Články

přeposlat článek tisknout
Josefstadt - pátek

Josefstadt - pátek

  • kdy: 13. srpna 2021
  • kde: Jaroměř, pevnost Josefov

Na hlavním podiu sice odehráli headlineři, ale v pátek jasně zvítězily kapely z Octagonu.

report - první dojmy

report - čtvrtek

report - sobota

Mean Messiah

onDRajs: Nepamatuju si, kdy naposledy jsem se do pevnosti dostal už po 11. hodině. Takhle brzo? Neuvěřitelné. Chtěl jsem ale vidět českého Devina Townsenda alias Mean Messiah a zadařilo se. Překvapilo mě, že kapela funguje živě jako trio. Čekal jsem větší ansámbl a taky někoho, kdo bude ovládat všechny ty ruchy a industriální pozadí, leč pravidla jsou jasná - tohle všechno jede z playbacku. Set stál na loňském, na Marastu vychvalovaném počinu Divine Technology, takže se logicky začalo s Interment of Ashes/Hello Again! Jenže ouha. Když po odeznění intra kapela spustila, zvukově to byla docela bída. Navíc s jednou kytarou všechny ty linky neuhrajete, i kdybyste byli John Petrucci, takže si člověk kolikrát musel dost věcí domýšlet. Co naopak musím pochválit, je vokál lídra Dana Frimla, který bez větších problémů uzpíval i melodické linky. Škoda ovšem je, že kapela nepůsobila moc jistým dojmem - žádné kiksy jsem nezaznamenal, ale trio se v podstatě nehnulo z místa a vystoupení tak bylo ve finále hrozně statické. Vedro zase dalo na frak všem fanouškům, kteří se smažili v poledním žáru nemilosrdného slunce. Verdikt? Nenaplněná očekávání.

Burning WitchesLooMis: Zvědavost mě samozřejmě hnala podívat se na švýcarské metalistky Burning Witches, kterých je s aktuální deskou The Witch of the North v médiích plno. Aby ne, když si je pod ochranná křídla vzal sám Schmier. Očekávání šťavnatého hevače v podání pěti krasavic se však nekonalo. Pokoukání to bylo, což o to, ale vlastní produkce pokulhávala. Děvčata toho za sebou moc nemají, sbírají první body (právě kvůli všudypřítomné tlačence basáka Destruction) a spíš se mi to zdá na škodu. V klubu by to asi bylo lepší, tady chyběla výraznější pódiová show, ale i kdybych toto pominul, hudebně (především) to prostě byla slabota. Takový plytký heavy metal, Romana (to příjmení!) ale byla krásně opálená.

DarkXane: Heavy metal v pevnosti je něco opravdu nevídaného, a tak jsem na začátku setu Burning Witches nemohl chybět. Krasavice mě mimo jiné naladily po cestě z Kuželny do poněkud vzdálené sprchy, kde jsme je odhalili se poflakovat v tour busu. Naštěstí se záhy připlížil směrem k pódiu LooMis a mohl jsem tak hruba po třech kusech prchnout zpátky do Konírny a nebudu již tedy více přilévat pod kotel. Znamená to jediné, že až přijdu příště s tím, kdy už bude na Brutálu taky nějakej ten heváč, pošlou mě opět všichni do tojky. Nejdřív jsem si myslel, že je to sabotáž, ale jak ukázaly již vyřčené zákulisní informace, všechno je jinak a jako vždycky, že ano.

