OnDRajs: Významný den pro mou crowbáří duši nadešel. Vidět Kirka a spol. po dlouhých 14 letech jsem ještě nedávno považoval za utopii, ale nakonec se tak přece jen stalo. Abych byl upřímný, zbytek kapel jakoby pro mne ten den snad ani neexistoval... A nyní už Gábo povídej!

Gába: Z Ústí vyrážíme s Ondrou před čtvrtou odpolední a do Práglu dorážíme v poklidu až k Modrý vopici. Nacházíme parádní flek pro auto pár metrů od vchodu a za chvíli už stojíme s pivkem u merche, kde kupujeme nezbytná trika Crowbar. Do toho pár SMS s panem Brutem a je jasné, že „marastí“ řady se nakonec ještě rozrostou. Výkop celého večera je na americké čtveřici Armed For Apocalypse, kteří společně s Hamlet hrají ještě na malém podiu uvnitř hospůdky. Kluci valí moderně znějící sludge a vliv Crowbar je více než patrný (dokonce i zpěvák se jmenuje Kirk). Zvuk je sice na mé gusto až příliš vytažený a sluchovody dostávají pěkně zabrat, ale rozhodně to není špatný. Občasná hluchá místa se taktéž dají skousnout, takže pro začátek naprostá spokojenost.

onDRajs: Začnu s mínusy. Armed For Apocalypse hrají něco mezi deathcorem a sludgem hozeným do stoneru. Kluci paří – oproti publiku, které se ani nehne – jako o život a hází nám do ksichtu jeden podlazenější riff za druhým, ale výsledkem je stereotyp. Možná trochu nezaslouženě, protože některé nápady jsou opravdu heavy (to už jsou ty plusy), ale chlapci bohužel nevědí, kdy s brutalitou přestat (už jsem zase u záporů). Člověk toho má po několika písních tak akorát, žádné výraznější melodické linky se nedočkáte. Velkou hrůzu nahánělo černošské monstrum za bicími připomínají Derricka Greena. Ten člověk své bubny nijak nešetřil a pochybuju, že mu vydrží do konce turné. No, schválně Armed For Apocalypse zkuste, ale mám dojem, že o skupině za půl roku už nebudu vědět. Život jde dál...

Hamlet jen v krátkosti. Moc jejich zařazení na evropské turné nechápu. Jde o kapelu, která má na kontě deset alb, ale nikdy jsem o ní ani nezavadil. A že by mi ji někdo někdy doporučil, tak to už vůbec ne. Střednětempý metálek, někde na pomezí groove a heavíku, zpěvák zpívá ve své rodné španělštině. Je jasné, že se kapela soustředí na svojí rodnou hroudu, s tímhle prostě venku neprorazí. Vemte si, že už to hoblují od roku 1987. Hamletovskou otázku „být či nebýt“ máme vyřešenou, já začínám oceňovat prostor Vopice, který na mě vzhledem k pěknému počasí dýchá až festivalovou atmosférou. A chválím lahodné steaky!

Gába: Před setem Crowbar (kvůli kterým jsme samozřejmě přijeli) rychle kupujeme na posilněnou další zrzavou a šupky do prvních řad. Pozoruji nového kytaristu, který jak vidno do kapely zapadl; výšku odhaduji na metr devadesát, přes metrák váhy a dva kilometry čtverečních kérek. Kirk si dává záležet, ladí Gibsona, co to jde a je to znát od prvních tónů úvodní All I Had I Gave. Následuje, bohužel velmi krátký, průřez jejich diskografií. Osobně nechápu, proč nedostali více místa namísto po nich hrajících Pro-Pain. Holt za originalitu se stále trestá. Hned u druhé skladby zjišťuji, že pařit s pivem v ruce se nevyplácí, jelikož jedna polovina obsahu skončí na mně a druhá na zemi. Z toho mála, co Crowbar zahráli, určitě potěšila Conquering a „Ondrajsovka“ I am Forever z alba Broken Glass, kde Kirk opravdu předvádí, co má v hrdle (odhaduji to na nejhrubší šmirgl prolévaný hektolitry whisky a piva). Podladěnost dosahuje absolutního vrcholu a já totální extáze. Vousatec oznamuje poslední vál, tak snad ho ještě obměkčím mým spešl trikem, na němž je sám Kirk nažehlen na prsou hrajíc na kytáru. To jsem ale netušil, že když mu ho na jeho apel hodím, tak mi ho už nevrátí. Moje nejlepší triko teď určitě skončí přinejmenším jako hadr na podlahu někde na veřejných záchodcích v New Orleans. Když ale toto pominu, je jasné, že další dvě kapely už ani nemusím vidět a když to přeženu, tak vlastně už nemusím vidět nikdy nic.

OnDRajs: Já čekal od Gáby elaborát a on to prevít nechal na mě. Přesto se pokusím být co nejstručnější. Co vám budu povídat, přijel jsem na Crowbar, nic jiného mě prostě v ten den nezajímalo. A psát cokoliv o Crowbar je o to těžší, že k Windsteinovi mám (spolu s Gábou, snad za něj mohu hovořit) téměř otcovský vztah. Jak jejich krátké vystoupení v krátkosti popsat? Vražda. Co vražda, něco víc. Zavíráte oči a představujete si, jak se na vás řítí lavina. Jenže vy chcete víc a tak na vás spolu s lavinou spadne i buldozer a parní válec navrch. Ten zvuk!!! Kytaristé si nejspíš nechali udělat omezenou crowbar-sérii, čumím jak puk, co leze z jejich aparátu. Opakuju, ten zvuk!!!!! Všeprostupující, mocně podladěný a přesto polštářovitě nadýchaný sound mě dostává do kolen prakticky ihned. Už při závěrečném megariffu v All I Had I Gave jsem úplně mimo, mimo prostor a čas, zfetovaný vlastním zážitkem. Některé pasáže mají jiné aranžmá a mnohde Kirk sáhne o tercii výš (viz nejsmutnější riff na světě – uprostřed Conquering). Co ale vůbec nechápu, je výkon bubeníka. Ten zvuk (zde si představte padesát vykřičníků)! Ten úder! Ta načasovanost! Když si k tomu připočteme, v jak pomalých tempech se hudba Crowbar odehrává, znovu si ozřejmuji, co mi už před dobrými dvaceti lety táta vtloukal do hlavy: „Dobrého muzikanta poznáš podle toho, jak hraje v pomalých tempech.“ (táta říkal v baladách, ale to máte jedno). Tommy Buckley hraje už dvacet let v Soilent Green, mně hraním v Crowbar připomínal bicmena Esoteric. Už jsem toho napsal dost, svůj výlev zakončím tímto: Čekal jsem opravdu hodně, ale dostal jsem ještě mnohem víc. Tohle byla však pouze generálka, za dva měsíce na Sedmičce!

Brutusáček: Pro-Pain brázdí kolbiště hudebních prken hezkých 19 let a jsou přesně tou kapelou, která nehledí na nějaké kritiky, měnící se trendy a podobně. Dávají svým fanouškům to, co chtějí, bez velkých žánrových skoků. Pro-Pain se zhlédli v HC/trash-coru přibližujícímu se nejvíc k albu Chaos A.D. od Sepultury. Pro tento večer víc než vhodné. Rychlá smršť toho nejintenzivnějšího z průřezu tvorby doléhá na úrodnou půdu pod pódiem jako živá voda. Žánrově příbuzní Crowbar byli přece jen pomalejší a o to víc hutnější. Změnu kvituje s povděkem dostatečně rozehřátý dav, který čítá odhadem 500 návštěvníků. Přesný setlist si netroufnu říct, nicméně se hrály dva vály z nové desky Absolute Power. Tuším, že závěrečná Destroy the Enemy rozhodně zaujala, oproti předchozím skladbám nabídla zajímavé kytarové nápady, které mě vytrhly z jinak typicky pro-painovského jednosměrného trashcorového válce. Ano, Pro-Pain nenabídnou nijaký progres, ale upřímnou jízdu stylem, který baví jak sebe sama, tak i fanoušky. A ti jim těch 19 let skládají přízeň. Pro-Pain se pohybovali na pódiu o 10 minut déle než Crowbar, tedy nějakých 40 minut, během kterých odehráli osm skladeb.

Gába: Od Sepultury jsem prakticky nic nečekal, ale k mému překvapení se mi jejich vystoupení moc líbilo. Úvodní „pseudo-intro“ ještě raději komentovat nebudu, ale pak do nás hned hoši pustili především starý fláky. Míra potěšení (nejspíš u všech přítomných) tudíž byla relativně veliká, byť s jednou kajtrou to není ono. U nových válů nemám námitek, ovšem právě starší věci tím občas trošku trpěly. Zvukově ovšem opět paráda, i vzadu za davem krásně čitelné. S Derrickem mají některé písně mnohem víc HC nádech než tomu bylo s Maxem a tak se kotýlek pod podiem pěkně pohybuje. I pár plaváčků by se našlo a hoši jsou evidentně velkým ohlasem potěšeni. Samozřejmě zazní snad všechny hitovky, netřeba jmenovat. Nakonec hrají i s několika přídavky a nezbytnou bubenickou jam session skoro hodinu a půl a za celou tu dobu nemohu říct, že bych se byť jen na chvíli nudil. V závěru bych jen rád poděkoval za velmi dobrou organizaci a nezvykle výtečnou kvalitu zvuku.

OnDRajs: Ach, ty vzpomínky. Celý set Sepultury jsem se ocital někde v řece času a říkal, co se za ta léta změnilo. Měl jsem to štěstí, že jsem Sepulturu viděl ještě s Maxem a zde ve Vopici jsem ono příslovečné „předtím a potom“ srovnával. V Rock Café před lety jsem byl zklamaný, dnes už ne. Staré pecky stále šlapou (aby ne!), ale s jednou kytarou to přesto tak nerve koule. Z A-lexe chalani zahráli cirka tři věci, z novějších si vybavuju Sepulnation a Convicted in Life, zbytek je ale projížďka minulostí. Zvuk rovněž na jedničku. Podtrženo sečteno, ten, kdo se těšil na koncert Sepultury, rozhodně nemohl odejít zklamán.