Velký respekt, kam to stačili během 7 let dotáhnout Vola. Větší poklona (za mne) ale patří Voyager, kteří nicméně přes svou houževnatost stále na pořádný úspěch čekají. Snad se to podaří a tohle turné je konečně vystřelí na přední pozice. Hudebně to každopádně byla v obou případech skvělá symbióza a nějací fanoušci by mohli přibýt do obou táborů. Nelze totiž jednoznačně říct, že by Vola divácky byli obsazenější než Australané.

Načínače večera Four Stroke Baron jsem si nechával jako překvapení, netknut jejich tvorbou. Po prvním setkání nemůžu říct, že by zanechali špatný dojem. Trojice produkuje zajímavý mix groove / prog / psychedelic metalu. Zpívající kytarista Kirk Witt si pro umocnění vokálních linek vypomáhal nějakým breath controllerem (rozuměj zahradní hadicí vedoucí do snímače), takže vokály byly jednak nahallený, jednak deformovaný. Místy to připomínalo zhuleného Bona Voxe, jindy zase evokovalo chorály Mastodon. V rámci půlhodiny to bylo tak akorát, jelikož, vlivem neznalosti a trochu horšího zvuku (vzadu ty kopáky hrozně čvachtaly), se produkce postupně ubírala směrem k monotónnosti.

Více než Vola mě na koncert táhli australští Voyager. Kapela s obrovským hudebním přesahem, díky němuž má za sebou řadu výjimečných vystoupení – od londýnské O2 arény, přes účast v australské verzi Eurovision songu, po předskakování Nightwish, Children Of Bodom nebo Queensrÿche. Na druhou stranu je ale několikrát zabrzdila smůla - 2x zrušená účast na festivalu ProgPower, zrušený koncert Nevermore v domácím Perthu i turné s Toto.

S tvorbou Dánů se zde dá najít celá řada pojítek, ale Voyager jsou stylově výrazně rozkročenější – nemají problém daleko víc přitlačit na djentovou pilu, díky čemuž dokážou v několika vteřinách vystavit monumentální pomník Meshuggah (The Meaning of I), diskotékově roztančit (Dreamer) i ukolébat nádhernými popovými výlety (Brighstar). Jenže zatímco Vola tyto jednotlivé polohy střídá velmi pozvolna, Voyager jsou daleko přímočařejší.

Hodně se těším na další desku, jejíž předzvěstí může být právě v půlce setu představená klipovka Dreamer (se kterou vystoupili ve výše zmíněné soutěži). V tuhle chvíli jsem už kapele zobal z ruky a litoval, že se koncert koná v maličkém prostoru Rock Café. Daniel Estrin sice svoje „davidovky“ odložil (a už nevytáh) po vtipné klipovce Submarine, ale nevadilo – v rámci možností se kapela hýbala neskutečně. Maličká Simone Dow se točila jak dětská káča, pařila, až se jí mlžily profesorské brýle, zatímco druhý kytarista Scott Kay (mimochodem starý se jmenoval Hanssen – až na to „s“ dobrý spojení!) vysílal do publika smyslné pohledy z pod svého porno knírku. Ostatně - Daniel, jako nejsem na chlapy, ale ta jeho mezírka mezi předními zuby a knírek, jsou sakra sexy: co říkáte, dámy? Zarostlý bubeník Ashley Doodkorte se blýsknul minisólem před Hyperventilating a uhranout musel nejedné z přítomných hipsterek. A že účast byla vysoká! Vyprodáno určitě nebylo, ale kapacita byla na hraně únosnosti, neb už se vepředu začalo dělat slušné horko. Osm skladeb uteklo jako voda, pro mne velice rychle.
Setlist: Colours, Breaking Down, Submarine, Brightstar, Dreamer, Hyperventilating, The Meaning of I, Ascension.

Na set Vola přicházím v polovině první 24 Light-Years a nestačím se divit. Jasně, je to hitovka, ale že bude refrén zpívat třetina sálu? Ano, atmosféra byla od začátku koncertu naprosto úžasná. Zpěvák Asger Mygind není nijak přehnaně teatrální, naopak, jeho frontmanovství je velmi přirozené. A jakmile začne zpívat, je to balzám na uši. Podobně suverénní výkony se často nevidí – několikrát jsem si vzpomněl na Einara Solberga, který podobně ležérně vládne v Leprous.