mIZZY: První kapelou, na kterou jsem se po ranním slivovicovém rituálu a asi páté dršťkové polévce dobelhal, byli nizozemští Teethgrinder. Ti pro mě otevřeli páteční den už před čtyřmi lety, a jestli mě tehdy bavili, tentokrát mě vyloženě smetli. Tak nějak si vybavuji, že minule svůj set dost prokládali sludge pasážemi. A i když i tentokrát na ně došlo, celé mi to přišlo rychlejší, nasranější, agresivnější, no prostě mnohem grindovější. A to nejen hudebně, ale i celkovým přístupem kapely ke své show. Zpěvákovi hned od druhého songu chcala krev od huby, ale nic, co by mu zabránilo šíleně ječet až do konce setu. Díky na hlavní stage až výjimečně dobrému zvuku navíc vůbec nevadilo, že hráli jen ve čtyřech a nemají druhou kytaru. Minimálně vepředu to tlačilo fakt výborně a probralo mě ze zombie módu. Kéž by jen bylo trochu menší vedro a před pódiem více stínu, aby na ně zůstalo a zapařilo více lidí. 

onDRajs: Přiznám se, že Teethgrinder mám zařazené v pomyslné kategorii  „mladí a nadějní“, leč ke špičce žánru jim něco schází. Grindcoru je v současnosti jako šafránu (však ho letos ve festivalovém line-upu moc nebylo) a Holanďané sází spíš na jeho blackened verzi a volí další subžánrové odbočky, než že by jim šlo čistě o sypací vyhlazení. V Josefově na mě navzdory mé rezervovanosti vůči jejich nahrávkám určitě udělali pozitivní dojem, setu i přes děsné vedro nechyběla živelná energie, kvartet pařil jako jeden muž a stříkaly z něj hektolitry potu. Teethgrinder dělají na žánr delší skladby, dostane se v nich na střední i sludge tempa a po nich se většinou roztáčí kolečko sypaček. Lidem se tenhle kolotoč agrese líbil, o čemž svědčily nadšené ovace i pořádný mosh pit.

DarkXane: Na pětici energických mladíků Mental Cruelty z Karlsruhe jsem se po poslechu jejich květnové třetí řadovky dost těšil a šlo tak pro mě o hlavní povinnost v pátečním žhnoucím odpoledni. Satanismus a pořádně načernalý brutální deathcore/slam naživo na čele s Lucca Schmerlerem, který se vztyčil na pódiu se vzezřením Frankensteina a dával tak tušit, že tady půjde o vskutku neotřelou invokaci pekelné ledové temnoty a severské vichřice jinak, než by mohli mnozí true worshipers přijmout. Masivní víření blackmetalové symfoniky namíchané v hutné deathcorové zvukové stěně se zrcadlilo také v unikátním multižánrovém výkonu za mikrofonem. Ve skvělém setu nechyběla třeba singlovka/klipovka ze stejnojmenného letošního alba A Hill to Die Upon a ani vzývání Satana v otvíráku Ultima Hypocrita. Drtivá riffáž a moderní brutalita v akci, a nebo nasypaný black metal? Stačilo si vybrat a běžet na pivo.

InsistentLooMis: První kapely na Octagon stage to neměly lehké – pódium je postavené tak, že až na místo vpravo všude praží (takže to tady obecně mají nejlepší basáci). Pokud teda svítí. A všechny 3 dny samozřejmě svítilo fest. V pátek si to „vyžrali“ Insistent, pro mne další ze zde vystupujících  kapel, které jsem viděl nedávno v Modré Vopici. Tam se mi zdálo, že tlak, který v Insistent je, trochu brzdí aparát. Tady ale propuklo peklo naplno. Vedro nevedro. Danova hlava, rudá jak krocan, se míhala vzduchem ve zběsilém tempu, které kontroloval famózní Přéma. Nemůžu si pomoct, ale tenhle kluk (protože já jsem pro něj dědek z Marastu) je neskutečný talent, který na sobě pořád maká. Grindcore má být jízda, živě tuplem, a tady v závěru fanoušci v kotli rozjeli ještě (minimálně) šestiveslici. Myslím, že minimálně v tomhle mají Insistent na festivalu unikát. (Jenom teda kluci – nechat na fesťáku bubeníka, ještě že má nás, hehe.)

Truchło StrzygimIZZY: Jelikož výheň byla v průběhu letošního festivalu opět zničující, poměrně velkou část odpoledne se schovávám ve stínu, jak jen to šlo. Poláky Truchło Strzygi z Godz ov War Productions, kde vychází samé výtečně mrdlé věci, jsem si ale nemohl nechat utéct, jelikož zde bylo jasné, že nás čeká velice zábavný koncert. Na hodně místech na netu najdete, že hrají black metal, případně black punk, ale realita je taková, že mají mnohem blíže k starému thrash blacku a glam metalu, k tomu hlavně svou vizáží :) Zpěvák v roztrhané síťovce s pomalovaným obličejem a koženými slipy půjčenými nejspíše od Gezola z japonských Sabbat (se kterými vydali TS splitko) byl největší kult. Truchło Strzygi nebyli ale jen o divadle a skákání jednotlivých členů po aparátech. O super drive, energii a zábavné prvky a pošahaný zpěv rovněž nebyla nouze. Prostě návrat do osmdesátek jak cyp.

onDRajs: Na Truchło Strzygi jsem šel ze zvědavosti. Studiová ochutnávka nedopadla zrovna na výbornou, ale byla z ní cítit určitá  „divnost“, u níž jsem předpokládal, že se živě projeví naplno. A taky že jo. Kdybych měl hodnotit pouze muziku, tak bych se otočil na pětníku a hned zmizel. S nadsázkou by mohlo jít o hard/heavy říznuté blackovým odérem, ale na Satyricon zapomeňte. Spíš šlo o hospodský punk, kde je hráčská vyspělost až na posledním místě žebříčku hodnot. Kapela to ovšem vynahrazuje notně potrhlou image, kdy vokalista v kožených pumpkách s obráceným křížem v rozkroku neustále háže jurodivé grimasy a leze na reprobedny, kde cosi káže publiku. Hádám, že na Poláky dorazilo dost krajanů. Mě by docela zajímalo, kolem čeho se jejich lyrika točí. O hudbu tu totiž moc nejde.

ImploremIZZY: Když už jsem byl v areálu, zašel jsem rovnou i na Němce Implore. Od těch jsem čekal ideálně něco jako od Trap Them případně novějších The Secret. A i když papírově neměli od zmíněných až tak daleko, furt mi primárně přišli jako crustová banda. Sice s docela slušnými riffy a energií, ale temná atmosféra na mě tak jako z koncertu The Secret nedýchla. Jasně, hráli venku, na slunci, a to se pak blacková atmoška tvoří těžko bez ohledu na to, kolik kostlivců na backdropu máte. Nebylo to marné, ale primárně tedy o sypačkách a házení hlavou než o silnějším zážitku.

onDRajs: Od Implore jsem čekal spíš grindcore, ale jak píše mIZZY, šlo spíš o crust nebo hardcore/punk. Mimochodem, nebylo toho d-beatu na Josefstadtu letos nějak hodně? Nebo se mi to jenom zdálo? Buď jak buď, přemístil jsem se do Octagonu na další českou partu, která se nedávno objevila a zazářila ve Vopici - Exorcizphobia. A stejně jako v případě Gride, i tady to bylo o něco slabší zvukově - zejména kytary mohly řezat víc, jak by se na pořádný thrash slušelo. V Praze jsem zobal Trutnovákům z ruky, v pevnosti jsem už hnidopišsky vnímal nedostatky - někdy mi přišlo, že Tomáš do mikráku spíš jen deklamoval, než řval - třeba ve sloce Profit At All Cost to bylo hodně znát. Stejně jako ve Vopici se set točil kolem alba Digitotality a novinkového EP Friend of Lunacy.

