The Black Dahlia Murder je kapela, kterou u nás vídáme hlavně u josefovských hradeb s notným zástupem fanoušků pod pódiem, proto jejich potvrzení do malého vysočanského klubu vzbudilo nejedno pozdvižené obočí s obavou, jestli to tohle dřevěná roubenka na pomezí Vysočan a Žižkova přežije, protože v takhle malém klubu dlouho, ne-li vůbec, nehráli. A protože roli předskokanů se zhostili domácí Diphteria a chomutovsko-pražští Victims, mělo být o zábavný metalový večer postaráno.

Zatímco na Staroměstském námětí ladil struny John Scofield, já sbíhal do dvora Modré Vopice a ihned jsem si říkal, jestli jsem na správném koncertě. Na „nádvoří“ na lavičkách posedával zdatný zástup existencí, který vypadal, že čeká na nějaký venkovní koncert. Myšlenka ‚jestli se tohle má vejít dovnitř, tak to roubenka nepřežije‘ se mi honila hlavou do té chvíle, než jsem si objednal první pivo, což bylo právě v okamžiku, kdy to odstartovali…

…Victims. Očekával jsem rutinní deathcore, s kterým je mám zafixované, ale rychle jsem byl uveden v omyl. Polovina jejich setu totiž tvořila aktuální EPko, na kterém je znát jejich posun více k technickým kejklím, ale hlavně k atmosféře. Tomu dopomáhal, pro mě nový, člen, který měl na starosti samply a veškerou tu backgroundovou orchestrialitku, jež ale oproti zbytku kapely byla zbytečně upozaděná. Čerstvý vítr vál i od kytar, kdy se nemastily jenom bezduché breakdowny, ale i technikou načichlou riffáž, jež kapelu oddaluje od zmíněných deathcorevých břehů. Sehraná byla i dvojka vokalistů (Hospi s Vencou), kteří si zabrali místo pod stupínkem a vzájemně se doplňovali a vyvažovali. Hospi tahal spíše ty scream pasáže a Venca zůstával dole, kde dle mého mohl občas ještě víc přitlačit na pilu. Celkově to ale fungovalo a materiál z EPka je dobře zvolený směr. Za ten mají můj palec nahoru, poté ale přešli ke starším věcem a tam jsem asi po dvou skladbách ztrácel pozornost, protože se to začalo slévat dohromady. Victims ale nechybělo nasazení a celkově předvedli dobrý výkon, navíc nový materiál ukazuje správný směr, kam se ubírat.

Ihned po skončení jejich setu se otevřela vrata klubu, aby se aspoň částečně nabral čerstvý vzduch. Pro Diphteria. Jejich set by se dal popsat jako jeden velký uragán. Jestli si Victims hráli, houpali a dokonce i zarapovali, tak Diphteria na to šlápla a doslova se přes Vopici přehnala. Předvedli velmi krátký, ale zato velmi intenzivní set. Svojí rychlostí a řekněme přímočarostí mají blíž k hlavní hvězdě, to ale neznamená, že by jejich mix metalu/hc/grindu nediktoval, opak je totiž pravdou. Mluvit o Diphterii, že je sehraná a projev je nekompromisní, se může jevit jako klišé, ale zmiňovat něco jiného by nepopisovalo realitu. Kapela po celý ten krátký set samozřejmě byla ve strhujícím záběru a nasazení. Kluci mají svou hudbu v paži, takže jejich projev rozhodně nepřipomínal komorní přednes smyčcového kvarteta, což umocňoval hlavně Roman, toho času neustále pohybující se mezi lidmi. Diphteria dostála svému standardu a směle jí řadím k tomu nejlepšímu, co se v klubech u nás pohybuje.

Následovalo opět vyvětrání a jen co si bubeník našteloval dvojkopákovou baterii a proběhlo krátké zvučení, tak Američané spustili. V tom okamžiku se na The Black Dahlia Murder narvali do klubu poslední čekající. Já zaujal strategické místo u baru, z kterého se dá příjemně dění sledovat a zároveň být u zdroje. To se v průběhu setu ukázalo jako velmi dobrý nápad. Vopice doslova praskala ve švech, plnější (a to byly vystěhovány i stoly a lavice z „vrchu“) jsem to zde opravdu nezažil. Po celý den ani takové parno nebylo, ale když se s první skladbou rozpoutala mela, prostor se změnil v jednu velkou tropickou saunu. Kapela to rozjela ve velkém stylu hned s úvodní deset let starou What a Horrible Night to Have a bylo jasný, že drummer se s těma dvojkopákama, které zaplnily většinu pódia, flákat nebude. Vlastně aparát zabíral dost místa, to ale, aby na těch pár centimetrech čtverečních běsnil jak čert, zavalitějšímu Trevoru Strnadovi nevadilo. Jeho projev nikoho nenechal na pochybách, střídal polohy growl/scream jak na běžícím pásu bez vážnějších problémů. Podporován bezchybnou hrou svých druhů, a kromě nekompromisní kytarové riffáže stále nemohu vypustit z hlavy tu palbu bicích - rozrážely dav jak neovladatelný vlak. Sami fanoušci z kotle vypadávali a zapadali do něj tak nekontrolovatelně, že stačilo málo a byl jsem odmeten za barovou zídku. Koncert nabíral na obrátkách a sotva jsme si oddychli, Dahlia na to šlápla ještě rychleji. V tom parnu se mi snad potil i pot, volba místa ve vzdálenosti metr od pípy byla víc než prozíravá. Když jsem za celý set vypil čtyři Plzně, tak to není chlubení ani přihláška do klubu notoriků, ale zaprvé známka toho, že změny skupenství se vymykaly kontrole fyzikálních zákonů, a za druhé, že The Black Dahlia Murder hráli téměř 75 minut, během nichž stihli 18 skladeb. Když je kapela šestnáct let na scéně a má sedm studiových alb, bylo z čeho vybírat. Jeden by čekal, že se bude hodně tlačit poslední řadovkaAbysmal, ale setlist nabízel rovnoměrný průřez dosavadní tvorbou a po celou jeho dobu bylo na kapele vidět pořád stejné nasazení a že si to náležitě užívají. Kontakt s kapelou byl víc než intenzivní, výměna pozitivní energie probíhala v obou směrech, v tom vysočanský klub naprosto vyniká. The Black Dahlia Murder odvedli maximální výkon, takže tenhle večer bude patřit ke klubovým vrcholům roku a dokazuje, že se vyplatí narvat takhle „velkou“ kapelu i do malého klubu. Sice naprosto propoceni, ale spokojeni jsme odcházeli všichni.

Ve všech parametrech tento extremní večer skvěle navázal na loňskou zastávku Misery Index, takže se nám tu vytváří velmi podařená červencová saunovací tradice. Příště s ručníkem!

Setlist:
1. What a Horrible Night to Have a Curse
2. Contagion
3. Statutory Ape
4. Malenchantments of the Necrosphere
5. Miasma
6. In Hell Is Where She Waits for Me
7. Abysmal
8. Raped in Hatred by Vines of Thorn
9. I Worship Only What You Bleed
10. Nocturnal
11. Vlad, Son of the Dragon
12. Elder Misanthropy
13. Everything Went Black
14. Climactic Degradation
15. On Stirring Seas of Salted Blood
16. Funeral Thirst
17. Deathmask Divine
18. I Will Return