Pokud bych se nebál, že uškodím renomé (cha, renomé) našeho úžasného (cha, úžasného) plátku, napsal bych na úvod něco mnohem horšího než jen „ou šit!“ Jsem ale rezervovaný a budu se krotit a ponechám to bez jakýchkoli „no do p…ohlavního ženského orgánu, tohle ale byla mrda!“ Vůbec je asi už jasné, o čem slova níže budou. Ano, budu prakticky jen chválit, protože turné se skladbou podobných kapel bych si býval těžko představil, nemluvě o tom, jak se vše vydařilo - zvuk, kapely i návštěva. Ku cti kluků z Obscura nutno ještě dodat, že si své „předkapely“ na toto turné sami vyžádali.

Stačila už jen představa, že se k nám opět dostanou EXIVIOUS, kteří mi svým debutem nadělili mimořádně krásných chvil. Jenže u Holanďanů nastala výrazná změna, pro vytíženost s Textures je opustil Stef Broks a zbylé trio k sobě přibralo Yumu Van Eekelena (ex-Pestilence). Jak si s jemnými a propracovanými party Brokse jako třeba v Asurim poradí tahle „mánička“? Nedá se říct, že by Eekelen byl ještě tak vyhrán jako jeho předchůdce, ale pokud člověk zavřel oči, rozdíl by asi nepoznal. Sice jeho příchodem kapela dostala mnohem silovější ráz a snad i metalovější feeling, což bylo cítit třeba ve Waves of Thought, ale ve skutečnosti to vůbec nevadilo, protože všechny jemné party hrál v klídku a ty tvrdší jako v An Elusive Need mu problém nedělaly. Jinak samozřejmě Exivious, jak se u Cynic naučili, hrají bez pódiového ozvučení a používají Fractal, takže si zvuk dělají sami a posílají ho připravený rovnou až ke zvukaři. Ten díky tomu byl naprosto excelentní, čili vynikly i jemné jazzové hrátky, na které v pozadí klubu nejspíš reagovali dva týpci, jejichž rozhovor zněl: „Ježiš, to je strašná píčovina, co teď hraje, poď si pustit do auta Kenybl Korps.“ Jenže vtip je v tom, že Exivious měli snad největší odezvu a i trik v sálu nebylo málo na to, že zde hráli pouze loni (BA) a nejsou ani nijak známou kapelou. Inu, i český fanoušek má mlsné chutě a vybíravý jazýček. Pokud by pak někoho zajímalo, jak je to s novým albem, od Michela, který nedávno do světa vypustil svůj progresivně blackový projekt Dodecahedron, jsme dostali informaci, že na něj mají složeno již 7 věcí, ke kterým ještě tak 3 přidělají a vrhnou se na nahrávání. Živě snad zazněla ještě Ripple of a Tear a Embrace the Unknown.

Po nich se na levačku předělává souprava, protože za ni měl usednout Samuel Santiago. Ten s GOROD stihl nahrát už Process of a New Decline (2009), z nějž nemohly nezaznít hitovky Programmers of Decline a Disavow Your God (byla i Almighty’s Murderer?), pak loňské 34min. EP Transcendence, z něj vykutali úvodní Earth Pus, a pak nové album A Perfect Absolution, které mě, i když jsou Gorod silně má krevní skupina, oproti starším počinům až tolik nebaví. Je tedy vidět, že Frantíci jsou nadmíru produktivní. Ale co na albech, to neplatí pro jejich živá vystoupení, z nichž mě baví mnohem více. Ta jsou nabitá energií, melodické běhy oběma kytaristům hrají dohromady, jak kdyby měli siamské ruce, riffy znějí úderněji, vše se zdá rychlejší. A tak jsem si ještě dnes novinku pustil a světe div se, to album není tak slabé, jak se mi zdálo. A to ani po pěvecké stránce, která se mi „lajvko“ nezdá úplně dotažená, protože mi Nutzův (jinak též Zubrowska) sušší hlas až tolik nesedí a měl jsem chvílemi i pocit, že ne úplně stíhá. Zdání ovšem klame, že? Jinak bubeník (btw, též ex-Zubrowska) je strašnej pořez a s trikem Anthrax skoro jakoby ke kapele ani nepatřil, pohodář Nutz na lidi, protože studuje české malířství, mluvil trošku česky ale furt víc než Šimeček s Psycroptic. Jinak se Gorod novému albu věnovali náramně a zahráli z něj Birds of Sulphur, Sailing Into the Earth nebo Carved in the Wind s naprosto parádním úvodem, ale tuším ještě i něco více (5000 at the Funeral/Varangian Paradise - Gorodisté DW nebo Dharm zajisté pomohou).

To samé o představení nového alba se však nedalo říci o SPAWN OF POSSESSION. Ti totiž přísně vsadili na osvědčené kousky z předchozích dvou zápichů, hlavně debut Cabinet proprali jako líznuté gatě. A i ty možná byly, jelikož Spawni se po celou prakticky nepohybovali. Vlastně až na pohupujícího se Dannyho Tunkera (zaskakoval za se šlachami se léčícího Muenznera) a trošku se hýbajícího Erlenda Caspersena, který na basu předvedl takovou masáž, až z toho některým kytaristům byla hanba, byli statičtí až běda a vystoupení tím trošku ztrácelo. Na stranu druhou zas ale člověk měl možnost v akci sledovat páně Brysslinga, jehož styl je naprosto ojedinělý. Unikátním způsobem v šíleně technickou stavebnici dohromady spojuje to nejlepší, co v death metalu můžete naleznout. Jeho nápady se do těla zakusují, jsou brutální, mají rozeklaný jazyk, pálí maso, vzývají Cthulhu. Ale vše má neuvěřitelnou logiku, vše jde dohromady a nezní zmateně nebo jako do sebe splácnutý kompilát. Těžko říci, proč SOP z Cabinet hráli čtyři věci (Dirty Priest, Hidden in Flesh, Spawn of Possession, Church of Deviance) a z Noctambulant tři (Solemn They Await, Lash by Lash, Dead & Grotesque) namísto nových. Jasně, po letech sázka na jistotu a strach před tím, že žhavou vymítačku démonů Incurso lidi ještě nemají naposlouchánu? Možná. Vidět ale bylo, že až při třetí věci, kterou dali, tedy Where Angels Go Demons Follow z novinky, se kapela úplně plamenně rozsvítila, Schönström s ní za bicími jakoby získal jistotu, ačkoli bývalou Röndumovu zvířeckost nemá (jeho vokál je ale i živě parádní peklomet), a zvuk dostal potřebný koule, takže i všici přítomní se trošku probrali, i když to na nějaký extra rozproudění nestačilo. A že by Tunker neuměl Karlssonovy nebo Muenznerovy party se mi nezdálo. Vážně nevím. Ale přibýt na podiu pohyb a alespoň jedna nová riffovačka, nemělo by to chybu.

A pak se odhalila vrchní souprava bicích a nastoupila OBSCURA, která samozřejmě spustila se Septuagint a Vortex Omnivium z Omnivium. A celému ansámblu z vrchu vévodí Honzik aka „Hi everyone, i am Hannes Grossmann…“, jehož si ještě v živý paměti pamatuju, jak na Brutalu hrál první koncert s Necrophagist (snad 2003 nebo 2004) a jak od tý doby, ne že by už tehdy nehrál fantasticky, strašně vyrostl. Tady si Suicmez může rvát svý nový vlasy, že Hannese a Muenznera odkopnul jako kluky předchozí. A jak vidno, Obscura, nejenže je Necrophagist dost podobná, tak nějak i v jejich hibernaci přebírá jejich pozici. Uvidíme, jak tohle ještě dopadne - jestli teda Necro úplně chcípnou a Obscura se vyšvihne nahoru, Relapse jim k tomu ale nějakou tu podporu dávají. Ale k show. Když už padlo přirovnání k Necrophagist, je zřejmé, že Obscura hraje pidli tech death, který silně vychází z heavíku. Jenže Obscura naštěstí na Omnivium vzala rozum a svý nápady do hrsti a vydala se i jinými směry, třeba rozkladovými kytarami do neurotičtějších končin či dokonce vstříc Morbid Angel na Ocean Gateways. Skvadra v čele se sympaťákem Kummererem (na deskách mi jeho vokál ani nepřijde, ale živě je poměrně nepříjemně uvřískaný) je neuvěřitelně sehraná, jen na Muenznerovi bylo vidět, především díky krčení jeho prostředníčku, že se místy trošku trápí a nedohrává, ale kdo by mu to měl za zlé, i tak hrál skvěle. Zvuk celé kapely taktéž, zvuk Hannesovy skoronové soupravy, na které střihnul v rámci propagace jeho DVD i sólíčko (viz. video), byl neuvěřitelný a dlouho jsem takový neslyšel, nový basák mi byl hrou mnohem příjemnější než Thesseling, který do ní moc rubal a basa mu pak přezvučovala. Na samotný závěr po Centric Flow a malé vyvolávačce Němci, když už revydali i starý fláky s coverama, dali Flesh and the Power it Holds od Death, jinak během večera hráli třeba Incarnation z Cosmogenesis, po bicím sóle v něm pokračovali s Noospheres, The Anticosmic Overload, Universe Momentum, ale i instrumentálkou Orbital Elements. Tahle kapela má na to se někam dostat, i když je z Německa.