Při představě, že jsem na koncert takovéto kapely přivedl dva další lidi, čímž se zvýšila zaplněnost tak na maximum 50 za večer, musím si gratulovat k „rapidní“ zvýšení obsazenosti. Ale bohužel zaúřadoval zvuk(ař). Soen doplatili na hlasitost a přebuzenost, takže do konce vydržela tak třicítka nejstatečnějších. Paradoxně se tak nejvíc líbili uprostřed hrající LizZard, kteří ten večer zvukově excelovali (a měli tedy „plný sál“). Těžko říct, proč lidi nepřišli – moc akcí, špatná propagace, nebo Soen u nás zná příliš málo lidí? (Ano, ano, ano.)

Holandští soft-progrockoví Shiverburn do toho začali mydlit hned po osmé, pro asi stejný počet přihlížejících. V pěti lidech měli co dělat, aby se natěsnali na pódium, čehož ke konci setu mladá zpěvačka Sanne Heuyerjans (při smetání se kolem merche jsem zjistil, že je jí krásných 21) vyřešila zpíváním z publika (a bylo nás 19). Párty se musí rozjet a k tomu je hudba Shiverburn ideální. Sanne zpívá krásně, čistě intonuje, zdatně ji umí doprovodit i kytarista Martijn de Lauw. A jelikož i zbytek kapely ví a umí hrát, je tahle mladá kapela vlastně plná nadějí. Hudebně se poohlížejí, kde se dá, inspirací jim byli Alter Bridge, Nickelback a Paramore, já bych vás ale spíš směřoval někam ke Gotthard protřepaných s Halestorm. Hlavní složka je vždy silně rockově melodická (jak jinak), přesahy ke složitějším pasážím jsou ale příjemně nenásilné, uvidíme, kam se vydají, třeba i přitvrdí směrem k Dream Your Own Theater?

LizZard přidali na progresivitě o 100%. Přitom u první skladby byl dojem „co to je? Ladí to?“, ale u druhé jako by najednou kytaristovi najely houby nebo co, a najednou se ze všeho vyloupnul energií našlapaný progresivní power rock? Mrkněte se třeba na video k The Orbiter, kde se rovněž dají identifikovat toolovské choutky. Lizzard jsou také dost o dávce jisté psychedelie, nervnosti, ale nikdy nezapomínají, že co je jednoduché, je často nejúčinnější. A to trio je, co si budeme povídat. Tady si navíc všichni navzájem dokáží vyhovět (zase se vracím k The Orbiter), kde na oko křehounká Katy Elwell neskutečně nandává. Kytarista Mathieu Ricou si výborně vypomáhá smyčkováním základních motivů a vyhraje si i s hlasovými efekty. Vokál mu přidává i basák William Knox a jeho nástroj dokáže tvrdit hudbu taky moc pěkně. Nebylo tedy divu, že Francouzi měli na těch pár desítek přítomných velmi pozitivní vliv, až se z toho sami zalykali radostí (skoro jako kdyby pro tolik lidí ještě nehráli). Rozhodně stojí za doporučení, první EP jim produkoval Rhys Fulber, aktuálně mají už dvě desky.

A hvězdy večera Soen, pojďme na to. Nebudu to tady zbytečně obcházet – zvuk byl jedna velká katastrofa. Jelikož nás tam opravdu nebylo hodně, došel se kamarád zeptat zvukaře a ten prý řekl jen „I'm sorry.“ Nevím, co to znamená v hantýrce zvukařů, ale já si to vysvětluju jako „je vás tady 50, nebudu se tu zbytečně honit“ (přitom když hráli LizZard, tak ještě čile pobíhal mezi boxem a pódiem a šteloval mikrofony, když se mu něco nezdálo). Jinak si nedokážu takovýto zvukový lapsus vysvětlit. Za celou dobu jsem nezaznamenal ani náznak nějakého pokusu o změnu. Pochybnou výhrou samozřejmě bylo, že jste si mohli vyzkoušet libovolné místo k poslechu, aniž byste se někoho byť jen dotýkali.

