Články

přeposlat článek tisknout
PLINI, JAKUB ŻYTECKI, OWANE & JACK GARDINER

PLINI, JAKUB ŻYTECKI, OWANE & JACK GARDINER

  • kdy: 10. březen 2023
  • kde: Praha, Rock Café

Večer plný jemných kytarových záležitostí stálo za to navštívit. Pro milovníky snového progu koncert jak dělaný.

Je docela fajn, že spolu taková partička vyráží na turné. Teda, spoiler: úplně všechny zdejší jména tím nutně nemyslím. Zájem byl nemalý (hodně i ze strany turistů) a koncert se, pokud vím, vyprodal. A nevím, jestli jsem někdy zažil tak plné Rock Café. Možné to sice je, jelikož mám paměť gumové kachničky, ale tady jsem se trošku zděsil už při příchodu.

Fronta až z ulice, která se vůbec nehýbala. Pak jsem zjistil, že ani ještě nepouštějí do sálu (zpoždění se zvučením či co) a k tomu vedle měl být stand-up, takže se dole potom i hnout dalo. Cestou v pomalu hýbající se lajně stíhám objednávat škopek uprostřed horního baru a klepnout o pult prázdnou sklenicí tam, kde bar končí.

Tenhle koncert je pro mě z jednoho důvodu úspěch – zlanařil jsem poprvé bráchu na Obscure akci, což není úplně easy. Ale Plini a Owane to dokázali a já se tomu vůbec nedivím.

Owane & Jack GardinerSkluz je patnáct minutek, což je v pohodě a začíná power duo Owane & Jack Gardiner. Jejich dvě společná alba určitě fandům Pliniho doporučuji. Čekal jsem od zvuku všelicos, protože jsem zde zažil dobrý i dost strašný, ale tento večer ho dostáváme úplně bezvadný, jen by neškodilo trochu ubrat na decibelech, naše uši to nezvládaly už po konci této, byť krásné půlhodinky.

Nevím, jak na jiných zastávkách turné, ale tady je Jack o dost prominentnější, komunikuje s publikem a víc sólíčkuje, pro což se zdá důvodem být to, že Owane v in-earech vůbec nic neslyší a tak hraje trošku víc nenápadně a v koutě kouká jen na svou kytaru. Trošku škoda, ale vystoupení zní neskutečně dobře a je prozvláštněné skladatelskými a zvukovými nápady. V jednom songu používá Owane na kytaře zvuk moderních kláves, v jiném třeba saxofonu, který později slyšíme i na úchvatném basovém sólu Riccarda Olivy. Ten se pro jistotu na hmatník nemusí dívat skoro vůbec a válí to, jako by cvičil už v děloze.

Zazněly songy z jejich alb jako U.T.F.F. a věci z Owaneho sólové tvorby (poznali jsme Born in Space, ale minimálně jedna ještě z dřívější tvorby padla) k našemu překvapení taky. I v těch bohužel většinu sól hrál Jack kvůli zmíněnému problému a určitě proběhla trocha improvizace na jeho zamaskování, ale profíci to zvládli na jedničku a nic to ve výsledku nekazilo. Občas mi ty vyhrávky trochu přešívaly mozek do jiné podoby, že bylo těžké poznat, kdo co vůbec hraje a o to byla větší sranda. Palec hore a určitě bych to chtěl poslouchat mnohem déle, což se nedá říct o dalším ansámblu.

Jakub ŻyteckiJakub Żytecki (a kapela) vyzněl naživo úplně jako z desky – nudně, nezáživně a skoro bez nápadu. Cíl jeho tvorby je vytvořit atmosféru pomocí táhlých, až příliš zasněných poloakordů a nějakým tím de facto v pořádku atmoefektem na kytaře. Kde má pocit, že se to hodí, občas zašmrdlá něco rychlejšího (což mu fakt jde) nebo něco zazpívá. Já ale při tom nic necítím a shoduji se na tom i s pár dalšími.

Jedna moje strana se snaží pochopit, co se tím snaží vytvořit, ale ta druhá vždycky převládá. Za mě je to takové navoněné nic. V půlce setu jdem kecat ven.

PliniPlini je super, ale jeho starší věci mi přijdou o dost lepší, protože se v nich soustředí na základní nápad, na který během songu slyšíme různé variace a zvláštní odbočky. V těch nových už mi to jádro často chybí, nebo aspoň není nijak hmatatelné. Byl jsem ovšem po posledním setkání na Brutalu, kde to bylo takové jemné a v klidu, zvědavý na klubovku.

Rock Café je teda dost plné, ale je fajn, že se dá dostat nejen k baru i při vystoupení. U vchodu jsem popravdě čekal, že bude problém se dostat vůbec do sálu, takže oceňuji, že se toho prodalo tak akorát. My se hned na začátku pauzy jdeme trochu procpat. Zkouška světel dost nepříjemně pálí do očí a my nakonec vidíme jen Pliniho bustu, což asi stačí. Zvuk je teda ale stále dost nahlas, i když čistý.

Plini, Jack & JakubKoncert se soustředil na ty novější věci, které byly ze začátku jenom ok, spíš bych to nazval příjemnou oddychovkou. Jakmile druhou půlku odbijou Impulse Voices, má to víc energie. Nejnovější album ano, ale už to víc žije. Riff v druhé půlce mi dost připomíná Anesthetize od Porcupine Tree. Taky dobře drtily skladby Cascade a Paper Moon. Selenium Forest jsme se bohužel nedočkali, asi už ho neba to hrát, nedá se nic dělat. Na konci zazněl očekávaný flák Electric Sunrise, na jehož konci zahostoval na sóla Jack a Jakub. Polský snílek se zde předvedl v celé své kráse a jeho několikaminutové sólo bylo milionkrát lepší než celý jeho koncert.

Plini je krom svého muzikantství rozený vtipálek, takže i o humor bylo postaráno. Hodně vtipů jsem kvůli špuntům ani neslyšel, i tak dobrá atmoška. Kromě jeho klasicky dobrému výkonu bych opět vyzdvihl profi basáka a producenta Simona Grova, který se taky na hmatník podíval tak dvakrát.

Klubovka vyzněla dost tvrději než deska i BA vystoupení, což bráchovi jakožto dlouholetému posluchači a zároveň nemetalákovi moc nesedlo a já to chápu. Je docela neobvyklé na něčem takovém říct, že jsem si zaházel řepou, ale u těch nejmetalovějších částí tomu tak bylo, opravdu to bylo dost natvrdo a nahlas. My se v druhé půlce přesunuli dozadu pro větší klídeček a řekli jsme si, proč jsme tam nebyli celou dobu – na pohodu zvuk a žádná tlačenice. Mně tvrdší zvuk každopádně nevadil, ale pokud chcete od Pliniho zážitek jako z desek, doporučuji festival.

Celkově bych řekl, že Jack s Owanem mě bavili trošku víc, ale Pliniho stálo za to vidět ve více energetické podobě. Snad se první akt ještě někdy vrátí. U Australanů nepochybuji, že se opět uvidíme.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze