Klánovický dvoudenní zápřah Nile/Sadus (jakožto headlineři) plus matrixovský přívažek v podobě vystoupení Misanthrope možná pěkně pomotal hlavu nejednomu z vás, potažmo udělal vítr v prasátku. Přeci jen za tři dny dát za koncerty 1.000 korun (drobné navrch za pifko, hadry, CD atd. v to nepočítaje) není nijak málo. Priority nakonec byly stanoveny na čtvrtek a pátek.
Stejně jako středeční koncert Nile, i vystoupení Sadus provázela poměrně komorní atmosféra. Ve středu se prý v Klánovicích pohybovalo něco okolo 100 hlav, na Sadus to snad nebylo ani toto číslo. Přitom by jeden řekl, že jméno Steve DiGiorgio dneska dokáže přitáhnout když už ne fanoušky kapely, tak aspoň muzikanty. Vidět legendu ve své domovské kapele, se kterou odstartoval nový směr baskytarové hry nejen v metalu, mi přijde jako vcelku logický argument pro vyšší návštěvnost. Nicméně člověk míní a život mění. I stalo se mi tak snad poprvé za život, že jsem se do útrob Black Psa dostal okolo sedmé s pořadovým lístkem číslo 1.
Italy Gory Blister, přibližně o hodinu později, pozdravila nějaká třicítka náruživců, ale tvorbu mohla znát tak stěží polovina. Očekávání, že se bude jednat o jakousi italskou obdobu Death se vyplnilo jen částečně. Hrálo se rychle, technicky, ale vliv páně Schuldinera byl cítit toliko ve frázování Adryho, jelikož čtveřice se věnovala

výhradně novince Skymorphosis (tuším kromě dvou skladeb z předchozího počinu Art Bleeds). Příjemná více jak půlhodinka.
bizz: Jo, to vše mohu jen potvrdit.. Gory vskutku jedou na Castrol :) a tak jim to šlape pěkně a nejen od Podlahy :) Vskutku se jedná o jakýsi hybridní komplikovanější a hudebně rozmanitější Death, přičemž hlavně zpěv k této kapele odkazuje měrou větší než je obvyklé. Škoda jen, že kapela hraje s jednou kytarou, a tak když kytarista hraje sóla, muzika trochu padá…
Nakonec to vypadalo, že nejvíce posluchačů přišlo na Darkane, a přiznám se, že i já jsem byl na ně velmi natěšen, jelikož jejich dráhu sleduji prakticky od vydání Insanity. No, bylo to zklamání, největší výtku bych směřoval na vokalistu Andrease Sydowa /px1/. Maličké pochybnosti o tom, jak si poradí s melodickými pasážemi, byly oprávněné. Jo, křičet dneska umí kdekdo, ale udržet melodickou linku tam, kde má, už chce trochu více. První dvě, tři skladby jsem dokonce měl pocit, že je Andeas hlasově trochu indisponován, jelikož i v poměrně jednoduchých pasážích mu hlas zadrhával. I když se ale s postupem času přeci jen trochu „vyzpíval“, dojem si nenapravil a ani nemohl, jelikož si melodické linky až příliž okatě upravoval do zpívatelné podoby. Kdo ale nezklamal byl v první řadě

vzadu sedící Peter Wildoer – kudrlinky, které sází na desce si v klidu dával i živě. Má nejen pekelně rychlé nohy, ale zejména ruce jsou snad od chobotnice. Kytarové duo Malmström/Ideberg si také zaslouží palec vzhůru, obzvláště druhý jmenovaný, který si v sólech v ničem nezadal s panem direktorem. Ptáte-li se, co vlastně zaznělo, tak samozřejmě zněla (taktéž) novinka Layers Of Lies (namátkou titulní věc, Secondary Effect, The Creation Insane nebo Godforsaken Universe, kterou začínali), ze starších věcí opus Chaos vs Order, Innocence Gone, Violence from Withim nebo Fatal Impact.
bizz: To já bych to s tím zpěvem až tak tragicky neviděl. Je sice pravda, že čísté vokály nebyly tam, kde být mají, bylo to jakoby polovičaté, nedotažené, ale zase až tak mi to nevadilo, protože Sydow to tahal alespoň v rámci rámce a poznat se to vše dalo :) Ze začátku se mi zdál zvuk hodně špatný, až nesrozumitelný a sebepohlcující, ale stačily tři songy a vše se pak krásně vyčistilo a vyniklo tak vše, co z této kapely dělá dobrou kapelu!
No a Sadus? Musím říct, že jsem si je krásně užíval, byť ne vše bylo zajímavé. Největší úsměv vyvolávaly klasické thrashové vypalovačky, vonící starobou a hrané s patříčnou 80-tkovou zarputilostí, na druhou stranu, Slayer s jejich tahem na sluchovody by se mohli i dnes u Sadus lecčemus přiučovat. Pan DiGiorgio je ale basák par excellence. Pokud jste ho někdo mohl vidět s někým jiným (já vlastně jenom s Testament, pokud mne paměť neklame), tak si k tomuto výkonu přidejte ještě 2-3 další DiGiorgie a dostanete starého thrashera ze Sadus. Steve zpíval, trápil své nástroje (střídal dvě basy – klasické černé a žíhané tmavě zelené barvy a dvoje klávesy) způsoby možnými i nepředstavitelnými, zdravil publikum i jej hecoval. Bylo vidět, že si vystoupení užívá, i když sál skoro zel prázdnotou. Nejvíce si vystoupení užívali staří pardálové (pozdrav letí do Gung Ho!), kteří na tomto stylu byli odkojeni. Ale jak jsem poznamenal na začátku, patřil jsem mezi ně, krásně se

mi u toho vzpomínalo na časy na gymnáziu, kdy jsem se k této hudbě začal dostávat (au to už je let). Nemenší entuziasmus prokazovali po celé vystoupení i zbývající spoluhráči – kytarista a zpěvák Darren Travis, kterému ke konci vystoupení z rukou pršely vodopády potu, a bubeník Jon Allen, který si střihnul i sólo na bicí (snad kromě počáteční bleskové ruční práce nic moc).
bizz: Co vám mám tak říci? První dojem z vystoupení Sadus byl ten, že jsem čuměl jak péro a říkal si ‘jo, tak tady stojí velká kapela‘. Ale prvotní příjemný dojem odchází postupem produkce, protože skladby se táhnou jak smrad, Sadus se v nich nespočetněkrát vrací k již x-krát hraným motivům a navíc to trochu zavání šablonovitostí (připomínám, znám jen Elements of Anger). Bavil mě na tom mohutný zvuk, samozřejmě DiGiorgio, i když jsem občas měl dojem, že toho hraje tolik, až se mu to tam ne a ne vejít, ale nene, je to chlapík k pohledání :). Sadus jsou prostě paternovej oldschool thrash (něco na způsob zMacabrovaných Obituary s Ahumádíma přetrešovanejma tupačkama :)) s občasnými super (i technickými) pasážemi a výborným uštěkaným tahaným zpěvem ala Atheist. Prostě férový vystoupení pro pamětníky a kapela, kterousi můžu v notýsku odškrtnout jako ‘viděl jsem‘.
Závěrem už jen lze konstatovat, že je škoda té mizerné návštěvnosti, opravdu nevím, kde se stala chyba, že už ani staří psi a řekněme významnější švédská kapela netáhnout. Mrzí to zejména kvůli nasazení všech skupi, které bylo příkladné.

by mART_in