Začátek koncertu byl naplánován na osmou hodinu. Když jsem přijížděl tramvají ke klubu, dost mě šokovala velká fronta. Jelikož bylo za pět osm, čekal jsem, že vlezu do klubu a za pár minut se začne hrát. Nicméně nebylo kam spěchat, protože fronta se asi hodinu, alespoň podle lidí, kteří čekali už delší dobu, ani o metr nehnula. Čekám tedy asi 15 minut a vzdávám to, jdu na pivo do vedlejšího pajzlu, a jak tak koukám, nebyl jsem jediný, koho to napadlo. Zvládám rum s hnusným Kozlem a vracím se ke klubu, kde už lidé jásají, protože se začalo konečně pouštět, nicméně fronta byla dlouhá a dostat se dovnitř ještě další čtvrthodinu trvalo.

Během postupování frontou už bylo slyšet kravál. Říkal jsem si, že se asi ještě zvučí, jenže když se mi konečně podařilo dostat se dovnitř, CHTHONIC už hráli. No a nejen to, už byli v půlce předposledního songu. Člověk by čekal, že když se protáhlo otevření klubu, posune se i začátek první kapely a ne že z ní uvidí posledních pět minut. A to jsem ani nebyl mezi posledními, co se do klubu teprve dostávali. Dle té chvilky těžko hodnotit, každopádně mě celkem mrzí, že jsem ze setu Chthonic neviděl více. Sice jsem od nich moc nečekal, ale taiwanské kapely u nás nehrají každý pátek. Nejvíce zapůsobila jejich image, všichni dočmáraní a s maskami. Klávesák měl na hlavě dokonce jakousi steampunkovou chobotnici, basačka hrála na svítící basu, zpěvák na podivné housle (Google napovídá, že se jedná o Er Hu) a celkově měli to divadýlko hezké. Píseň, kterou jsem viděl celou, byla Takao z předposledního alba Takasago Army. Jednalo se sice o celkem jednoduchou věc, kde byly nejvýraznější klávesy se samplovanými symfo-prvky, ale znělo to fajn. Třeba se jednou poštěstí a uvidím jejich plnohodnotný set.

SATYRICON si však se startem dali na čas. Zvučili sakra dlouho a asi nejvíce lidí, co jsem kdy na Chmelnici viděl, se dočkalo Satyra s Frostem a jejich doprovodem až pár minut před desátou. První přišel a zasedl za rohaté bicí Frost, který se zbytkem, zatím bez Satyra, odehrál první instrumentální věc z nové desky. Na bicí zatím nehrál žádné palby, spíše oklepával prach z přechodů a čekal na správný okamžik, kdy je kompletně rozmlátí. Ten přišel spolu se Satyrem v podobě nejstaršího kousku, který ten večer hráli. Na Dark Medieval Times se tentokrát nedostalo, ale Satyricon spustili Hvite Krists Død. Tu Frost už odsypal pořádně a koncert nabral pořádné obrátky. Jedná se o jeden z mých nejoblíbenějších songů, a i když se mi líbilo, jak se do toho chlapi opřeli, chyběla tomu dostatečně mrazivá atmosféra. Odehráli jej poněkud kultivovanějším způsobem a hlavně to způsobil zvuk, který byl nastaven tak, aby seděl k novým skladbám, takže mu chyběla ta pravá surovost. Na konci skladby Satyr pronesl „Welcome Frost“, zaznělo krátké drum sólo, na které už navázali novějšími skladbami. První zazněl hit Now, Diabolical, během kterého jsem si všiml, že Satyra, který od začátku plnil pouze roli zpěváka, sem tam doplňovaly i samply. Sice se nejednalo o žádnou z hlavních vokálních linek, ale celkem mě překvapilo, že například tišší recitace neodříkal sám. Následovala Black Crow on a Tombstone, během které nechal Satyr zpívat dav, ukázal, že je dobrý frontman, a i já jsem si se zbytkem pobroukával. Jen v některých chvílích to s „ej, ej“ nemusel tolik přehánět. Jako další však přišlo to, na co hodně lidí čekalo, první plnohodnotný flák z nové eponymní desky. Přiznám se, že Our World, It Rumbles Tonight nemám příliš rád, ale naživo mě bavil dost. Je to věc, která je napsána hlavně pro koncerty a funguje dobře. Třeba refrén, který fakt moc nemusím, mi přišel opravdu silný. Jak jsem již psal, zvuk byl nastaven, aby vynikly hlavně nové věci, což se v danou chvíli skutečně ukázalo. Nejvíce dominoval vokál s kopáky, naopak klávesy a některé kytarové linky docela zanikaly, ale celkově si na zvuk nemohu moc stěžovat. Celou dobu jsem dokonce vydržel bez špuntů. Z novinky se hrálo i nadále, nyní Ageless Northern Spirit. Tento track mě baví i jako studiová nahrávka, kontrast klidných kytar a Frostových sypaček je hodně fajn, ale ty největší pecky byly teprve na řadě. Třeba dvojice super-šlehy Possessed s perfektním závěrem a Nekrohaven - pro mě jinak nejlepšího tracku z novinky. Obavy z nového alba byly ty tam, stejně jako během The Infinity of Time and Space, a vůbec nevadilo, že toto album tvořilo celou jednu třetinu setu, který byl mimochodem skvěle poskládaný z rychlých i pomalejších kousků. Forhekset podobně jako Hvite Krists Død trochu ubíjel zvuk, což dokonale vynahradili tím, že na řadu přišla ultimátní pecka To the Mountains. Naposledy na Brutal Assaultu mě dostala nejvíce z celého setu a od té doby je mou nejoblíbenější skladbou od Satyricon. Sice se mi zdálo, že ji tentokrát trochu zkrátili (či zrychlili?) a Satyr, teď už i s kytarou v ruce, zpíval sice dobře, ale některé pasáže už neodeřval tolik agresivně. To the Mountains byla ovšem i tentokrát úderná, atmosférická a skvěle vygradovaná záležitost. A s (jakože) poslední The Pentagram Burns už pouze potvrdili, že Now, Diabolical je hodně dobré album.
Pak si trochu zahráli na schovku, jenže všichni moc dobře věděli, že Mother North bude, i sám Satyr s úsměvem pravil „You know what’s coming, it’s time to sing together“. A fakt musím říct, že i když už Satyricon neposlouchám tolik jako kdysi, tohle mě dostalo. Kytary řezaly, činely třískaly, lidé doplnili zpěvem klávesy a já měl poprvé během celého setu husí kůži. Jo, tohle když skládali, tak sakra dobře věděli, co dělají. Mother North by byl fenomenální závěr, žel pro mě následoval ještě hit módních přehlídek K.I.N.G., který moc nemusím. Pravda, v tu chvíli jsem zapomněl i na to, že existuje něco jako Fuel for Hatred… A na ten samozřejmě po ještě jedné schovávačce také přišla řada a já se mohl na závěr se smrtí v očích ještě trochu pobít v kotli. Finální potlesk poté byl určitě zasloužený.

Až na počáteční problémy s otevřením klubu (vysvětlení Obscure Promotion je u fb-eventu) a zmeškání téměř celého setu Chthonic jsem s koncertem velmi spokojen. Bylo fajn zavzpomínat na dobu, kdy jsem ve svých deseti letech začal Satyricon poslouchat. Některé songy i po letech nemají chybu a Satyricon jsou kapela, co naživo umí.