Byly dvě možnosti, jak to řešit – trpět zcela (vydržet až do konce) nebo trpět méně a prostě odejít. Z povinnosti jsem vydržel celé, ale pocit hořkosti ze zcela zbytečně zkaženého koncertu (skoro po všech směrech) je obrovský. Jakkoliv jsou Soen neustále přirovnáváni k Tool, z živé produkce se to dalo vypozorovat stěží.

Vizuálně ale rozhodně lépe, jelikož zpěvák Joel Ekelöf by se mohl v klidu vydávat za Maynardova bratrance (a ne jenom kvůli tomu, že vizáží oba patří na oddělení onkologie). Zabitý zpěv, zabité bicí, zabitá kytara. Jednotlivé nástroje se spíš do sebe různě hlukově vplétaly, než aby tvořily požadovanou formu. Basa Stefana Stenberga z toho vycházela nejlépe, však pod ní byl také neustále pěkně prohnutej, div že neudělal dozadu most (alegorií bych mohl poznamenat, že veškerá tíha zvukového problému byla naložena na něj). Pátý člen naživo Lars Åhlund se sice v podstatě také nezastavil – zpíval, hrál na klávesy, bonga, chrastítko i kytaru – ale vlastně kromě nadvojených kytar byl jinak zpoza kláves slyšet velmi sporadicky. Švéd s uruguayskými kořeny Martin Walter Lopez Cardozo se za svou vcelku skromnou sestavou krčil s neustále přihouřenýma očima, ale dopředu namísto rozvíjených přechodů, komplikovaných rytmů a šílených vyhrávek proskočil v nejlepším případě jenom základní patern. Jako nejproblematičtější bych ale viděl hlavní kytaru Marcuse Jidella, která se mi zdála prapříčinou všech obtíží a interferovala jak se zpěvem, tak i bicími. Mezi slepými králem se tak staly skladby z první desky, z nichž nejvíc bych vyzdvihl skvělou Canvas, kde toolovský nástup konečně i správně zamrazil a táhlými vokálními party disponující Savia. Zbylý prostor byl věnován novince Tellurian, trochu mi přijde škoda zařazovat baladickou The Words, raději bych tam viděl navíc třeba Oscillation z debutu, ale každý máme jiné favority. Každopádně set byl i tak oproti jiným zastávkám pokrácen, jestli se nepletu, nezazněla tak Koniskas a netradičně se nezačínalo s Tabula Rasa, ale Delenda. A ještě jedno malé rýpnutí na závěr – trochu jsem se podivoval zakřiknutému vystupování Joela, který jako by byl zaskočen návštěvnostní mizérií, ani představovačka na konci Void mu nevyšla, na rozdíl od jamu, který patřil určitě k tomu lepšímu z večera.

Takže co jsem si vlastně z tohoto koncertu odnesl, kromě slušného pískání v uších? Určitě zajímavou informaci, že Soen mají momentálně složené tři nové skladby a na začátku příštího roku vydají další desku. Snad je vystoupení neodradilo a opět přijedou, protože vinit je z nepodařeného setu nebudu. Jak v jednu chvíli Joel poznamenal – není důležité, jak jste na tom technicky, důležité je, co cítíte v srdci. A ze Soen cítím, že hrát jako Tool je nejen baví, ale umí to tak skvěle, že když na to přijde, od Američanů je těžko rozeznáte. Je snad špatné následovat svůj vzor? Kolik noshledů mají Meshuggah, Dream Theater, Mastodon a další? Tady je třeba přihlížet k tomu, že se jedná o „tool“ styl a Soen jej dokáží prezentovat parádně a je to stejně nedoceněná kapela, jako jsem se onehdy přesvědčil třeba na koncertě jejich progresivních souputníků Andromeda.

Setlist:
Delenda
Tabula Rasa
Ennui
Canvas
Kuraman
Savia
Void
Fraccions
The Words
Pluton