LooMis: Exorcizphobia je další tuzemské zjevení. Neuvěřitelná mašina, ze které prýští thrashové riffy intenzitou gejzírů. Za celou touto adorací doby, kdy jakékoliv ostře lomené logo bylo kult, ale vidím velikou duši, která dodává tvorbě trutnovských něco navíc. Něco magického. Baví mě to tím, že to připomíná střídavě prakticky všechny kultovní kapely, ale nikdy to nesklouzne do prosté kopírky. A není to jen přímočarý thrash, i když o tom je to především. Za jednu z nejpovedenějších věcí považuji třeba voivoďárnu Ancient Deception. Celkově výtečné vystoupení.

mIZZY: Co se českých thrasherů Exorcizphobia a Slováků Čad týče, tak jsem zašel na kus obou setů, a byť oba šlapaly skvěle a byly zábavné, lidí na ně pařilo rovněž dost, moc dlouho jsem na nich vzhledem k sbírání energie na další koncerty nezůstal. U Čad rozhodně potěšilo, že jsem chytl zrovna moment, kdy hráli nový song Železný mejdan, jehož refrén o dobách, kdy  „Kabáti boli chudí a nasratí“, si následně zpívala půlka areálu.

DordeduhJedna z hlavních kapel, na které jsem se ale těšil, byli rumunští Dordeduh, jejichž koncerty bývaly vždy perfektní a hlavně byli jedinou aspoň trochu exotičtější kapelou na Josefstadtu. Letos vydali nové album Har, které se i přes pár příliš sladkých pasáží poslouchá velmi dobře, tak jsem byl zvědavý, jak nové songy naživo vyzní. A musím tedy říct, že hned u prvních tónů mi spadla brada a celou hodinu jsem akorát čuměl, jak krásnej set to byl. Když dám bokem nějaké osobní preference a fakt, že jsem si některé kapely užil ještě víc, objektivně musím říct, že Dordeduh odehráli snad po všech stránkách úplně nejlepší koncert festivalu. Opravdu výborný zvuk, vše naprosto precizně odehrané a tyvole, ten Edmondův zpěv! Hupogrammos čím je starší, tím lépe řve a nádherněji zpívá. Být trochu větší cíťa, tak v některých momentech snad i uroním slzičku. Hrálo se jinak skoro celou dobu z novinky a fakt jsem se nenudil ani vteřinu. Aji bych řekl, že songy byly upravené k živému hraní, aby obsahovaly co nejméně patosu a uspávacích pasáží. Zazněly např. skladby jako De neam vergur, Desferecat nebo Descânt, a pokud jsem dobře poslouchal, závěr patřil úvodnímu kusu Jind De Tronuriz debutu Dar De Duh, kde si Sol Faur zahrál i na svůj dulcimer. 

onDRajs: Po odpískání účasti anglických kapel byli Dordeduh hlavním důvodem, proč jsem do pevnosti letos jel (samozřejmě kromě kámošů ;-)). Možná jednoduše i proto, že jsem je na rozdíl od ostatních ještě neviděl a ze všech ansámblů byli nejexotičtější položkou festivalu. A hlavně, po neustálých sypačkách, řevu, běsnění a satanech přišlo zklidnění. Dordeduh od prvních tónů nastolili uhrančivou atmosféru transylvánských lesů, z níž šel mráz po zádech. Ano, čtveřice se logicky zaměřila na novinkovou desku Har, která zní sice dost post-metalově, ale v Octagonu měla o dost temnější podtón. Čím to? Čarokrásnou náladu podtrhla prvotřídní produkce (nejlepší zvuk na celém festivalu), v níž se neztratil jediný úder do činelu, nebo hrábnutí do strun basy. Hupogrammos navíc jako zpěvák předvedl famózní výkon - na jedničku zvládl hluboký murmur i čistý zpěv, u něhož si nešlo nevzpomenout na staré desky Enslaved. A až živě mi došlo, jak perfektního bubeníka Dordeduh mají - Putrid s prstem v nose zvládl dvoukopákové koberce i tiché, komornější pasáže, kde si citlivě hrál s přechody a činely. Vlastně celé kapele nebylo co vytknout - všichni byli jako správní profíci na max soustředění na 100 % výkon a neodpustili si jedinou chybu, která by tu mystickou atmosféru pokazila. Hodinu jsem stál jako přikovaný a hltal každý tón. Za mě nejlepší kapela Josefstadtu.

