Tak jsem zas jednou šel na koncert jen tak, spíš pro provětrání uší, ne nijak extra připraven a vlastně hlavně na jednu kapelu. Na Protest The Hero, které znám dejme tomu tak ¼ roku. Ale aby to zas neznělo, že jsem šel jen tak, The Chariot i The Human Abstract znám, ale býti jedna z kapel headlinery, asi bych nešel.

Koncert otevřeli The Human Abstract z Los Angeles a nechci být impertinentní, je to znát. Abych to vysvětlil… Já jsem částečně stará metla a v jejich muzice krom odrhovací verze metalcoru, jenž na starší desce v těch šlapavějších a metalovějších kusech možná trošku připomene As I Lay Dying, je cítit krom toho, u jakého jsou labelu, i starší dirty rock glam kapely (L.A.Guns, Mötley Crüe, Zodiac Mindwarp… tedy je zde cítit ten „punk“, hlavně na nové desce), kapely, které vlastně již před dekádou přišly s verzí image dnešních „od srdíčka“ kapel; vážně.. sestříhané, natupírované, barvené a já nevím co ještě vlasy opravdu nevymysleli dnešní „ímou“, ale patky a šátky se nosily již před dekádou a to tyto kapely vyprodávaly stadiony, haly…mrdaly se tucty samiček po šatnách a autobusech, tedy život se žil opravdu heslem „sex, drogy, rokenrol“. (Poznámka - chlast se taky počítá) Nicméně abych si nezasvinil článek hned na začátku takto, vysypu z rukávu ještě několik es z tohoto soudku, abych si odplivl ;) a mohl pak pokračovat a věnovat se hudbě.
THA jsou v šestici, mají klávesy, jenž obsluhuje „třináctiletý Střihoruký Edward“, hraje na ně stylem „držím kilo, pařím jak blázen“, takže mi přijdou v jejich muzice pro jejich funkci prakticky zbytečné, zpěvák má přes půl hlavy patku, od ucha až někam do nedohledna a…a vlastně to stačí. Ani nevím, proč toto píšu, co kdo nosí a jak vypadá je jeho věc, ale jen mě občas jako hudebního fanouška krkne, jak moc dnes znamená outfit a že když jdu na koncert a nehodím na sebe stylovej ohoz, skoro si na vás parchanti ukazují, co že jste zač; má to ale zas výhodu, bičiz vypadaj k světu a nosej se kéry ;) Sice polovina přítomných má po kapsách ne hrst drobných, ale hřeben a gel na vlasy, ale jak jsem řekl, nechám už keců a při poslechu nových Pestilence vzpomínek na to, jaký bylo nosit džísku ;) a nestarat se o to, jestli mi o 5min neutekl trend…

Zpět k The Human Abstract. Už jsem napsal, že kluci hrajou odrhovací, dobře, standardnější verzi metalcoru, myslím v těch základech, ono je ale těžký tomuhle stylu ještě něco úžasného dát, jenž na starší desce v těch šlapavých metalovějších kusech trošku připomene As I Lay Dying. To je cítit v Polaris nebo Crossing the Rubicon, u téhle si nejsem jist, zda zazněla, ale rozhodně končili Mea Culpa. Z nové desky zazněla A Violent Strike nebo Breathing Life Into Device, při jejímž refrénu jsem měl pocit, že nejsem na koncertě prezentovaného odrůdu hardcore, ale mutaci odrůdy hardrock. Na téhle muzice je ale zase pak hezký, že všichni uměj aspoň hezky hrát, a tak vše je muzikálně naprosto v pořádku, sóla jsou sice v případě THA přearpagiovaná a přeplněná sladšími heavy melodiemi, ale když je muzika směřovaná širší základně posluchačů, ač jich ten večer bylo jen 130?, asi to jinak ani nejde. Novinka mě až na několik momentů moc nebaví, neb je to pojetím spíš ta americká načančanější verze a ještě s „klávesami“, ale alespoň se ukázalo, že ten materiál se v této podobě, i když vás to nijak extra nebaví, dá odstát.

