Řádky v pomyslném koncertním kalendáři nestačí, je potřeba využít okraje a jakýkoli volný kousek místa. Popravdě nepamatuju týden, kdy by byly standardem dva (výborné!) koncerty denně. Přesto hlásí vyvolené akce „vyprodáno“ už pár týdnů napřed, čímž nutí mnohé nešťastné fans fantazírovat o nejrůznějších pokoutních způsobech, kterak sobě lístek opatřiti. Majitelé lístku pro změnu rozjímají nad pokojovou teplotou, vzduchem, životním prostorem. [undergroundové skuhrání] Řešením je samozřejmě chodit na malé koncerty. Nikdy se nevyprodají, je tam pěkně a navíc je slušná šance, že půjde o zážitek opravdu jedinečný, protože bude pořadateli stačit prodělat boty na kapele jednou, zatímco Chelsea Wolfe tu nejpozději napřesrok bude zas. [/undergroundové skuhrání]

Přicházím do jamajským dubem vyplněné pauzy před samotnými Om. Čekající už teď neprodyšně blokují přibližně polovinu prostoru, zakořením tedy pod druhým obloukem uprostřed. Past se uzavírá s nástupem kapely, jen poslední třetina sálu zůstává průchozí, pořadatelé naštěstí odolali pokušení využít kapacity klubu do posledního centimetru.

Trojice začíná hrát. První okamžiky jde basa jen z bedny, i po zapnutí do PA je jí málo. Bicí jsou naopak velice zřetelné. Rozostřené činely trhají uši, zbytek zní čistě, ale ploše. Podobně zpěv. Možná nemá Al Cisneros (pozn. pro znalé: momentálně vypadá jako Jukl s masivním plnovousem) den, možná na hlasu chybí efekt, každopádně místo jeho nezaměnitelných mystických nápěvů zní spíš telefonní seznam. Jen doprovody (klávesy, modulární syntezátor, orientální nástroje, druhý zpěv) jdoucí od Roberta A. A. Lowa jdou ven konzistentně skvěle. Celkový dojem je tristní. Om = basa. Rytmus, melodie, harmonie, všechno vychází primárně od Cisnerose. Právě basa tvoří onu flow Om, houpavé plynutí jejich hudby, které je definuje a kterým jsou jedineční. Dubový fanda Cisneros v Om (zatím) nehraje dub, ale podařilo se mu vytvořit jakousi jeho paralelu, která přitom nezapírá stonerové kořeny, naopak zvýrazňuje přítomnost téhle „flow“ ve stoneru. Málo basy = málo Om. Navíc ponoru do basové hypnózy brání příliš vytažené bicí.

Problémy první části setu (ve které je snad nejzábavnější překřikování dvou Slováků přes půl sálu) totiž nevycházejí jen ze zvuku. O talentu Emila Amose (Grails, Lilacs and Champagne) se nedá pochybovat, o jeho vhodnosti pro Om ano. Amos není jen bubeník, hraje na všechno možné, navíc skládá - barevnou, melodickou hudbu. Možná proto má tendenci hrát na bicí „zajímavě“. To bohužel znamená spoustu přechodů, které maří šance baskytary dostat posluchače na svou vlnu. Navíc je Amos lepší skladatel než instrumentalista. Jeho barevné bicí zní jaksi „šmaťchavě“, ne přímo nepřesně, ale ne zcela suverénně, rozhodně málo důrazně. Tady je přitom údernost, rytmus, flow důležitější než hrátky, které by chtěly posouvat Om směrem do prog/tech vod. Chris Hakius, který nahrál nejlepší skladbu kapely At Giza, měl pro Cisnerosovu hudbu daleko lepší cit.

Ani Cisneros nepůsobí úplně suverénně. Možná to je zvuk, možné nedomáčknuté struny, některá komplikovanější místa každopádně působí vratce. Asi nejvýrazněji vystupují problémy téhle dvojice ve chvílích, kdy se Amos snaží nad Cisnerosovou melodikou stavět gradace anebo rockový drive. To, co skvěle funguje v Grails, tady vyznívá do ztracena.

Proti až příliš aktivnímu Amosovi působí třetí člen kapely bolestně nevyužitý. Všeuměl Lowe převážně jen přehrává etno vložky z desek - fantastický androgynní vokál zní velice zřídka - i tak jsou však pasáže s jeho výraznější účastí světlými místy setu, jelikož znějí přesně tak, jak mají, a svou jistotou směrují rozpačitou spolupráci Cisneros-Amos. Ale Robert Aiki Aubrey by mohl dát kapele mnohem víc. Lowe, aka Lichens, je skvělý improvizátor, zpěvák, a člověk vyloženě srostlý s modulárním syntezátorem (pro neznalé: takový Merkur, jen se z toho místo tvarů staví zvuky). Na CTM 2014 mě jeho set pohybující se od ambientu k až tanečním polohám naprosto sejmul.

Om zatím tápou. Zvuk se sice průběžně lepší, ale relativně krátké skladby končí dřív, než by snad přes všechny problémy posluchače vtáhly do vytouženého Om stavu. Je to přehlídka nevyužitých příležitostí a na vině je rock. Tendence sypat song za songem jednoduše nefunguje. Přitom by stačilo jen trochu snahy a sebezapření a Om by mohli hrát skvělé improvizované sety. Cisnerosovy basové linky se dají držet předlouho, zvlášť s případnými lehkými variacemi. Bicí v klidu zjednodušit. A vypustit Lowa ze řetězu - v Krakowě skvěle zapadl i k Nurse With Wound. Něco z identity Om by se ztratilo, ale výsledek by mohl být strhující. Chci živou Om paralelu k Dopesmoker.

Je samozřejmě možné, že přední řady budou mít o koncertě mnohem lepší mínění. Ovšem rozpačité potlesky tomu tak úplně nenasvědčují. Navíc na tom řada lidí byla mnohem hůř než já - své místo bych označil víceméně za přesný průměr: v polovině sálu, uprostřed, nad hlavami většiny.

Naštěstí to neskončilo v rozpacích. Po 45-60 minutách se konečně podaří potlačit ony rozplizlé činely a vytáhnout basu tak, aby byla cítit její neustálá přítomnost ve vzduchu, tahle dvě zlepšení podporuje silná přítomnost etno prvků a Om začínají konečně hypnotizovat, namotávat, set konečně přestal škobrtat a plyne. V závěrečné skladbě je zvuk vyloženě skvělý. Úvod obstarává jemné Cisnerosovo vybrnkávání. Zpěv - apoštolské i muezzinské volání - silou daleko překonává desky, Cisnerosovy mantry navíc doplňují andělské, androgynní hymny Lowovy, ale také jeho hrdelní nápěvy. Moment, kdy tahle meditace náhle přejde do téměř stonerového nářezu - za stálé přítomnosti Lowova zpěvu - vyvolává husí kůži a snad i slzy. Om navíc skladbu (prý Bhima’s Theme, ale pokud to je pravda, šlo o pozměněnou verzi mnohem silnější než na Pilgrimage) spořádaně nezakončují, ale hrají si s dynamikou a v neustávající hypnóze ji natahují… až k naprosté spokojenosti. V tu chvíli mimo jiné začíná být úplně jedno, kolik lidí a vzduchu je v místnosti (i když ne všem - kousek ode mě se někdo složil). Upřímně doufám, že moc návštěvníků po nešťastném začátku neuteklo (sám jsem k tomu neměl daleko), nechat si ujít tu poslední půlhodinku by byla veliká škoda.

Fotky © Čestmír Jíra