MardukmIZZY: V případě Marduk není moc co řešit, byla to jako tradičně riadna sypanica. Současný bubeník je krutě rychlý, škoda jen, že místo reálných bicích bylo opět slyšet spíše jen dunivé techno. Výběr songů měli Marduk rovněž slušně poskládaný, ale na Panzer Division set budu určitě vzpomínat více než na ten aktuální. Potěšily rozhodně pecky z Plague Angel, a to především The Hangman of Prague, ale i Seven Angels, Seven Trumpets. Dokonce i novější kusy jako Viktoria šlapaly dobře. Mortuus je samozřejmě démon a to, jak sype svůj řev z hlubokého podřepu, dodnes nechápu. Jinak obligátní Christraping Black Metal na závěr taky velice v pořádku.

onDRajs:Marduk byli jednou z hlavních hvězd fesťáku, a i když na ně byl  „fullhouse“, měl jsem pocit, že koukám na provařenou blackovou dojnou krávu. Co si budeme povídat, posledních cca šest desek je receptářem osvědčených Morganových postupů, kde je všechno tak ortodox, že to není až zdrávo. Potíž navíc je, že současní Marduk jsou v pomalejších tempech bezzubí. 200bpm or die! Tak bych si to představoval i živě - mně osobně by stačilo 30 minut kobercového náletu a odchod na párek. Publikum by to sfouklo jako svíčku a nemuselo by zkousávat trápení u sludgeových pasáží. Oproti mIZZYmu si však myslím, že kapela měla dobrý zvuk. A bubeník? Magor! Sice už mi to někdy přijde jako závody atletů ve smyslu, kdo to odbouchá rychleji, ale před Simonem Schillingem prostě musím smeknout. A poprvé jsem na blackovém vystoupení zažil i bubenické sólo. 

Ad NauseammIZZY: Pokud ale byla jedna konkrétní kapela, kvůli které jsem letos na Josefstadt jel, byli to Italové Ad Nauseam. Jejich letošní deska Imperative Imperceptible Impulse stále patří k tomu úplně nejlepšímu, co jsem letos slyšel, a nasadila laťku disonantnímu metalu opravdu vysoko. O tom, že to jsou výborní hudebníci a vše bude perfektně zahrané, nebyl pochyb. O tom nás koneckonců přesvědčili už v roce 2015, kdy se na Brutalu představili se svým debutem. Otázkou bylo, jak to na Octagonu klapne zvukově, protože když je nová deska zvukově totálně vypiplaná, bylo by fakt škoda, kdyby z koncertu vznikla koule. Když to tady ale klaplo zvukově i Dodecahedron a celou dobu byl letos na menší stage zvuk skvělý, proč by neměl být na Ad Nauseam? A ano, byl nakonec taky parádní. Aspoň tedy takových pět kroků od pódia bylo vše krásně slyšet a s přibývajícím časem měla hudba Italů zároveň čím dál větší tlak. Hrálo se samozřejmě z novinky, ale trochu v přehozeném pořadí. Jako první zazněla dvojka Inexorably Ousted Sente se zacykleně sekaným motivem, který i když mě z alba až tak nebere, naživo dával mnohem větší smysl. Ad Nauseam měli rovněž dost vhodně zvolená světla, kdy celé pódium vždycky ovládala jedna barva - červená, modrá nebo zelená. A jestli jsem minulému koncertu vytýkal, že mu chyběla nějaká silnější atmosféra, tak tentokrát tento nedostatek slušně vynahradili. Jo, jestli Deathspell Omega opravdu nikdy nebudou hrát naživo, tak jsem fakt rád, že jsem je i Dodecahedron měl možnost na tomto místě vidět, protože nikdo jiný podobnou hudbu asi lépe nedělá. A jestli předchozí tvorba Italů byla primárně Gorguts meets Ulcerate, na nové desce převládá přístup nejvíce podobný Smrtkouzlu. Pravda, takový psycho nálet ufonů jako DDCHDRN nebo zlo typu DsO Ad Nauseam nejsou, na to jsou více rozvážnější a přemýšliví. Když ale spustili poslední kus Human Interface to No God, tak nejen že to fakt krutě nakládalo, ale v klidném závěru šly slyšet i takové detaily, jako rozdíl mezi akordem zahraným trsátkem a prstem, plus vše navíc v jejich hudbě fakt dávalo smysl. Jo, už jenom kvůli Ad Nauseam se do Josefova oplatilo přijet.

