzí tupačková gore grind tempa, která celkový pozitivní dojem sráží.
Brazilští Escarnium byla povinnost. I když hráli v poledne, vše notně potemnělo. Aby ne, rouhačský nasypaný death metal jihoamerické provenience měl grády, až mi bylo líto, že v kotli nebylo tolik lidí jako na jiné blbosti. Zvuk se klukům povedl – čitelný, byť pro styl správně začouzený jako maďarská klobása. Obě kytary vyvážené, no a pak že to nejde. Jako jeden z nejlepších bubeníků, které jsem na festivalu viděl, se ukázal Nestor Carrera. Sypačky, dvoušlapkové koberce, neustálé breaky… Tohle byla profesura a lekce z hodin Morbid Angel. Smekám a jdu si od nich pustit Dysthymii.
Abraded jsem dál ze zvědavosti jen krátce, nezaujalo. Rakouské Distaste jsem si ale celé ujít nenechal. Parádní směs grindcoru, death metalu, crustu válcovala stejně dobře jako na nahrávce Der Ertraeger und das Fleisch. Čumím jako puk, když zjišťuju, že kapela existuje už 23 let (!). Starší tvorbu neznám, ale to, co zaznělo v Trutnově, mi hodně připomnělo starší Afgrund, jejichž fošnu Vid helvetets grindar jsem dřív vydatně točil. 
Pak už se ale vehementně projevuje spánková deprivace, takže jsem se slzou v oku musel oželet uctívače Krisiun Rebaelliun a pak taky švédské grinders The Arson Project. Hodinka a půl válení se v autě a dopování se kofeinem nakonec zabraly, v areálu jsem se potkal s Gábou, který mi tvrdil, že Arsoni „dobrý“. Rád vzpomínám na jejich koncert v Děčíně pro osm lidí, ale to už je dávno…
Inhume? Pamatuju si, že jsem je viděl na jednom z prvních Obscínů, tehdy měli ještě dva zpěváky a jeden z nich zvracel do misky na polévku a pak to pil. No prostě chuťovka. Podobně se to má s jejich hudbou. Surový hrubozrnný grindující death valí krutě, ale v tomhle maratonu chrochtaček stačí pár songů, a pokud nejste ultras, pro obrázek to bohatě stačí. Kdo je nezná a líbí se mu třeba Caustic Wound, neměl by váhat (a zkusit album In For the Kill).
Na Belushi Speed Ball jsem se poměrně těšil, ale nějak to na mě na Bojišti nefungovalo. Jejich crossover/thrash se mi z desky (Stellkira) zamlouval, říkal jsem si, že by to mezi pelotonem sypaček mohlo působit jako čerstvý vítr, ale nakonec to byl taky trochu kolovrátek. Proběhlo hodně proslovů, frontman se snažil působit vtipně a zesměšňoval sebe i kapelu (we rip off everything), je fajn, že se neberou moc vážně. Kdo má rád D.R.I. nebo Municipal Waste, tomu se to muselo líbit.
Tuzemské matadory Fleshless a finské Terveet Kädet jsem prokecal vzadu u dister, ale na Groinchurn jsem už nemohl chybět. Tihle borci z Jihoafrické republiky to měli v malíku i po dlouhatánské pauze, kdy nehráli. A stále v původní tříčlenné sestavě, nevídaná věc. Kluci působili na OEF jako malé zjevení – neortodoxní, sví, jedineční. V záhlaví sice mají grindcore, ale u nich je to dost zavádějící, protože těch odboček do jiných hudebních krajin je tu přehršel. V Trutnově převažovaly skladby z pozdější (už alternativnější) éry, sypaček v nich tolik nenajdete, převažuje uskřípaná kytarovka (noise rock/hardcore) a groove. Prostě originál a teď tomu nebylo jinak. Kluci působili skromně, možná až moc. Moderování davu Christo Besterovi moc nešlo, byl až moc zakřiknutý. Ale jinak pecka a nostalgické vzpomínání na devadesátky; potěšily hlavně songy z Fink – Generic, Already Dead, I Want to Be White nebo Bridges Burn.
