Když jsem vyrážel na kole na centrální nádraží, měl jsem obavy, jak tato akce dopadne. Celkově to mělo dost dobrodružný nádech, neměl jsem tušení, co budu dělat po skončení koncertu – zela tam obrovská díra asi šesti hodin, kdy mi jel první ranní vlak nazpět do krásného města Utrecht, v němž se právě nacházím.
Přiznám se, že z celé této anabáze bylo snad nejhorší se vyznat, na jakém principu funguje nádraží, protože je spojeno s autobusovým nádražím, nákupním střediskem, velkou pasáží s obchody, miliardou všudypřítomných bicyklů s neméně lidmi. Nikde žádný pragotron, spoj jsem spíš vytušil, vyběhl na dotyčné nástupiště, vlak tam už stál.......a ouha! Při bližším ohledání jsem zjistil, že jede do Groningenu; přitom na netu jsem našel Hengelo. Házet mincí se mi nechtělo, dveře IC se zavřely, vlak se dal do pohybu – beze mne. Byl jsem v klidu, protože jsem věděl, že to jezdí každou půlhodinu. Paní sedící v informacích mi lakonicky oznámila „jděte tudy“ a byla se mnou hotová. Jenže tyto dvě slova měla výsledek a já za pár minut seděl ve vlaku.
Po výlezu z nádražní haly v Hengelu (chlapci z Textures mě upozornili, že v kraji jsou dvě Hengela...) jsem si říkal, že jsem asi někde jinde, protože jsem se ocitl uprostřed jakéhosi cirkusu – všude hromada fakanů, kolotoče a cukrová vata. No tohle! Klubík Metropool byl i při invalidní rychlosti chůze vzdálen tak pět minut od náměstí a já si dodal odvahy a vydal se do útrob neznámých prostor. Už brzy jsem potkal pěknou slečnu, která se se mnou nějak nemohla dohovořit, hergot, já nejsem Němec! Prý je ještě zavřeno....když tu náhle se objevil Stef (buben, Textures), začal jí vysvětlovat, že je vše v pořádku. Jestli nechci pivo, jídlo, prostě choval se ke mně, jako bychom byli 5 let kámoši!
Mezitím se zvučilo, dával se dohromady merchandise, dal jsem se do řeči s asi

nejveselejším člověkem, jakého jsem tady zatím potkal. Richard (synths) byl samá legrácka, už mě tím chvilku začínal rozčilovat (nakonec jsem se radši nezeptal, jestli to náhodou nehraje); opravdu chlapík k pohledání. Také jsem vyzvídal, co je u nich nového..... říkal, že jsou od vydání Drawing Circles pořád v jednom kole (hrají průměrně 3 vystoupení za týden), z Brutal Assaultu byli docela otrávení (hlavně ta nekonečná cesta a pak set 20 minut), už mají nějaké nové nápady atd., ale přece čtenářům nevyzvoním všechno, když bude rozhovor, ne? Ten se udál v přítomnosti klávesáka a zpěvačiska Erica. Materiálu je skutečně spousta, takže rozhovůrek bude dvoudílný...
Až už si to sype na pódium první kapela v pořadí, mně neznámí ENGINE OF DOOM; chalani z Textures mi je doporučovali s popiskem „to jsou holandský Mastodon“. Ty vole, a taky že jo!!! Vůbec nikoliv, ani ne, v žádném případě a ani v nejmenším kopírka nebo klon, ale tahle si jde vlastní cestou, skladby především ve středních tempech, ba co víc, pomalejší jsou preferovány. Má to sílu tažného koně, koule vola, kdo chce, slyší tam brutalitu Crowbar, emo a dost něco na způsob Normy Jeanové. Tož tak.
Druzí panáčkové MALKOVICH na porážku mají vizáž šestnáctiletých rachitiků, ale jak se chopí nástrojů, tak tropí slušný bordýlek. Zase z jiného soudku..... stylu, který bohužel dost frčí a nivelizuje opravdové originální spolky a nese jméno..... a to radši nechám na vás! Je v tom špinavý rock and roll, screamo, emorock, DEP, tu a tam brutální zpestření brutálními kily, až z toho bolí srdéčko a podlamují se kolena. Lidé se baví, tohle není na přemýšlení, stůl s blokem, tužkou a kalkulačkou tady není třeba, je z toho cítit pohoda a nadhled, který ostatně cítím i z jejich stánku, kde prodávali svoje dva vinyly (!!!). Škoda jen, že těch lidiček není víc než stovka, atmosféra mohla být přece jen víc než na intimní večer u svíček...........
.....které však brutálně sfoukla mašina říkající si TEXTURES!!!!! A já si pobrukuju masakr, zesiluju hlas na ma-sa-kr, až nakonec řvu MASOOOOOOOOOOO!!!! (teď si

