Už dlouho se mi nestalo, abych šla na kulturní akci tolik natěšená a plná očekávání. Příčinou byl čtvrteční premiérový pražský koncert polských uskupení Riverside a Tides From Nebula. Večer se hned od začátku ubíral směrem samých překvapení… a nutno podotknout, že velice pozitivních. Prvním z nich byl velice slušný počet příchozích fanoušků (obávala jsem se, zda vůbec přesáhne padesátku, nakonec se nás sešlo třikrát tolik), kteří mnohdy nezapadali do typologie běžných návštěvníků metalových koncertů a svým věkovým průměrem se z velké části pohybovali v oblasti kristových let nebo i výš. Ba co víc – mile mě zaskočilo, že neuvěřitelnou rychlostí takřka vykoupili distro a v průběhu vystoupení kapel zpívali jak o život, sypajíce texty z rukávu. Tomu říkám fans s velkým F!

 
První a poslední předkapela Tides From Nebula nastoupila na pódium v obležení všemožných i nemožných krabiček, které naznačovaly patrně velkou technickou zdatnost účinkujících, ale teprve po zaznění prvních tónů se jednoznačně ukázalo, jak bravurně mají tihle pánové všechno nastaveno a naprogramováno. Zvuky kytar naprosto vytuněné a příjemně gradující do tvrdších poloh. Častým problémem post-rockových kapel obecně bývá, že na koncertech po čase začínají trochu nudit a že to, co se vám při poslechu doma zdá jako skvělý relax, pak pod pódiem trochu uspává. Nic z toho se však u TFN absolutně nepotvrdilo. Měli jak na míru vymyšleno, kdy pořádně hrábnout do strun a kdy zase nechat tóny melancholicky plynout. Jejich pražská premiéra tedy prošla na výtečnou a myslím, že příjemně rozehřáli publikum před hlavní hvězdou.

 
Riverside nejsou na tuzemské scéně zrovna extra protlačovanou kapelou, přesto si tu našli poměrně slušnou fanouškovskou základnu, a pokud někdo navštívil tento jejich koncert jako ještě jimi nepolíbený, jistě odcházel jako zamilovaný. Málokdy se vidí, aby kapela dokonale fungovala naprosto po všech stránkách a ještě navíc tak neskutečně přirozeně. Při poslechu jejich hudby máte najednou pocit, že pokud jste někdy zkoušeli hrát na nějaký nástroj a třeba si i mysleli, že vám to celkem jde… tak to teď zcela skončilo. Máte před sebou moderní mix Pink Floyd, Porcupine Tree, Opeth, Marilion… a přesto si polská čtveřice vytváří především svůj vlastní osobitý styl.

Riverside si celé vystoupení dávají s prstem v nose a není znát ani nejmenšího zaváhání, navíc si perfektně pohlídali zvuk (nejlepší, jaký jsem kdy slyšela na Chmelnici). Kytarista Piotr Grudzinski, který vypadá trochu jako HC-mužík á la Hatebreed, před vámi stojí se zavřenýma očima a s takovou lehkostí vypouští neuvěřitelné tóny a sóla, že chvílemi posloucháte s otevřenou pusou. Zpěvák a baskytarista Mariusz Duda celý koncert odzpíval tak čistě, až vám to vzhledem k vedru na pódiu a téměř dvě hodiny dlouhému setu hlava vážně nebere; to vše s naprosto kamennou tváří, která ale občas přece jen vyzradila, že Mariusz si je svého umu docela vědom :). Třetím pro publikum asi nejvýraznějším členem je klávesista Michal Lapaj… obklopený několika, často až archivními kousky kláves, z nichž se linou zvuky místy ve stylu Led Zeppelin či Jona Lorda, aby vzápětí plynule přešel do inspirace Jeanem-Michelem Jarrem nebo vážnou hudbou. Nelze nezmínit ani čtvrtého do party – zdánlivě nenápadného bubeníka Piotra Kozieradzkého, který je výraznou trojkou spoluhráčů mírně upozaděn, ovšem spíše jen tak pro oko. Na jeho kvalitách to rozhodně nic neubírá a je spolehlivým i technicky zdatným motorem se spoustou vychytávek.

Riverside jednoduše působí trochu jako skupina nadlidí (nadmuzikantů), kteří si však tohle přízvisko plně zaslouží. Pro mě osobně byl jejich koncert jedním z největších hudebních zážitků a utvrzením, že je už x let každému necpu neoprávněně :). Kdybych to měla srovnat s posledním pražským vystoupením Anathemy, tak to budou jednoznačně nebe a dudy. Není nad to odcházet z koncertu naprosto spokojena a to se mi tento večer podařilo. Teď bude člověk zase jen srovnávat…