Gore grind tancovačka Rompeprop mě nechává chladným, takže proběhlo doplnění zásob energie u auta a hupky šupky zpět do areálu. Immolation? Skepse i zvědavost zároveň. Strach z nazvučení i víra v dobrý setlist. Žel, nedopadlo to podle představ. Immolation mají v současnosti nejen na deskách, ale i živě dost umakartový sound. Na pódiu to prý bylo rámcově OK, ale ven do publika nikoliv. Bicí Steva Shalatyho byly takové „plastové brambory“, s čímž mám problém i na posledních studiovkách – virbl nebo tomy znějí totálně neorganicky, je to, jako kdyby bubnoval do nafukovací matrace. Dynamika nulová, což se dá říct i kytarách, které byly podivně zahuhlané, a navíc nástroj mistra Vigny naprosto přebíjel druhého sekerníka Alexe Boukse. Ba co hůř, Shalaty v sypačkách nestíhá, nedohrává, v riffech možná až zbytečně breakuje, čímž dost narušuje flow a kanonádu Immolation. Setlist byl postavený spíš na novější tvorbě, což je škoda, protože o hudebním vývoji v kapele se dá hovořit pouze do Majesty and Decay. Ne, nebylo to úplně špatné, ale kvůli zvuku dost ubíjející. Dojem zvedal Ross Dolan a jeho mocný vokál a mistr Robert Vigna, který v košili s upnutým posledním knoflíčkem působil jak kytarový kazatel a pravidelně zvedající pravou rukou ukazoval, kdo je tady pánem. A jako vtipné se ukázalo, že když už jsem chtěl odejít, úplně vpravo nahoře pod stánkem s pivem se zvuk zázračně spojil a „zabral“. Ke konci taky zazněl parádní otvírák Here in After Nailed to Gold, takže to úplný průšvih nakonec nebyl.
Cripple Bastards potěšili. Já je viděl kdysi dávno na jednom z prvních Obscínů, a to šlo o jinou kapelu. Za těch uplynulých dvacet let se naučili hrát (respektive pozměnili sestavu), takže teď zdaleka nejde jen o čistokrevný grind jako dřív. Giulio Baldizzone vypadá pořád stejně a řve pořád nasraně jako zamlada. V hudbě ale nechybí změny temp, odbočky k thrashi nebo melodičtějším vyhrávkám, takže to nepůsobí tak monotónně. Obdivuju, že tuhle nasranou káru táhne od roku 1988.
Ještě o rok déle existují brazilští Ação direta. Klasický hardcore punk, kde se ale i zasype, potěšil, ale Ratos o den dřív bavili více. Nejsem holt tak velkým vyznavačem tohoto žánru. Únava rostla, víčka padala, Gába to chtěl zabalit, ale cosi mi říkalo, že by to chtělo ještě vydržet. A vyplatilo se, z japonských Kandarivas se vyklubalo velké překvapení a nejlepší grupa pátku. Určitě svou roli sehrál okamžik překvapení až šoku, který teatrální vystoupení neortodoxních Japonců přineslo. Jejich Bandcamp kapelu popisuje jako „Experimental Grind Music with Traditional Japanese Taiko Drums“. Úvod obstaral zpěvák s mluveným/zpívaným slovem jak vystřiženým z japonského divadla. Po několika minutách přišel zlom a skupina rozjela bestiální grindcore. Mimochodem, za škopky seděl nenápadná osoba (fakt jsem si myslel, že je to žena), která sypala jako Pete Sandoval. Všichni jsme na sebe nevěřícně zírali, co to jako má být. Ansámbl chvílemi jel brutálnější verzi Slipknot (kdy jeden borec hrál na bubny taiko), ale nikdy u jednoho žánru (d-beat, hardcore, moderna) nesetrval příliš dlouho. Šlo o první koncert Kandarivas v Evropě, takže pobavil okamžik, kdy nás frontman pozval, ať se na ně pojedeme podívat do Japonska, země je prý v krizi, takže je tam levno. Ano, hned po setu jsme se dívali, kolik stojí letenky do Tokia. Výlet by to byl náramný.
Po tomhle výplachu už nemělo cenu sledovat cokoliv dalšího. Byl jsem řádně saturován, takže poslední dvě kapely holt měly smůlu. Ještě ale byl před námi poslední den hudebního holocaustování...
Vložit komentář