nedělám prdel, po téhle akci jsem vážně ztratil hlas). Crew před jejich setem nafoukala nějakou tu mlhu, z playbacku jede atmoška z pera Richardova, najednou sextet vidím, jak se řítí z publika (teda to jsou finty!), vlezou na pódium a začíná se jak jinak než s Drive. Zvuk bomba, Textures paří jako o život, hlavně holohlavec Jochem běhá sem, tam, na polovině cesty nazpět vystřihne piruetku, do toho si stihne ještě zapět s frontmanem a pak všechno znova – Holanďánci asi brali lekce u Dillinger, kterým mimochodem předskakovali v utrechtském Tivoli. Čekal jsem napojení na následující Regenesis, leč zákeřně jí přeskočili a hupky šupky na Denying Gravity. Kluci cosi brumlali o zagresivnění nového materiálu, který je však stále v předporodních bolestech mozkových závitů. Netušil jsem, že celý set bude této tendenci přizpůsoben, navíc syntíky nebyly tak slyšet, jako je to metáááál, co si budeme namlouvat, že.... Po Denying hnedle do Swandive (z Polars se hrálo víc než ze dvojky, DRajs ukojen!), která se po úvodním dádování přelévá do tucavého thrashe, který se ale NEKONÁ??!! Místo toho se klepe jako o život, Stefovi vůbec musím vyseknout obrpoklonu, navíc těch nečekaných klepáren bylo více! To jsem ale zvědavý na nové výpotky Holanďanů.... Ti si nic nedělají z menší návštěvy a paří jak na narozeninách královny Alžběty. Vůbec, přestávky mezi skladbami se zkracují občas až na 0 sekund, střídají se obě alba jak na kolotoči (Young Man, Illumination, Ostensibly Impregnable, Stream of Consciousness atd.), až přichází bomba z kategorie trinitrotoluenové, totiž Polars!!!! Civím jako péro, ale to už se jede do třetin da-da-da-da a mě padá brada do třetiny těla. Textures jí

nakonec nezahráli celou, po tom nejpsychotičtějším meshupískacím riffu to ustřihli a už zase valí dvojku. Uf-uf-uf. Vypadá to po Regenesis na šlus, posluchačstvo se nesnaží vyřvávat, ale naštěstí těch pět přede mnou mělo výdrž a silná hrdla a tak Texturky zahráli The Barrier a to byl definitivní konec. Šmytec!
Hned po koncertu valím za nimi do šatny, kouknout se, jak to u nich chodí a nestačím se divit – Jacom po tom všem skotačení neodolá vábení kamarádů a běží si pro THC nálož, Richard kalí piva, jediný Bart je v klidu. Po hodině a půl to chlapi balí, přejíždí někam ke všem čertům na jih do Francie, kde jsou mimochodem populárnější než doma (předskakovala jim i Gojira) a já si říkám „do kelu, co budu dělat?“. Číšník na mě volá „last call“, ale pomalu zjišťuji, že to tak horké nebude. Čeládka Metropoolu dala dohromady stoly, přisedl jsem si k nim, začali jsme bohapustě konverzovat a ........ konverzovat........a mluvit....... kecat....... hulit....... kouknu se na mobil a říkám Bartoldovi (číšník s vizáží Lemmyho Killmistra): „Jé, ono je půl šestý, já musím běžet!“ Předali jsme si mejly a já vyrazil stylem „tam trefím“ na nádraží. V Utrechtu se proberu z kómatu, ještě mě čeká půlhodina jízdy na kole na kolej, kterou absolvuji jako v mrákotách a mým cílem je jediné: SPÁT!!!!!!!!!!
Ps: Jinak se všem omlouvám, nechal jsem na pokoji foťák, takže jsem vybral fota z netu z doby nedávné...navíc se fotky velice podobají nasvětlení a atmosféře v Hengelu. A to se počítá!