Následuje klipovka Alien Shivers z přechozí Applause of a Distant Crowd a opět návrat do současnosti k Napalm. Neznalý věci by podle názvu očekával konečně pořádnou rubanici, ale opak je pravdou. Jedna z těch líbivých, křehkých „popových“ skladeb z novinky, kterou patřičně sladce Asger i uvedl. Pořádná změna nastává až se Stray the Skies, kde konečně Vola naplno odhalují svojí tvrdou, djentovou, stránku. Jestli se nepletu, tohle a The Same War byly jediné skladby z debutu, jinak se zbytek setu vcelku spravedlivě rozdělil mezi Witness a Applause.

Opětovné zvolnění nastalo s další Ruby Pool, ve které dostaly velký prostor klávesy Martina Wernera. Právě kvůli nim měly předchozí kapely na pódiu trochu těsno. Trochu se začínám ošívat, že už by to chtělo opět nasadit nějaké tvrdší party, což splňují jak We Are Thin Air, tak Future Bird, ve které živě krásně vylezl na povrch kontrast vyklidněných pasáží a doprovodným vokálů, které obstarával basák Nicolai Mogensen. Vola prostě umí vtáhnout posluchače do show promyšlenou kombinací softmetalových poloh, do kterých v pravý moment míchá djentové ingredience, které vás hypnoticky rozpouští. A nebojí se jít i cestou experimentů - zářným příkladem může být třeba These Black Claws s hostovačkou Shahmena (zde ze záznamu), nebo komorně pojatá Enter.

Teplota a vlhkost v předních řadách stoupá, což mi připomíná, že bych měl doplnit tekutiny a zbytek setu dosleduji zpoza zvukaře. A trochu lituji, že jsem nevydržel, jelikož závěr byl naprosto strhující. Trojice toho nejříznějšího a nejpokroucenějšího, co Vola nabízí (a vlastně co zbylo) na posledních dvou deskách: až k zemi ohýbající breakdowny v Head Mounted Sideways, roztěkaná Smartfriend a poslední v rámci „standardního“ setu – famózní (jak jinak než hitovka) Straight Lines s refrénem jako jed! Na dva přídavky, které prakticky navazovaly už jsem zase vepředu - Whaler (ten úvodní riff!) a Inside Your Fur s finálním vygradovaným sólem na bicí! Neměl bych totiž zapomenout na bravurního Adama Janziho, který se celou dobu se svou soupravou doslova mazlil.
Setlist: 24 Light-Years, Alien Shivers, Napalm, Stray the Skies, Ruby Pool, We Are Thin Air, Future Bird, The Same War, These Black Claws, Enter, Ghosts, Head Mounted Sideways, Smartfriend, Straight Lines, Whaler, Inside Your Fur.

Přestože Dánové měli dvojnásobný čas na svojí prezentaci než Australané, nemůžu říct, že by pro mě byli jasnými vítězi večera. Asi půjdu proti proudu, ale Voyager podle mne svůj čas ve finále využili naprosto dokonale a za poloviční dobu předvedli neskutečný set. Ale podstatné je, jaký dojem na mne koncert učinil jako celek. A tohle byl učebnicový případ, který si musel užít jak mladý, kterých byla drtivá většina, a jestli se nepletu tak právě na Voyager byla v přední řadě rodina s dětmi, kterým bylo určitě pod 15, tak i… třeba právě já. Je skvělé vidět a slyšet kapely, které mají vizi a nápady. Samozřejmě tady pomáhala hodně i technika, ale něco jiného je ji správně používat a něco jiného nadužívat. Jak u Vola, tak Voyager se krásně snoubí progresivní djent/metal s novými postupy a možnostmi, přesto výsledek je diametrálně odlišný. Tohle byl každopádně večer nejen plný chytlavých melodii a hypnotických rytmů, ale také vokálních bakchanálií. Naprostá spokojenost a blaho na duši.