Páteční večer v pražském klubu EXIT-US již díky svému názvu Patior ergo sum vol. V předznamenával, že nepůjde o žádnou veselou zábavu, což se však ve výsledku potvrdilo pouze ze dvou třetin.

Pro mne dosud neznámá pražská doommetalová kapela ET MORIEMUR si protentokrát pozvala ikonu dánského doomu SATURNUS a brněnské panoptikum TISÍC LET OD RÁJE. Co do organizační stránky věci bylo trochu vidět, že hoši v pořádání koncertů ještě nejsou úplně zběhlí mazáci, ale myslím, že počáteční rozpaky byly spláchnuty nejpozději po zaznění prvních not.

Musím uznat, že mě ET MORIEMUR poměrně příjemně překvapili. Přestože se na scéně pohybují opravdu krátkou chvíli (vznikli v roce 2008), je z nich přinejmenším cítit velké nadšení pro věc a snaha, která v konečné verzi vůbec nezní špatně. Jejich výraz je sice do jisté míry zahalen lehkým oparem britských legend MY DYING BRIDE, jimž Pražané svou hudbou zřetelně vzdávají hold, ale na druhou stranu bez ztráty vlastní tváře. Pokud budou kluci pokračovat tímto směrem, určitě zaslouží podporu. Otevření večera v duchu sympatického a nenásilného doomového old schoolu se tedy, myslím, pořádající kapele celkem povedlo.

Ovšem představení, které následovalo, poctivou doommetalovou atmosféru značně narušilo. Na pódium se naskládal početný ansámbl kapely TISÍC LET OD RÁJE a začalo opravdu zvláštní scénické divadlo. Zpočátku jsem jen kroutila hlavou nad tím, co se mi odehrávalo před očima, a nakonec jsem se s přáteli i docela zasmála. TLOR si v podstatě udělali takový vlastní večírek, ovšem zřejmě jaksi zapomněli, že akce byla původně zamýšlena především jako koncert. Z jejich vystoupení hudebně vyčníval pouze baskytarista, který předvedl, že ví, k čemu jeho nástroj slouží (svým talentem by však mnohem méně mrhal v nějaké technické, progresivní či jazzrockové kapele). Zbytek ansámblu produkoval hudebně i mimohudebně zcela nesrozumitelný útvar, který měl být možná pokusem o variaci na kanadské ikony avantgardního šílenství UNEXPECT – ti však na takovou produkci mají dostatek tvůrčího i hráčského talentu a zároveň nemají potřebu zpestřovat své umění tyjátrem, u kterého nevíte, zda se smát, či plakat. Na druhé straně nutno uznat, že tito účinkující nejlépe naplnili heslo večera, jež v překladu znamená „trpím, tedy jsem“. Chvilku mi bylo za kapelu až stydno, ale nakonec je vše otázka osobního vkusu a nikomu nebylo bráněno popojít do vrchního patra a popovídat si s přáteli u piva.

Po přestávce jsem už nedočkavě přešlapovala před pódiem a krátce na to se rozezněly první tóny hlavních hvězd večera. Není nic krásnějšího, než když jdete na koncert s velkým očekáváním, které není zklamáno, ba naopak. Dánští SATURNUS předvedli, že ve svém žánru patří dlouhodobě a zcela právem stále na špici přesto (nebo právě proto), že od poslední nahrávky Veronika Decided to Die uplynulo dlouhých pět let a rozestupy mezi alby jsou přibližně také takové. Navíc svou hudbu podávají s neskutečnou skromností a přitom opravdově a precizně – a právě to dělá kapelu skutečně velkou. Žádné zbytečné pózy, žádný okázalý patos či hraný smutek, spíš naprosto civilní a pohodová komunikace s lidmi a decentně projevovaná radost nad vstřícným publikem, jež dokázalo vytvořit příjemnou a kultivovanou atmosféru.

Myslím, že nejen já jsem se nechala unášet a dojmout těmito náladotvůrci – celou tu dobu mi bylo jednoduše strašně dobře. SATURNUS předvedli vše tak, jak má být – krásné melodie, atmosféru, jemnou melancholii, ale i občasné švihnutí bičíkem a šlapavé hitové pasáže ve středním tempu. Především to však bylo vystoupení emotivní, nabité pocity od začátku do konce. Milým gestem bylo, když Thomas věnoval jednu píseň svým rodičům, kteří se s hrdými úsměvy choulili v publiku.

SATURNUS pro mě odehráli jeden z nejlepších koncertů tohoto roku (a jedno z nejlepších doomových vystoupení vůbec, co jsem dosud viděla). Jsem ráda, že stále existují kapely, jež dokazují, že doom metal is still alive!!