onDRajs: Nebudu opakovat to, o čem básnil mIZZY. Já si chtěl u Ad Nauseam spíš ujasnit, jestli se jejich nepřívětivým disonantním světem mám prokousávat a trápit, nebo mu dát naopak vale. I když je zřejmé, že se Italové inspirují u výše zmíněných veličin, jejich kvalit v mých očích zdaleka nedosahují. Oproti Lucu Lemayovi nemají ve skladbách cit pro dramaturgii nebo kontrapunkt a hází v drtivém sledu jednu kakofonii za druhou. Už je to takový extrém, u kterého postrádám hlubší smysl - jde jen o trápení posluchače, překonávání vlastních limitů, nebo nějakou myšlenku? Nevím. Ale ať jen nehaním, na Ad Nauseam musím ocenit, že nejdou cestou kompromisů a jdou si za svým bez ohledu na nějaká posluchačská očekávání. Je až neuvěřitelné, kolik času museli investovat do vytvoření tak komplikovaného disonantního chaosu, v němž nenarazíte na jedinou melodii, ale jen na atonální zvěrstvo. To musely být desítky až stovky hodin strávených ve zkušebně. Klobouk dolů, protože na josefovském vystoupení to bylo sakra slyšet. Pokud si nějaká kapela zaslouží „čestné uznání poroty“, tak určitě Ad Nauseam.

HypocrisymIZZY: No, jakákoliv kapela po tomhle už neměla moc smysl, takže vlastně dobře, že následoval melodický popík od Hypocrisy, které jsem měl vždycky docela rád. Naživo s nimi mám ale jeden zásadní problém, a to je Peterův vokál. Tedy ne jeho growly, ty jsou v pořádku, ale nevím, jestli už prostě svůj řev nezvládá nebo to jen dodrbe zvukař, ale vždy, když přejde do vyšších poloh, jde z nich slyšet sotva polovina. A to to býval tak dobrý vokalista. Naštěstí ale zbytek kapely šlape stále dobře, šlo z něj cítit nadšení po delší pauze bez koncertů a evidentně si koncert stejně jako fanoušci užili. Tägtgren zmínil i nové album, které je prý už hotové a můžeme jej brzy očekávat. Hrálo se ale na jistotu, buďto samé hitovky jako Valley of the Damned, Eraser a Fire in the Sky nebo starší death metaly, které mě právě díky tomu, že v nich Peter pouze growloval, bavily nejvíce a byly zároveň nejtvrdší. Samotný závěr ale patřil jak jinak než Roswell 47.

Z poslední páteční kapely The Materia dávám jen kousíček, ale pro fans moderního soundu to musel být náhul. Zvuk fest hutný, šlapající rytmika a kupodivu i trochu temnější atmosféry. Na mě to byl moc djento-metalcore a jednotlivé rytmické vzorce se zde až příliš opakovaly, plus mě docela štvaly vlezlé vokály. Slyšel jsem ale i názory typu, že byli nejlepší kapelou dne.

Fotky © Radek Holeš & David Surovec (Brutal Assault)

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.