Kdy: pátek 28. března 2025
Kde: Praha, Palác Akropolis

Znáte Zu, žejo? Jojo, tu avant-garde jazz noise rock a já nevím co všechno za bordely hrající kapelu z Itálie, co spolupracovala například s Mikem Pattonem a hromadou dalších vlivných hudebníků. No tak tahle kapela se vrátila po několika letech do Prahy, konkrétně do Paláce Akropolis, kam je za lidových 350 Kč dotáhli promotéři Rachot.

Ne, že by jednotliví členové v Praze v poslední době nehráli. Jak Luca T. Mai, tak Massimo Pupillo vystoupili na stejném místě loni spolu s bubeníkem Tatsuyou Yoshidou jako RuinsZu. Jestli mě ale paměť neklame, poslední regulérní gig Zu v ČR proběhl v roce 2019, kdy hráli výroční tour k deseti letům Carboniferous. Tehdy byli v Žižkostele naprosto super, ale pamatujeme si i koncerty, z kterých jsme neodcházeli úplně nadšení.

Tentokrát bylo ale těšení jako vždy velké, a to i díky Kotkovi, který po návštěvě bruselského koncertu chválou nešetřil. Reference na hodinu a půl dlouhý válec a fakt masivní zvuk rozhodně nalákal. Dočkali jsme se v Praze ale stejné nadílky? S nadšením mohu říct že ano! Sice mě na rozdíl od kolegy nebolely následující dva dny uši, ale to bude hlavně tím, jak je mám po letech bez špuntů ve zkušebně už definitivně v hajzlu.

Zu totiž opravdu předvedli velmi intenzivní diktát, který šel i fyzicky cítit. Páteční večer jednoznačně vládla Pupillova basa, která jak při normálnější hře, tak hlavně v experimentálnějších dronujících pasážích fakt krásně dovedla rozvibrovat oblečení na celém těle. Mai a jeho baryton saxofon nebyl až tak dominantní, ale rozhodně nezanikal. Bicí, na které momentálně hraje Paolo Mongardi, rovněž v pořádku, koneckonců v Akropoli bývá dobrý zvuk téměř pravidlem.

A co vlastně Zu hráli? Přesný seznam songů vám sem nenapíšu, ale skladby z Carboniferous opět tvořily velkou část setlistu. Oproti předchozímu turné nehráli album celé, například otvírák Ostia chyběl, ale je evidentní, které své desce Italové opravdu věří. Dále přidali i několik skladeb z rovněž už deset let staré Cortar Todo, což je taky velmi živelný materiál. Člověk si úplně říká, že po několika klidných, prakticky ambientních deskách a třeba kolaboraci s Current 93 nabrali sílu k opětovnému buření.

Jistá ambientní, či elektro tvář během koncertu rovněž dostala prostor, ale jednalo se hlavně o intro, outro a propojující stopy mezi jednotlivými tracky, které pouštěl z laptopu Luca ve chvílích, kdy zrovna netrýznil svůj saxofon. Zbytek koncertu ale byla totální party, během které prostě nešlo netrsat. A při těch nejtvrdších nebo nejhypnotičtějších chvílích jsem měl snad větší potřebu házet hlavou než na kdejakém metalu.

Po hodinové sadě, která utekla snad rychleji než 10 minut a stále sílícím nadšení se trio jakože loučí, ale je jasné, že tentokrát, na rozdíl od Dobešky před jedenácti lety, nekončíme a pokračuje se s dalším téměř půlhodinovým přídavkem. Zde opět dostaly slovo samply a Zu, na rozdíl od mnoha dalších kapel, které své koncerty gradují, naopak začali zpomalovat. S každou další, čím dál protáhlejší pauzou mezi jednotlivými údery, však dovedli vybudovat natolik silné napětí, během kterého si nikdo z poměrně slušně naplněné Akropole nedovolil ani pípnout.

Konec, další obrovský potlesk a kolektivní nadšení z toho, že se jednalo pravděpodobně o úplně nejlepší koncert Zu, na kterém jsme byli, což jsme si potvrdili s vícero známými tvářemi. Zvuk - masivní, výběr skladeb - ničivý, hráčské výkony - perfektní. Nelze zapomenout i na velmi povedenou práci se světly a postupně se přibližující, ale jinak statickou projekci s horou. Tady si prostě nešlo na nic stěžovat, jelikož Zu odehráli jeden z nejlepších letošních koncertů, během kterého všechny přítomné naprosto zdecimovali.