Jako oslava pravověrného zaoceánského thrashe, tak se dal večer v brněnském Sonu chápat. Vždyť jak často se stane, že z generace pozdních osmdesátých let přijedou na jedno místo hned tři zástupci? A tak jsem se jednu listopadovou neděli vydal na otočku do Brna, abych si celý večer, jak se patří, vychutnal.

Místní klub Sono je z architektonického pohledu zajímavou stavbou, neříkám, že úplně dokonalou, ale své kouzlo to místo má. Praktické mi přijde schodovité dělení plochy sálu od nejníže položené části u pódia až po vyvýšené prostory vzadu. Dva dlouhé balkóny nad sebou obepínající jako obří hadi část stěny naproti pódiu, jež platila vlastně za výseč z vnitřní strany koule, rovněž svědčily o tom, že architekt ujížděl na futuristicky zaoblených tvarech. Zvukově však má prostor svoje limity a mluvit o něm jako o sálu s nejlepší akustikou je asi přehnané, naopak, v průběhu celého koncertu nebyl zvuk sice špatný, ale leckde se ztrácel zpěv a čistota také nebyla z největších. Kdo však přišel na své oblíbené kapely, musel být spokojen, protože všechny tři měly potřebné nasazení a doložily, že old school nářez má stále své opodstatnění a naopak oproti technicky dokonalejší tvrdé hudbě působí leckdy jako něco, co v sobě hlídá stále nápady a žhavé jiskry.

Se sedmou večerní zahájili večer kalifornští DEATH ANGEL, v roce 1987 platící se svým debutem The Ultra-Violence za nadějné benjamínky scény, dnes už velmi mnoho let plně etablováni mezi elitu žánru. Druhdy pětice filipínských mladíků nyní sice působí v odlišné sestavě (staré časy pamatují jen Rob Cavestany a Mark Osegueda), ale na jejich nadšení to nic nemění. Jak se dalo čekat, DEATH ANGEL do toho šli po hlavě a věnovali se tomu nejtypičtějšímu, co vzešlo z jejich thrashové historie. Logicky tak nezazněly žádné balady ani experimenty a jednotka zhruba do tisícovky příchozích, jež klub bezpečně zaplnila, v rychlém sledu našila šest zběsilých riffových flákot. Osegueda sice není z nejlepších pěvců, ale roli nositele energie a charismatického frontmana plní, stejně tak byla na kapele znát ona poctivá koncertní sehranost, neboť DEATH ANGEL patří k nejaktivnějším cestovatelským psům na metalové scéně.

setlist:
Father Of Lies
The Dream Calls For Blood
Claws In So Deep
The Ultra-Violence/ Throw To the Wolves
Mistress Of Pain
The Moth

Kanadští ANNIHILATOR předvedli tradičně vynikající koncertní set, který se však v rámci složení setlistu nijak významně nelišil od minulých akcí. Zkrátka Jeff Waters namíchal ty nejvíce klasické songy s několika položkami z aktuální desky. Obklopen o generaci mladšími dělníky/spoluhráči však potvrdil, že jde o jednoho z nejpozoruhodnějších kytaristů své generace. Horší už je fakt, že se ještě třicet let od památného debutu Alice In Hell stále opírá zejména o skladby z tohoto mimořádného alba, a pokud se tak projdeme po portfoliu ANNIHILATOR, brzy zjistíme, že se v něm nenachází příliš věcí, které by tvorbě z prvních alb konkurovaly. Za mne však spokojenost, Jeff zkrátka po dlouhá léta hraje stále dokola to, co chtějí od něj lidé nejvíce slyšet, nedělá si to složité a památné kusy přehraje vždy s mistrovským nasazením a ještě u toho zvládá zpěv. Určitě lepší koncert, než by leckdo vzhledem k tristní kvalitě nových nahrávek čekal, z mého pohledu dokonce lepší než poměrně monotónní DEATH ANGEL.

setlist:
One To Kill
King Of the Kill
No Way Out
Set The World On Fire
W.T.Y.D.
Phantasmagoria
Twisted Lobotomy
Alison Hell
Human Insecticide

Už od prvních skladeb koncertu TESTAMENT, zde propagujících zejména své poslední, rok staré albumBrotherhood Of The Snake, bylo zjevné, kdo že se stane jasným vítězem celého klání. Na každém postu veličina světového metalu, repertoáru tolik, že by to vydalo na několik koncertních setů, kde by nebylo možné najít dramaturgickou skulinu, zvuk mohutný, nasazení obrovské a odezva od fanoušků taktéž ohromná. To všechno se dalo vysledovat z koncertu legendární pětice z Bay Area. Jen škoda, že se hlas Chucka Billyho někdy v té mase ztrácel, ale v podstatě s postupujícím koncertem se vše pozvolna urovnávalo a stávalo optimálním. Na fanoušcích rozhodně nebyly znát žádné rozpaky a koncert si hodně užívali, o čemž svědčilo časté popostrkování a rejdění uvnitř pitu. Kdo by čekal povinná cvičení na trase prvních dvou řadovekThe Legacy, The New Order a již výše zmíněné poslední řadovky, ten mohl být překvapen. Setlist už tolik nestál na nejstarších skladbách, naopak se do něho dostaly velmi osvěžující položky jako Electric Crown, Low, Practice What You Preach nebo dokonce Souls Of Black. Každý z instrumentalistů měl své krátké sólové okénko a předvedl se ve výborném světle, to nejdelší měl asi baskytarista Steve DiGiorgio, jehož příspěvek plynule přešel do Urotsukidoji, instrumentálky z alba Low. Logicky převládaly songy z posledního alba, z nichž třeba The Pale King, Centuries Of Suffering nebo Stronghold velmi bavily. Alex Skolnick byl tradičně mistrovský ve všech svých herních disciplínách, Gene Hoglan platil za neuvěřitelně pohodově hrající mašinu, Eric Peterson je tři dekády spolehlivou riffovou jistotou a o charismatu Chucka Billyho netřeba se zmiňovat, celkově velmi dobrý koncert, jenž byl poměrně vyčerpávajícím průřezem historií jedné z nejpozoruhodnějších thrashových kapel všech dob, a tak tisícovka příchozích mohla z brněnského klubu odcházet spokojena.

setlist:
Brotherhood Of the Snake
Rise Up
The Pale King
More Than Meets The Eye
Centuries Of Suffering
Electric crown
Into The Pit
Low
Stronghold
Throne Of Throns
Eyes Of Wrath
First Strike Is Deadly
Urotsukidoji
Souls Of Black
The New Order
Practice What You Preach
Over The Wall