Satyricon příliš nespěchají s vydáváním nových alb, a tak - aby si udrželi attention metr v zelených číslech - jezdí po kontinentech a hrají lidem svoje písničky, což jim jde dobře, jsou tím vyhlášení. Aktuální turné pojmenovali „úsvit nového věku“, ale mohli zvolit nějaký jiný název, pokud chtěli vystihnout, o čem jejich koncerty jsou. O tom ale až později.

Žižkovská Akropole se otevřela už v šest hodin, aby o čtvrt hodiny později mohla začít hrát první kapela a vše se stihlo udát dle plánu. OSLO FAENSKAP, mladí a usměvaví hoši, proto hráli svůj hodný heavy-core jen asi třiceti lidem. Ostatní se teprve aklimatizovávali ve zdejším labyrintu a nějakou kapelou se nenechali rušit. Zpět do sálu, usměvaví dělají všechno, co se v jejich žánru dělat má, kývou se do rytmu při breakdownech, chodí zleva doprava, občas si dají nohu na odposlech a tu a tam riffáž proloží nějakou melodií na čtyřech tónech. Zpěvák se poctivě potí. Z kapely září nadšení z příležitosti vypadnout z rodného sídliště a zahrát si po Evropě. Snaží si to co nejvíc užít, je to až dojemné.

VREDEHAMMER jsou už i o hudbě. Čtveřice konzervativně vyhlížejících třicátníků do svého black metalu přidává různé nepravděpodobné ingredience, jiné akordy a harmonie, než jsme v žánru zvyklí slýchat, rytmické hračičkovství, v jedné skladbě si troufli i na math/djent pasáž. A přestože tyto prvky občas vyznívaly příliš chtěně a druhojakostně, neměli Vredehammer problém si posluchače získat a udržet ve střehu. Na pódiu byli dost statičtí, ale měli štěstí, jeviště Akropole je jednak dost vysoké, jednak rafinovaně postavené a nasvícené, že na něm i pupkatej chlápek v černým tričku vypadá jako hvězda. Půlhodinka slávy pomalu končí, už jen „Prague, you are fantastic // máte dobrý pivo // kupte si náš merch.“

SATYRICON přes média zhusta naznačovali, že letošní koncerty budou hodně jiné, spešl, slibovali oprášení dlouho nehraných skladeb, ty klasické zas nově pojaté, pak že budou různě jamovat a zvát si na jednotlivé štace různé hosty. Proto mě zaskočilo, když první hodinu hráli až na jednu výjimku v rychlém sledu jen bigbíty z posledních třech alb. Žádné nové aranže nebo cokoliv nečekaného, jen oproti deskám méně jedu a plivání, víc rocku a energie. Ale určitě se nedá mluvit o zklamání nebo rozčarování. Atmosféra hmatatelná, duch přítomen.

Těžko pojmenovat, čím a jak přesně tahle kapela dokáže naživo tak uchvátit, protože na jevišti nedělá nic jiného, než že hraje jednoduché písničky. Asi je to pocit komfortu, který ve vás vyvolává skupinové sdílení/konzumace něčeho dobře známého, uchopitelného, něčeho, co všichni vnímají podobně a co nepředstavuje námahu pobrat. Okamžitě se naladit na stejnou vlnovou délku s ostatními a chvíli prostě být, koupat se v příjemných vibracích. Rozhlížím se okolo sebe a vidím lidi se uculovat. Duhovej black metal.

Dramaturgii po čase naruší zařazení skladby z Dark Medieval Times, ale ne zas až tak moc. Když do vás někdo deset minut strouhá jeden a půl akordu, má to podobně esoterický účinek jako výše popsané rockové tetelení. Druhá polovina koncertu už má různorodější povahu - hrají se barevnější skladby - ale zase menší spád. Po nějakém čase nám Satyr říká, že nám zahraje něco, na čem teď pracují. Ok, tak posloucháme. Hrají dva krátké úryvky, které toho moc neříkají. Jeden pomalý melodický s čistým zvukem, druhý svižnější, navazující dejme tomu na hitovost Necrohaven z poslední řadovky. Akorát bez vokálu. Celé to vyzní nějak hluše, tak honem dál, už jsme na cílové rovince, čím bude asi lemovaná?

Fuel for Hatred, Mother North, K.I.N.G.. Předvídatelný konec dokládá, že by bylo naivní po Satyricon chtít nebo očekávat, že by snad v dohledné době vystoupili ze své komfortní zóny, tak jak to udělali kdysi. Tohle století se rozhodli věnovat jedné disciplíně a být v ní nejlepší.