Články

přeposlat článek tisknout
LIFE OF AGONY, PRONG, TARAH WHO?

LIFE OF AGONY, PRONG, TARAH WHO?

  • kdy: 21. leden 2023
  • kde: Praha, Futurum

Ve Futuru proběhl vyprodaný návrat do devadesátek, který ukázal, že kapely z téhle doby u nás pořád táhnou.

Dvě velká jména z devadesátek spojila síly na společném turné a pražská zastávka vyšla příjemně na sobotu. Nemyslím si však, že tento fakt hrál roli v tom, že bylo dlouho dopředu vyprodáno. 90‘s kapely (asi díky tomu, že je máme spojené s euforií tehdejší porevoluční doby) u nás pořád táhnou a ve Futuru bylo nadšení fanoušků/pamětníků znát.

V roli předskokana se představila mně neznámá skvadra Tarah Who?, která pódium zahřála svědomitě, nebyla však z mého pohledu nikterak výrazná. Na internetu jejich songy nezní špatně, naživo to bylo takové dost obyčejné a nic na tom nezměnil ani výrazný ženský zpěv. Hudba se poslouchat dala, ale nějak jsem se neměl čeho chytit.

Prong byli samozřejmě úplně jiná káva. Kapelu považuji za známé a respektované jméno, přičemž jejich rané desky zásadně formovaly můj vkus. Respektuji ale i novodobější tvorbu, kdy především alba Carved Into Stone a Ruining Lives stavím na stejnou úroveň jako nejslavnější a ten večer nejvíce vytěžované Cleansing. Škoda ovšem, že z pozdnější éry nezaznělo téměř nic. Prong totiž pojali koncert jako návrat do devadesátek, což v souvislosti s prezentací alba River Runs Red hlavní kapely večera asi dávalo smysl.

Na úvod zazněla Test, kdy intro, které je na desce, uvedlo i koncert. Následovala Whose Fist is This Anyway taktéž z výše jmenované desky a vystoupení mělo zpočátku šťávu. Ostrá a čitelná kytara Tommyho Viktora zněla stejně pronikavě jako na albech. Užíval jsem si jeho parádní styl, kdy ono charakteristické střídání hutných a pískavých tónů znělo naprosto čistě a zřetelně jak na deskách. Chvílemi jsem měl pocit, že slyším hrát dva kytaristy. Vzhledem k tomu, že Tommy ještě zpívá, klobouk dolů.

Kapela se následně vrátila ještě hlouběji do minulosti, s čímž většina v sálu asi neměla problém, osobně bych ale třeba takovou Unconditional oželel namísto nějaké novější hitové skladby. Chápu ale, že tento večer se prostě hrály staré fláky. Vedle Tommyho Viktora stál na podiu s basou a občas i zazpíval charismatický Jason Christopher, který to s kapelou zřejmě táhne již delší dobu, protože si ho pamatuji už na BA před cca 10. lety. Bubeník byl, počítám, nový.

Prong zněli na pohodu, zvuk byl v pořádku. Možná to byla pohodička ale až moc a trochu víc nasranosti, potažmo tvrdosti, by neškodilo. Bylo to dáno asi tím, že na té muzice se už přeci jen trochu podepsal zub času. Před třiceti lety byli tihle Amíci progres, když jako první vnesli do thrash metalu sekané groove riffy, z dnešního pohledu jsou to však už víceméně příjemné písničky. Nic to ovšem nevadilo, protože Another World Device, Broken Peace a samozřejmě Snap Your Fingers, Snap Your Neck jsou i tak nesmrtelné pecky a závěr vystoupení tak nemohl dopadnout špatně. Prong zkrátka už nejsou drsňáci jako v roce 94, ale jsou to sympaťáci. Příště půjdu zase.

Life Of AgonyLife Of Agony byli pro mě otázka. Kapelu mám rád, živě jsem ji ovšem zatím neviděl. Debut River Runs Red, který se přehrával, beru, ale určitě jej nepovažuji za nejlepší desku kapely. Takže na začátek trochu pochybností, které ovšem vzaly brzo za své. Na živo hudba totiž fungovala a měla grády větší, než jsem čekal.

Newyorčané mají specifický styl, kdy střídají pomalé, hutné groove riffy a svižnější pasáže. Hudebně se pohybují někde na pomezí nu metalu, grunge a heavy metalu s tím, že zní tvrdě a zároveň melodicky. Flow v rámci skladeb kolísá osobitým způsobem nahoru dolů. Těžko k něčemu přirovnat. Originalitě samozřejmě napomáhá i kontroverzní osoba za mikrofonem, jejíž zpěv taktéž není úplně tuctový.

Pokud by však někdo pochyboval nad přesvědčivostí této kapely, tak rovnou ať zapomene. Ve Futuru bylo nacpáno a všichni s nadšením skandovali, zpívali texty, fandili. Nasazení, zvuk, energie, všechno bylo v pořádku a musím uznat, že Life Of Agony ve finále moje oblíbence Prong přehráli.

Life Of AgonySet to byl celkem i dlouhý, odhadem hodinu a půl. Kapela však udržela pozornost, zejména proto, že nic nešidila a hrála po celou dobu naplno. Většinu pozornosti na sebe logicky vázala Mina Caputo, jejíž vystupování však bylo sympaticky civilní.

Po přehrání avizovaného River Runs Red přidali Amíci ještě dalších asi šest skladeb, většinou z druhého alba Ugly. Stejně jako Prong se i Life Of Agony drželi devadesátek a do setlistu tak pronikla pouze jedna novější, a sice Scars. Nad rámec avizovaného debutu zazněly mj. Lets Pretend, Lost in 22, Weed, což jsou parádní hitové věci, takže po cestě domů vládla spokojenost a už teď se těším na podobně dramaturgicky laděný další koncertní výlet do minulosti.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze