Když jsem před časem litoval, že v USA jedou tour Beyond Creation s Rivers of Nihil a The Zenith Passage a já u toho nebudu, nevěděl jsem, jak brzy se alespoň dvou ze svých oblíbených bandiček dočkám. Obě prvně jmenované, doplněné o tandem Revocation a Obscura, zavítaly do Prahy, aby pro fandy technického death metalu připravily dokonalé orgie hráčských dovedností a kompoziční zdatnosti.

Nová Chmelnice se na několik hodin proměnila ve smrtonosnou hlukovou enklávu, když jako první odpálili svůj set Rivers of Nihil z pennsylvánského Readingu. Perpetual Growt Machine z Monarchy otevřeli poměrně krátký playlist čítající šest skladeb. Zatěžkaný silový technický death Amíků poznamenal těžko čitelný zvuk, se kterým se bojovalo během večera ještě několikrát. Dobře byly slyšet kopáky nazvučené triggerem, ale rytmičák v náklepech zanikal. Přesto bylo potěšením sledovat nového bubeníka Dylana Pottse, stejně jako nasazení celé kapely, kterou kupředu na zteč hnal zpěvák Jake.

Rivers of Nihil pokračovali stejně jako na desce s Reign of Dreams, na první kapelu byl sál slušně zaplněný a bylo vidět, že death inspirovaný metafyzickými tématy a vesmírem má i u nás nemálo příznivců. To se projevilo odezvou na první ze dvou skladeb z první desky, když zazněla tutovka Rain Eater. Následovala Monarchy a Sand Baptism, aby se blok vyhrazený RoN uzavřel starší Soil & Seed. Dá se říct, že kdyby tahle banda nehrála jako první, měla před sebou trochu rozehřátější palice a zvukař se víc snažil, mohlo to být mnohem lepší tóčo. Muzikanti v tom všem byli z obliga a se svým vystoupením můžou být spokojení stejně jako lidi v klubu.

Coby hlavní tahoun večera se ukázalo být technodeathové božstvo z Montrealu, kanadští Beyond Creation. Ačkoliv mají na kontě teprve dvě alba, pomalu, ale jistě získávají kultovní status. A není se čemu divit, svým vystoupením čtveřice potvrdila, proč tomu tak je. V tu chvíli bylo v sále asi nejvíc plno a vystoupení sledovalo tak 300 hlav. Kytarista a zpěvák Simon Girard se vybavil, stejně jako jeho kolega Kévin Chartré, hnědou osmistrunkou Strandberg se zkrácenou menzurou, aby to oběma pánům pěkně ladilo.

Místo geniálního basáka Dominica Laponte obsadil Hugo Doyon-Karout, který se s šestistrunným nástrojem ukázal jako důstojná náhrada svého předchůdce. Vlasatý profesor s brýlemi za škopky Phillipe Boucher je taky kapitolou samou pro sebe. Jeho styl a muzikantská invence jsou dechberoucí. Když se rozjel otvírák Omnipresent Perception osazenstvo se okamžitě pustilo do divokého kotlení. To kapelu do začátku pořádně nakoplo a následná Coexistence, opět z první desky Aura, drtila vše silou tanku. Zvuk se o poznání zlepšil, i když teprve druhá polovina vystoupení přinesla výraznější změnu.

Na začátku mocné hitovky Earthborn Evolution se Simon postaral o drobné pobavení, když se špatně domluvili a na poprvé mu nevyšel úvod skladby. Na podruhé už vše v pořádku a také Hugo začal předvádět, co v sobě má. Tenhle drobný chlapík šestistrunku nenechal vydechnout a v podstatě většinu koncertu sólil. Ostatně pohled na celý kvartet byl pastvou pro oči, stejně jako pro uši.

O vokály se Simon dělil s Kévinem, společné dvojhlasy měly pekelný účinek a černovlasý čahoun Kévin se pořád potutelně usmíval. Nejvíc v momentech, kdy jeho dlouhé prsty předváděly neuvěřitelné ekvilibristiky přes pět pražců. Když jsme si po vystoupení s tímhle šestadvacetiletým týpkem u merche povídali, překvapil nás hláškou, že na kytaru vůbec necvičí a herní dovednost je pro něj věcí instinktu. V kapele prý vládnou velmi blízké vazby, a to je klíčem k tak sehrané a kvalitní instrumentaci. Něco na tom bude.

Beyond Creation vytáhli z rukávu další eso v podobě The Great Revelation a radost ze hry byla naprosto patrná. Lidi Kanaďanům z Québecu zobali z ruky i při uvolněnější hymně Theatrical Delirium, kde opět Hugo preludoval neskutečné party – mazec! Stejně jako RoN odehráli BC šest skladeb. Jejich stopáž je o něco delší, tak to naštěstí neuběhlo tak rychle. Vystoupení zakončili závěrečnou peckou z druhého alba Fundamental Process. Naprosto skvělá nálada panovala na pódiu i pod ním a mocný circle pit i závěrečné ovace to potvrdily.

Po vítězné jízdě BC měli Revocation poněkud nesnadnou pozici. Navíc se vzhledem k sestavě kapel na tour jediní vymykali ostatním spolkům. Nebylo to ovšem na škodu. Bostonští kombinují death a thrash v technicky míchaném koktejlu s velmi zajímavými momenty a dokonce (Satan mě netrestej!) „melodickým“ vokálem.

