Začíná se, jak jinak, dronem dlouze připravujícím první erupci, ta ale funguje jinak než v už klasickém otvíráku To Be Kind. Místo návalu, který na okamžik vymaže vše kromě zvukové intenzity, tentokrát Swans plynule najíždějí na úvodní rytmus No Words / No Thoughts, z nějž se zjevně vyvinula další nová skladba The Knot. Ta zabírá bezmála hodinu a jasně představuje svět živých Swans. Thora Harrise (který se prý stará o nemocnou matku a tour by pro něj byla moc náročná) nahradil další pozoruhodný živel Paul Wallfisch (Botanica, Firewater, Little Annie ad.), jehož klávesy (se zvukem klavíru) suplují původní zvonky. Melodii udává, svým způsobem, Christopher Hahn na steel guitar. Důležitější je však pohled na Giru, Pravdicu a Westberga, kteří drží jediný akord.

Živí Swans jsou rytmus – brutální, primitivní a intenzivní. Melodie je často úplně negována, záchytné body ve zvukových masách nabízí často jenom Puleovy bicí nenápadně nabízející protirytmy. Paralely s technem jsou zřejmé. Swans zas a znovu potvrzují, že fungují v ryze své kategorii. To neznamená nutně nějakou nadhudbu či naprostou originalitu, živí Swans se naopak pohybují „pod“ nebo ještě lépe „před“ hudbou, v rovině čirého – ne, tato čistota rozhodně není absolutní, Swans například s prolínáním rytmů pracují chytře, ovšem směřování je jasné – nekonvenčního zážitku, v místech, kam může vstoupit kdokoli, ale nikdo to nedělá. Jsou současní Swans tak úspěšní, protože jsou lidé zvyklí si kupovat zážitky? Protože jsou posedlí autenticitou, která jim chybí?

Určitě jsem to už někdy nějakým způsobem psal, ale platí to pořád: aktuální skladby Swans jsou nutně zcela bezohledné a při analýze se tak dostavuje podobný problém, jaký vnímám u The Glowing Man, tedy jednotlivé skvělé pasáže na sebe nenavazují a při přechodech ztrácí tempo. Ovšem Swans opět překvapují, tedy po svém. V následujících skladbách zcela opouštějí živé experimenty a přehrávají je prakticky přesně podle desek. Screenshot a Cloud of Forgetting zabíjí, delší Cloud of Unknowing přes několik fantastických rytmů lehce ztrácí směr. Mimochodem, po Current 93 jsou Swans další zásadní postindustriální kapelou, která na toto klasické dílo křesťanského mysticismu odkazuje, a je poměrně ilustrativní, že zatímco u Giry se tato fascinace pojí s totálním minimalismem a směřováním k podstatě, u Davida Tibeta jako by šlo do značné míry o exotický doplněk či sběratelský zájem (jakkoli jsou výsledky často geniální).

V této fázi jsem se pravděpodobně do úvah ponořil příliš hluboko, protože si vůbec nevybavuji, že by Swans hráli takhle přímočarý krautrock, jakým se podle záznamu zdá být další nová skladba The Man Who Refused To Be Unhappy uvedená ve všech setlistech. Na konec je zřejmě opravdu nejvyšší čas.

Koncert Swans měl v podstatě dvě jasně oddělené části. The Know představuje ochotu kapely experimentovat a jít na dřeň, zbytek dokazuje, že Swans přece jen umí skládat. Ze dvou nejlepších koncertů Swans fungoval ten katowický díky prvnímu principu, brněnský díky kombinaci obou. Na OFFu měli Swans brutální zvuk, Brno vnímám jako přelom směrem k relativní kultivovanosti. V téměř chrámovém prostoru Archy Swans uši netrhají, ale ve své poslední skladbě představují třetí podobu dokonalosti. Závěrečný The Glowing Man přehraný podle desky okamžitě nasazuje laťku ještě o několik úrovní výš a posílá dav do kolen. Vše od Pravdicova basového diktátu po Girovo kázání přes démonickou klavírní linku o jediném tónu funguje dokonale. Úplně nečekám, že se najde další kapela, která by mě dokázala sejmout i na sedmém koncertě. Tak hodně štěstí, Swans.

Nahrávky předskokanky Anny von Hausswolff trpí gotickým kýčem a úvodní emotivní varhany zní děsivě. Další skladby se ovšem posunují porůznu k industrialu, drone či metalu a díky nejmasivnějšímu zvuku v historii předkapel zní dostatečně působivě. Pořád nechápu její uctívání a radši budu upozorňovat na skvělou (dronovou) nahrávku jejího otce Carla Michaela s Leslie Winer, ale umělé pachuti z desek bylo tentokrát minimum.

Fotky © Vojtěch Kubec