Einherjer z osobních důvodů zrušili celou svou evropskou štaci a tak nakonec víceméně vikingský koncept vzal za své. Co tedy zbylo na letáku turné „Fire Walk with Me vol.1“? K Vreid mám osobně dost vlažný vztah. Nikdy mě příliš nebavili. Ani živě, ani z desek. Vlastně mě Vreid bavil, dokud byl ještě Windirem. Odpadnuvší norské matadory nahradil holandský hororový spolek Carach Angren. S těmi jsem již taky čest měl a nijak pozitivní zkušenost to nebyla. Z obou jmenovaných kapel jsem měl dojem načinčaného pozlátka a čekal jsem tedy spíš módní přehlídku, než cokoliv jiného. Docela jsem se těšil na Mistur, jejichž debutní album je hodně příjemné a instinkt mě nabádal, že i přes výše uvedená fakta, by se nakonec mohlo jednat o příjemně strávený večer.

Sotva jsme v 19:45 dorazili ke dveřím Vopice, ozvaly se zevnitř tóny úvodního válu Mistur, jenž je čistě instrumentální záležitostí a stejně se jmenující Norové začali od samého časného začátku hustit do publika svoje rozmáchlé melodie. Sólující kytara zastoupila zpěv s maximální hypnotičností a čitelný zvuk dal vyniknout náladě, která mi tolik voní na jejich debutním albu Attende. Voní dávnými časy. Ať už je laděná bojovně či zrovna hraje na romantičtější strunu. Ve správnou chvíli se MISTUR nebojí ani nějaké té poctivé klepačky či užití vcelku zvládnutých čistých zpěvů. To už je samozřejmě na place i hřmotný řvoun Oliver (ten nahradil Odneho, který vřískal ve studiu), ale žádný velký rozdíl to není. Kdo má naposlouchanou desku, nijak drastickou změnu ve vokálech nepocítil. Kvintetu jde dílo od ruky a hraje s viditelnou radostí. Plným zvukem proplouvá klávesový opar, který místy střídají klavírní klapky, jako je tomu u jedné z hitovek Skuld. Zazní několik rozmáchlých eposů z debutu a už se loučí novinkou The Sight, která má notně nasekaný závěr a hitový potenciál. Mezi hromadou moderních pohanů se téhle partě podařilo najít si vlastní tvář a ta slavila úspěch i na české půdě. Představení MISTUR uteklo jako voda pod přídí drakkaru a zanechalo pozitivní a příjemný dojem.

To už ale s nástroji kmitají bubáci a se svým nezaměnitelným líčením se chystají na scénu CARACH ANGREN. V jejich případě je skutečně maximálně výstižný termín „corpsepaint“. Mrtvolné tváře, na nedomrlých ručičkách namalované kostlivé pařáty… Vůbec je na tomhle triu vidět, jak moc si dávají na všem kolem kapely záležet. Jejich starší nahrávky jsem tak nějak míjel. Vadila mi jistá prvoplánovost a silná inspirace v idolech jako jsou Cradle Of Filth, Anorexia Nervosa a Dimmu Borgir. Potom jsem je viděl v Německu na Ragnarok festu a i tam mne jejich produkce vcelku otrávila. Uběhlo však několik let, Carach Angrenmají na kontě třetí dlouhohrající zářez Where the Corpses Sink Forever, Dani se zbláznil, ze Shagratha se stal motorkář-roztleskávač, Hreidmarra už nebaví dělat metal a najednou jsou v tomhle stylu Nizozemci na špičce. Tématika se točí většinou okolo neklidných duší a hudba i texty jsou vzájemně propojené. Nálada se mění dle děje v lyrice a taky vizuální projev je tomu podřízen. Potíž je, že Carach Angren hrají pořád ve třech. Tedy kytara, bicí a klávesy. Hlavně začátek v podobě působivého intra An Ominous Recording a úvodní skladby novinky Lingering in an Imprint Haunting byl rozpačitý. Potom se zvukaři podařilo kytaru trochu zhustit, a když kvůli vyhrávkám všechno nestíhala, pomáhaly všudypřítomné synťáky. Ty hrály hlavní roli v kytaryproštěné říkance Spectral Infantry Batallions, v níž naplno vyniklo herecké nadání hlavního mozku kapely Seregora. Samozřejmě že absence basy byla i tak dost citelná, ale v tu chvíli již byl zvuk poživatelný a člověk si najednou mohl povšimnout, že Seregor nejen umí dělat bezva grimasy, ale také hraje. A to stejné platí pro Namtara za bicími. Na závěr dali nejstarší The Ghost of Raynham Hall a můžu s potěšením říct, že jsem maniakálním a precizním přístupem tohoto hororumilovného trojlístku byl mile překvapený. Některé kompozice totiž vyzněly vyloženě povedeně (The Carriage Wheel Murder nebo General Nightmare), takže si mne tímto vystoupením vcelku získali.

Na headlinera večera jsem byl paradoxně zvědavý nejméně. VREID svůj black’n‘rollový set rozjeli poklidně v duchu I Krig, ale vcelku záhy vše utnul pelášivý hit z první desky Raped by Light. Překvapivě takhle hned ze startu. Svižně navázala i novější skladba Welcome to the Asylum z pátého alba, rafinovaně nazvaného V. Ale ani tyhle živější kousky mne nějak nestrhly a spíš jen utvrdily můj neslaně nemastný dojem z předchozích koncertů téhle otřískáné party. Ať už hrají rychle, nebo se pustí do oněch černěrokenrolových legrácek, které jsou teď v Norsku tolik populární, pořád mi to připadá nějaké příliš profesorské a bez náboje. Ve Vopici dle očekávání navíc nebyla užita ani projekce, která mi předchozí gigy Vreid oživila. Z prvního alba Kraft potěšila ještě Eldast, Utan a Gro, válkou prodchnutou nahrávku Milorg prezentovala zase titulovka spolu s námořní Blücher a z novinky mě docela bavila povedená Wolverine Bastards. Přesto tak nějak ubíhá skladba za skladbou a já přešlapuju a ne a ne do toho zaplout. Popěvky v Millom Hav og Fjell mi vyloženě nesedly a znovu se jen utvrzuji v tom, jak moc mi chybí lehkost a přirozenost Windir. Ale nad tím je zbytečně naříkat. Konec setu obstarává už klasicky Pitch Black, jíž by si s kapelou mohl z fleku střihnout Satyr. Černý rokec je zkrátka v kurzu. Těžko tady psát více. Strom, který hrál i s Mistur, dělal, co mohl, ostatním muzikantům se taky nedá nic moc vytknout, jen já jejich tvorbě nemůžu přijít na chuť. To se však zdaleka nedá říct o publiku - atmosféra v klubu byla velmi příjemná. Ani přecpáno, ani prázdno. Lidi živí a někteří neuvěřitelně vlasatí, hehe.

Pozitivní pocity tedy převažují. Mistur dle očekávání potěšil, Carach Angren dokonce příjemně překvapili a Vreid byl za povedeným pondělním večírkem sic ne úžasnou, leč příjemnou tečkou. Před půlnocí doma jako na černém koni, jen se zachumlat do peřin a nechat si zdát třeba o madam Blanche...