Autor: 90 Uživatelé: 83 Tvé hodnocení: hodnoť
Bleed the Future

ARCHSPIRE - Bleed the Future

What is this music about? Murmuration, pidlication, vyhrotation. Stay tech!

Archspire Dlouho jsem přemýšlel, jak se k Bleed the Future postavit. Předchozí Relentless Mutation jsem totiž prdnul plnej počet a valil jí snad jako žádnou jinou desku za několik posledních let. Mezitím se okolo rychlíků z Vancouveru strhla mánie, jak tomu kdysi bylo v případě jednoho německého Turka, jehož třetí desky se už asi nedočkáme. Jasně, Kanaďani si už 10 let jdou za svým a konečně sklízí plody svého konání, až svým přístupem adorace rychlosti ad absurdum zvrátili celý tech death svět na svou stranu. A konečně je tu po nekonečném koncertování následovník, který zůstal lehce za očekáváním. Za očekáváním čeho? Mých představ? Nejspíš.

Jak jinak si vysvětlit mou nespokojenost, když Bleed the Future v nejlepším možném světle na Relentless Mutation navazuje a ne jen v lecčems, ale skoro ve všem ho překonává? V rychlosti určitě, v líp definovaných a údernějších nápadech, ve vypointovaných a semknutějších skladbách, ještě namakanějším zpěvu, ultra hustý baskytaře (snad to nej, co v atletickým metalu můžete slyšet), nebo ve zvuku, který – hurá! – není totál digitál a je zbaven zprasených bicích, kde triggery zní, jak když se sypou diabolky z Tik Ťaku. Po formální stránce je Bleed the Future mnohem vyspělejším a dotaženějším albem a Archspire na něm dotáhli formu přetechnizovanýho, melodickýho brutal deathu k dokonalosti a v plné síle představují to, co je činí jedinečnými. Žádné druhé Archspire na scéně fakt nenajdete.

Jenže furt je to tu jenže. A není to moment překvapení, který by výsledný dojem po Relentless Mutation kazil. Problém je, že předchůdce na první dojem byl chytlavější a prakticky hned zalezl pod kůži, aniž by ze své působivosti i přes své chyby (zvuk, a někdy jalovější melodie) dosud cokoli ztratil. Bleed the Future je i přes slyšitelný nadhled až moc dokonalá, čímž mi lehce vyznívá jako produkt a ‚random hudba‘ generovaná nejmodernějším počítačem, ale nemůžu tvrdit, že je to muzika dělaná na zakázku, to ani hovno. Je kompaktnější, působivější a dynamičtější, ale místy je v ní toho komponování na mě už trošku moc a klidně bych i nějaké ty zvraty, bridge a návaznosti tří strunných nástrojů (tvl, ta basa!) oželel. Na druhou stranu ale nebudu tvrdit, že mi to nedělá dobře na káro a že se netěším, až do nás Archspire tohle nandaj naživo.

Jak ukazuje čas – desku poslouchám víc než měsíc – Bleed the Future prostě potřebuje víc poslechů, protože vše je tu ještě sofistikovanější a ještě rychlejší a ještě vyhrocenější. A především ne na první dobrou. Proto postupem každého poslechu deska roste, vše dává ještě větší smysl než minule a vylézá, jak dobrými skladateli Archspire vlastně jsou (lepší song než Golden Mouth of Ruin letos už nikdo udělat nemůže). Ale žádný strachy, Bleed the Future je opět vražda a v tech deathu letos už asi nic lepšího nevyjde. STAY TECH!

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

  • Rated 10 out of 10.

ArchspireMoje první setkání s kapelou Archspire proběhlo na Melodce v Brně. Naštěstí nikoli mnou je zde dobře zdokumentováno a dnes k ní připojím pár slov u příležitosti vydání nového alba.

Rivers of Nihil, Revocation a Soreption jsou nepochybně výborné kapely, ale tehdy onen památný večer byl jednoznačně ve znamení šoku z vystoupení Archspire. Borci, kteří hrají tak rychle, že setkání jejich instrumentů ve skladbě je pro mě zázrak. Na atmosféru, kterou od metalových vystoupení většinou žádám, sere příslovečný pes, protože Archspire ten večer prezentovali prakticky sportovní výkon. Potítka, čelenky a naprosto extrémní rychlost ve všem, čeho se dotkli – ať je to, samozřejmě v první řadě – výkon bubeníka, ale i nekonečné a neskutečně rychlé pidlikání obou kytaristů a basáka. Absolutorium ohledně techniky, masakr. Samozřejmě, jak už to v životě bývá, napoprvé to bolelo a nemohl jsem si to užít. Ale odcházel jsem penetrován nutností naposlouchat tehdy aktuální Relentless Mutation. To si od Bizzíka vysloužilo absolutní hodnocení, a ani já nemohu s odstupem tomuhle skvostu vytknout ani ň.

Slůvka jako onanie, pidlikačka a extrém k Archspire patří jak tatarka ke smažáku, ale na aktuální desce je to i dynamika, skladatelská vyspělost a ohromná suverenita. Vždyť například Oliverův tak šíleně náročný zpěv zní, jakoby ho jen tak mimochodem kulometně vyštěkala vzteklá čivava. Stejné je to i se sešívačkou alias bicí soupravou a kytarovou sekcí.

Když jsem Archspire viděl, bolelo z toho celé tělo, ta náročnost je opravdu extrémní. Ale pokud je pouze slyšíte, je jejich hra lehká a nádherně nasypaná.

Odlehčenost s jakou sami sebe a svou hudbu Archspire pojímají - a možná se pletu, ale tenhle šicí stroj prostě není možné brát stejně vážně jako třeba Suffocation, Defeated Sanity nebo prakticky žádnou z tech death kapel minulosti i součastnosti -, zážitek posouvá na absolutní úroveň, kdy se prolíná extrémní zábavnost a technika. Bizarní plastový zvuk nemůžu brát vážně, což mi naprosto nebrání si celek alba dokonale užívat.