Výměna lidí, přibyl nějakej ten panel efektů u kytar a The Chariot jdou na to. Oproti The Human Abastract jde o žánrový převrat, jde o syrovej a pěkně vyhrocenej Clash-lomoz, výrazná je basa, častá kytarová kila a ne bubnování, ale přímo údery do bicích, noise vazbení. Určitě by z té hudebnější složky jejich muziky měli radost Converge nebo Botch, ocenili by ty silný rytmy podporovaný basou v nejbrutálnější formě, samý nervy, fakt nářez, nenávist k celýmu světu a ani se mi nechce věřit, že tenhle zvuk leze z 5150. The Chariot úplně bez příkras vytasili nemilosrdný direkt přímo na držku, hezounci začínají odcházet, patky v tomhle noisu totiž ztrácej svý tvary, šminky se rozpíjej, vytrhaný obočí je tady taky na hovno, The Chariot totiž přímo skalpujou celou hlavu. Kapela je aktivní až až, popruhy kytar jsou využitý na 100%, lítá se ze strany na stranu, lak kytar a především basy je omlácen až to bolí, samá jizva, samý šrám. Vlastně se nedivím, že to Josh Scogin u Normy Jean vzdal a plive svůj hnus k lidem v téhle sebrance, další kids nechápavě kroutí hlavou „co to je?“, zapomněli pořádný pleny, tohle už dnes Pampers nezvládaj, a The Chariot to fakt věřím, ti to maj všechno u prdele. Serou na zvuk, jedno obrovský „fakof“, hlavně když to dělá neplechu na žaludku, ale přitom je tomu rozumět, to vážně nechápu, a v momentě, kdy kytarista při vazbení a ve snaze vytvořit co nejnepříjemnější hukot drhne kajtrou o zeď, je mi fakt jasný, proč z nich ten pocit, který mám, mám. Špína, hnus, bahno, filth… The Chariot zahráli i novinku Bloodbath z připravovaný desky a myslím, že se máme na co těšit. Během poslední skladby pak kytary letěj na zem, kabely z apců jdou ven, kapela bubeníkovi rozebírá bicí, až zůstane jen se základem, a mohutný znění ukončuje tuhle úžasnou a brilantní tyranii. A jen tak pro zajímavost, komu upoutalo intro ve středu show, ano, užila ho již Thema, jde o výňatek z Gummo.

A Protest The Hero jsou, krom toho, že pocházejí z mé hudebně oblíbené Kanady, naprostý opak The Chariot, zvukově urovnaní, těžká disciplína, ale pohoda zároveň. A i přesto, že jejich věk není nijak vysoký, jejich muzika zaslouží jen ta nejpřísnější muzikální hodnocení, kapela totiž hraničí až s virtuozitou. Na pět strun často tappující basák užívající i slapu, časté střídání riffů, temp a přecházení mezi nimi, podobně je to u nich i s žánry, je zde sice hodně cítit heavy, ale ne v té dřevní či kleštěné podobě, tech metal, náznaky Dillinger, hodně SikTh, klidně i thrashing, sem tam PTH i zasypou, ale základem je stále metalcore. Nebojím se tak u nich použít ani termín progresivní. Opravdu se pak ale divím, že pro náročnost na vnímání takovéto hudby měli PTH oproti THA dvojnásobný úspěch. Hudba je totiž přeplněná kudrlinkami strunné sekce, ale bicí bez zbytečných vymrdávek spíš kapelu drží v běhu a ve všech těch změnách pohromadě, sám bych teda do takové muziky takto pestře, ale přitom účelně, hrát nedokázal, možná je to tímto. PTH to ale mají nadřené, pódium si vyloženě užívají, bubeník během hraní dává i cíčko, kytarista si občas snižuje oktávy, a i když je to „emo“ a čistý zpěv tu vládne, ani tak to není nic pro rádia. A pro jasnější lustraci večerem uvedu, že Protest hráli hlavně z posledního alba Fortress, z které mimo jiných zazněly Bloodmeat, The Dissentience, Bone Marrow, Palm Reads nebo Sequoia Throne.