Revocation vsadili na ty více thrashové skladby ze svého repertoáru. Po třech titulech zaznělo z novinkového Great is Our Sin od úvodní Arbiters of the Apocalypse, dále pak Crumbling Imperium a Communion. Z předchozího záseku v diskografii Deathless taktéž tři kousky Madness Opus, Scorched Earth Policy a závěrečná Witch Trial. Překvapivě nezaznělo nic z eponymního Revocation z 2013 a setlist doplnila stará nakládačka Dismantle the Dictator z desky Existence is Flutile.

Soundu Amíků dominovaly bicí Ashe Pearsona, relativně nové postavy v kapele, když přišel v roce 2015 z 3 Inches of Blood. Jeho hra je velmi pestrá a dravá, plná zvratů a změn, což se do Revocation hodí. Jenže zbytek kapely celkem brzdil utopený zvuk kytar a nevyrovnaná hlasitost vokálu. Někdy se ptám, jestli jsem ve stejné místnosti jako zvukař. Zpěvák a kytarista David Davidson dobře střídal polohy hlasu a byl uvěřitelný jak v growlingu, tak melodických partech. A druhý kytarista Dan Gargiulo mu byl zdatným sekundantem. Zato basu sympatického divouse Bretta Bambergera si bylo třeba domýšlet a zvuk se po celé vystoupení nezlepšil.

Revocation na mě působili srovnatelným dojmem jako před rokem v Meet Factory, ale jakoby jim chvílemi padal řetěz. Dokáží riffováním i tempem strhnout, má to spád a řada postupů je přinejmenším dost neotřelých. Někdy ale jakoby na sebe lepili části skladeb moc šroubovaně a výsledek je pak rozplizlý. Slušné vystoupení, na albech mi však připadne kapela lepší.

Obscura nám vyrostla. Častým koncertováním se Němčouři dopracovali k dalšímu headline turné a scéna byla vybarvená ve stylu poslední fošny Akróasis. Nástrojovka, co dosud na pódiu kapely používaly, zmizela i s druhými bicími, a kapela se zapojila jen do linky s odposlechy do uší. Když zazněly první tóny Ten Sephiroth, byl zvuk výrazně lepší než u předchozích kapel. Kdy už konečně tenhle nešvar rozdílného zvuku pro headlinera a ostatní úplně vymizí? Pokud je kapela kvalitní, prosadí se i jinak, než na úkor druhých.

Samozřejmě zněly hlavně vály z Akróasis – The Monist,Sermon of the Seven Suns, titulní věc či vypalovačka Perpetual Infinity nebo Ode to the Sun. Dále jsme slyšeli první a poslední skladby z CosmogenesisAnticosmic Overload a Centric Flow.Omnivium bylo zastoupeno Ocean Gateways. Přiznávám ale, že mám z Němců poněkud rozpačité dojmy.

Už jsem je několikrát viděl a vím, co od nich čekat. Asi mi přijdou trochu přeceňovaní, a BC by klidně snesli úlohu hlavní kapely. To se potvrdilo i tím, že na ně ve výsledku takový nával jako na Kanaďany, nebyl. Po odchodu Hannese Grossmana a Christiana Münznera z kapely přišla Obscura nejen o muzikanty, ale také o určitý spirit. Fanoušci ale čtveřici vedenou Steffenem Kummererem po celý koncert mocně povzbuzovali, takže to možná většině nevadí.

Steffen jakoby zlehka načerpal hvězdných manýrů, stále se strojeně usmíval a jeho komentáře působily tak trochu žoviálně… no… skopčácky. Dvakrát z pódia pozdravil ostatní kapely s výjimkou Rivers of Nihil, což působilo podivně. Že by si chlapci nepadli do oka? Úlohu frontmana si Kummerer užívá, to je vidět. Vokálně mu podle mě vyhovují nižší polohy, kdy má barvu hlasu fakt skvělou, ta vyšší působí obyčejně. Více než slušný výkon podal basák Linus Klausenitzer. Oproti svému kolegovi z Beyond Creation nevypadá jeho styl tak okázale, je více úsporný, ale také efektivní. V rockových pózách si ovšem bohužel libuje obdobně jako zpěvák.

Obecně vzato Obscura šlape perfektně a především v rychlých pasážích má svoje špičky. Drummer Sebastian Lanser z Panzerballet mi sice nepřijde tak nabušený jako Grossmann, ale výkon podal skvělý, to je bez diskuze. Nový kytarista Rafael Trujjilo taktéž odvádí svou práci na max, není co vytknout. Stále ale ve mně přetrvává základní dojem ten, že bývalí hudebníci Obscury se svými sólovkami nebo seskupení Alkaloid, přinášejí zajímavější tvorbu. To je ovšem jen názor. V průběhu poslední skladby už jsem odcházel nasycen.

Pro mě nejočekávanější akce podzimu vyšla a byla vrcholným zážitkem pro všechny, komu vyhovuje technický death metal. A ještě k tomu v podání line-upu z říše snů. Nikdo výrazně nepropadl, metalheads se bezvadně bavili, ale subjektivně to u mě vyhráli Beyond Creation pro svou neuvěřitelnou nabušenost a sympatický projev. Horns up!