Čechy grindcoru zaslíbené. To si asi museli říkat vzácní zahraniční hosti, kteří se k nám přitoulali v rámci svého evropského turné. Zprvu to ale tak pozitivně nevypadalo. Přicházím na sedmou, ve Vopici pusto prázdno, na plac se teprve zvolna nosí nástrojovka a z tlampačů vyřvává bigbeat. Za pultíkem černé hadry, cédéčka, vinyly.... VINYLY! Maruta si s sebou přivezla krásné LP Forward Into Regression, zde netřeba váhat.

Koupě však nakonec proběhne, když už je klub festovně zaplněn a prvotní obavy, že se bude hrát před torzem skalních bláznů, se rozplývají jako písmenka ve vietnamské polévce. S úderem osmé žaludek rozdrnčí rozsypaný kolovrátek Gomora. Pražští sodomité drhnou poctivý crust, po očku sleduji pankáče, ale už běžím za Mitchellem Lunou a říkám mu: „Člověče, moc krásná deska!“ Jeho odpovědí mi je skromné „děkuji“, ale očka mu září štěstím. Nic víc. Skromný zakřiknutý človíček.

Gomora jako poctivé rozpumpování oukej, na dlouhodobější poslech to z mé strany ale není. Standardní d-beat. Druhou půlkou českých zadnic ten večer obstarávají Onanizer. Ty jsem slyšel kdysi dávno, to už může být klidně i osm let a zhola nic si nepamatuji. Promo kecy sice tvrdí něco o fastcoru, ale na tak radikální odklon od jejich počátků bych to neviděl. Rychlý, ve vyšších rycích uřvanější grindcore, skladby krátké jako penis pudla a kapela jich za celé vystoupení naseká pěknou řádku. Snaha se chlapům upřít nedá, ale vyznívá to tak nějak naprázdno. Buben se v pračce točí, ale pere hlavně špinavé spodky.

Tímto se omlouvám zmíněným kapelám, já přijel z dalekého ústeckého buranova totiž jen a jen na Marutu. Vyseklý bubeník Daniel Morris shodil vous a ve velkých brýlích vypadá jako intelektuálnější verze Terrance Hobbse. Je vidět, že tento extrémní sportovec trénuje jenom nejvyšší možná tempa, a když se marutí parní válec nemilosrdně rozjede, je jasné, že výsledkem může jedině vyhlazení. Kšiltovkář Borja loudí ze svého Marshalla pokud možno co nejnepříjemnější zvuk a když skupina začne sypat, zní to jakoby vám padaly na hlavu talíře jeden za druhým. Maruta otevře svoje číslo nenápadně, sotva se představí, jsou to asi uzavření týpci. Jenže. Maruta pak spouští Hand of the Overseer a její dobře namazaný stroj nemá slitování. Vyhlazení. Jiné slovo mě nenapadá. Ohlušující lavina disharmonií korunovaná řízečkem Lunou, který se často objevuje i pod pódiem. Svůj uječený ryk kombinuje se zahuhlaným growlem tak nepodobným tomu prvnímu, že musí být od jiného člověka. Baskytarista Cordoba, který má tolik vlasů jako zbytek kapely za celý svůj život, loudí z aparátu zvuky podobné raným kouskům od Merzbow a jenom podtrhuje nelibozvučnou apokalypsu. Maruta hraje víc věcí z letošního alba, proč ne, tak to prostě chodí, ale povinnou In Perpetual Narcolepsyz debutu si neodpustí. Malým překvapením je zařazením pomalé gorgutsovky Salient, ale jinak? Kde není odpočinku, tam je jedině smrt. Celkově: Vystoupení jsem se trochu obával, ale nakonec zbytečně, Maruta předčila mé očekávání. Skupina neudělala jedinou chybu, pouze soustředěný a žádnými kecy neředěný výkon. Zbývá říct jediné: Bravo!

Po vystoupení za mnou přiběhl ústecký znalec grindcoru Eros a i když přijel na svojí srdcovku Wormrot, jen hlesne: „Za deset let jsem neviděl lepší grindcorovou kapelu!“ No ty vole, tak to je co říct. Dlouho to netrvá a sympaťáci ze Singapuru už jsou na prknech. A lidi paří jako šílení! Popravdě řečeno, trochu jsem se bál, že se budu nudit, ale ne, kapela dokáže i přes svou jednoduchost udržet pozornost a valí jeden za druhým své kratičké vály. Faktem zůstává, že hudba Wormrot je taková veselá, neřku-li lidová. Taneční odrhovačky však na pořadu večera nejsou, ale oproti negativnímu vyznění předchozí Maruty je to rozhodně odlehčení. A lidé tancují...

Takže. Po jedenácté máme všechny kapely za sebou, kapely nadšené. Jak Neonarcis uvedl na Facebooku, podle skupin byla návštěva v Praze největší z celého dosavadního turné. Čechy grindcoru zaslíbené...