Autor: 55 Uživatelé: 78 Tvé hodnocení: hodnoť

Technickej námrd, kterej není úplně pro každýho – jednoho rozseká, druhýho přehltí.

DischordiaHned na začátek přiznám, že bych si novinku od Dischordia fakt chtěl užít, ale pořád se do ní ne a ne dostat. Přitom úvofní riffáž v Minds of Dust navnadí, laťka je na technickej death metal z disonantní školy nastavená vysoko. Přece jen takhle suveréně ukočírovat chaotickou palbu plnou disharmonií neumí hned tak někdo – je to krkolomný, je to nasypaný, a přitom to tlačí jak sviňa. Vypíchl bych zejména šťavnatý kytary a krásně vyfetlou basu, fakt tu je na čem si ujet, a po první minutce se tetelím blahem. Ne že by se tenhle standard držel celou dobu (Triptych je dlouhá deska, ale o tom více níže), ale kvalitní riffáže je tu určitě dostatek.

Navíc mě na papíře baví i koncept tří triptychů, první rozvážnejší Minds of Dust, Bodies of Ash a Spirits of Dirt, druhej říznej The Whip, The Wheel a The Carriage, a závěrečnej vznešenější Panopticon, Purifying Flame a La Petite Mort. Nicméně koncept se nakonec ukazuje spíš jako kámen úrazu, páč vymyslet tři kompozice (každou o třech aktech) přes patnáct minut není zrovna skromný sousto. A ne že by to nešlo, stačí vzpomenout třeba na krásně vypointovanou půlhodinku Pleiades’ Dust od Gorguts. Ale takovým kompozičním umem zatím Dischordia bohužel nedisponuje, a tak se čas po cca desíti minutách začne táhnout a po půlhodince už se plouží. Místo dramatickejch kompozicí na velkejch plátnech je tu totiž spousta drobnejch malůvek, který se ve všem tom prostoru ztrácej. Jako by někdo sbíral krátký komiksový stripy z novin a snažil se z nich udělat výpravnou knihu – lepit to můžeš dohromady jak chceš, ale vždycky to bude jen kompilát.

A tak se nakonec z poslechu Triptych stává trochu nevděčná povinnost. Sám jsem největšího požitku dosáhl metodou nahodilý pozornosti – nech to hrát v pozadí, kde to neurazí, a on tě občas nějakej motiv pěkně namotá. Na soustředěnej poslech v jednom tahu prostě nemám.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

  • Rated 8 out of 10.

Já budu v hodnocení tohohle technického námrdu o poznání nadšenější. Technický a brutální death metal, který se neutopí v slamu ani nezabředne do nesmyslného pidlikání je vzácný žánr, který bych rád slýchal častěji.

Jak shora píše Kotek, album je nejen na poměry žánru velice dlouhé. Naposledy jsem se Gorguts klonem potkal v podobě Turris Eburnea, kterým stačily tři songy k pořádnému pocuchání nervů.

Dischordia nakládá třikrát tolik a zpočátku jsou poslechy celé desky na posluchače opravdu trochu moc. Jakmile se ale na albu zorientujete, zjistíte, že songy odněkud někam vedou a doporučovat zde tolik oblíbené zkrácení a prostříhání, aby byl výsledek hutnější, by tu nebylo na místě. Tím, čeho jsem se zpočátku chytil jako berličky pro orientaci v rozsáhlém labyrintu desky, jsou mezihry. Jednak jsou samy o sobě kvalitní a posouvají náladu desky do čehosi jako „pokračování jazzu jinými prostředky“. Jednak poskytují v průřezu desky důležitá záchytná místa a v neposlední řadě ředí jednotvárný materiál.

Zbytek alba je většinou podle vzoru riffující zkreslená rytmická kytara + (zbytečný) murmur, melodii tvoří basová kytara (hodně vysoko na pražcích, snad proto ten termín „vyfetovaná?“, jinak bych tady totiž z psychedelie neviděl nic) nebo sólová kytara. Rytmy nejsou většinou v křeči hrané složitosti, naopak Josh Turner dokáže skladby příjemně podržet na zemi, dát jim velice potřebný drajv a švih. Ze tří tercií bych nejvíc doporučoval tu třetí, která je melodicky nejvýraznější.

Nejlepší na Dischordii je, jak to muzikantům hraje dohromady. Tohle opravdu žádný pokojíčkáč nikdy nenahradí. Triptych svým pojetím brutálního technického death metalu a svým rozsahem asi nebude deska pro každého, ale přinejmenším k ochutnání bych ji vřele doporučil.

Hodnocení 80%