„Vrcholná prach drtící deprese. Jedna z nejkultovnějších avantgardně doomových kapel vyráží poprvé na tour.“ Těmito slovy lákali promotéři před pěti lety na živé vystoupení Skepticism. A přesto, že tomu věřil již málokdo, mohli jsme tuto bandu podivínů opět vidět v klánovickém Black Psu.
Na úvod publikum přivítalo německé doommetalisty Ophis, kteří svým výkonem nenadchli a dovolil bych si jejich vystoupení označit za zbytečné. Ve své podstatě klasický doom metal s poctivými metalovými riffy ale i melancholickým vybrnkáváním, se chvílemi pouštěl i do deathových poloh, což v rámci doommetalového žánru zrovna originální není, a tak jsem na celém prezentovaném materiálu nenalezl nic, co by čtveřici z Hamburgu dostatečně odlišilo od zástupu dalších.
Symbolické je, že Pantheist předskakovali Skepticism již v roce 2003, a jelikož mě tenkrát, coby pro mě neznámá kapela, mile překvapili, byl jsem plný očekávání, jaký pokrok udělali. Pokrok sice možná udělali, nicméně špatným směrem. Pokud se mi na nich něco líbilo, byly to především ony pomalé melancholické pasáže, kterých, dle živých ukázek soudě, na nové desce ubylo na úkor středních a rychlejších temp. Zde ovšem Pantheist postrádali jakoukoli zajímavost či chytlavost a živě nepřesvědčil ani zpěvák Kostas, který například v jinak výborné skladbě O Solitude chvílemi nezvládal. I vizuální dojem z vystoupení byl oproti dobám minulým chudší. Pamatuji si stylově nasvícenou scénu s dvojicí mohutných svíček, která výtečně dotvářela atmosféru. Tentokrát se ničeho podobného fanoušci nedočkali a celé vystoupení tak postrádalo napětí a atmosféru. Zajímavostí pak je, že před lety se Pantheist představili coby kapela „from Belgium“, kdežto nyní již jako „Pantheist from UK“.
Výsledný dojem tak museli zachraňovat hlavní hvězdy večera, jedni ze zakladatelů funeral doom metalu, Skepticism. Z hlediska návštěvníka, který měl s finským pohřebním ansáblem tu čest poprvé, to muselo být něco neuvěřitelného. Pro nás, kteří již máme možnost srovnání, to sice stále byla báječná záležitost, která neomrzí, ale již chyběl onen šok, moment překvapení. A to zejména díky tomu, že jak celá scéna, tak i vystupování muzikantů bylo téměř totožné. Ono se ani nic moc jiného vymyslet nedá, prezentovaná muzika je natolik neuchopitelná, že si k ní nedovedu představit ani projekci, a tak stylové černé fraky a elektrické varhany s obřím zrcadlem, musely stačit. Celý projev byl totiž založen na minimalismu, na dlouhých, bolestivých plochách, vláčných gestech, nonverbální komunikaci. Zde stačily pouze bolestí protkané pohledy a z hlouby srdce tažené údery do strun. Dokonalý soundtrack k umírání. Je dobře, že se kapela vůbec nepouštěla do komunikace s publikem (krom závěrečného přídavku), jelikož by tím narušila ucelenou atmosféru a chlad, sálající z vystoupení.
Hlavním poznávacím znamením hudby Skepticism jsou, krom neuvěřitelně pomalého tempa, mohutně znějící varhany, které v kombinaci s kytarovými podklady a hrubým řevem vytvářely emočně velice silný celek, jenž navíc umocněn podzimním ponurým počasím a k podobné akci ideálním prostorem, působil natolik silně, že i takové samozřejmosti, jako že se po koncertě přátelé sejdou a povypráví si dojmy nad pivkem, byly rázem nemyslitelné. Většina lidí odcházela domů ještě zcela ponořena do vlastního světa.
Velice slušná návštěva (něco přes sto platících) dávala neustále najevo, jakou ctí pro ně je vidět tuto nevšední záležitost a myslím, že i samotná kapela byla vřelým přijetím překvapena. Zmiňovat se o perfektním zvuku je v souvislosti s Black Psem již téměř bezpředmětné. Mohlo by se zdát, že u podobné hudby, založené především na pocitech, emocích než čisté muzikálnosti, to není ani až tak důležité, ale opak je pravdou, dokonale vyvážený poměr všech nástrojů dával vyniknout každému úderu do bicích, každému hrábnutí do strun (vůbec práce kytaristy byla výtečná a jeho veliký cit a perfektní zvukové rejstříky posouvaly celkový zvuk míle daleko od ostatních funeral doom metalů), a tak jediné, co mohlo dokonalému požitku z vystoupení bránit, bylo to, že člověk jednoduše „neměl náladu“.
Pokud bych měl obě vystoupení finské čtveřice srovnat, nemohu s určitostí říct, které bylo kvalitativně lepší, nicméně díky momentu překvapení a následnému šoku, z kterého jsem se dlouho nemohl vzpamatovat, stavím výše právě to první. I tak je ovšem jasné, že koncerty Skepticism jsou jediné pohřby, na které se budu vždy těšit.