Autor: 70 Uživatelé: 63 Tvé hodnocení: hodnoť
The Industrialist

FEAR FACTORY - The Industrialist

Fear Factory pořád stejní, ale přesto tentokrát tak, jak je neznáte. Osamoceni, dva kamarádi doma komorně tvoří epický industriální příběh.

Fear FactoryBývaly doby, kdy se nová deska Fear Factory netrpělivě vyhlížela s co největším očekáváním. V 90. letech „fabrika strachu“ platila za jistotu a měla neochvějnou pozici. Co album, to posun vždy dál, a pokud někdy industrial napojený na tvrdou hudbu chtěl pořádnou reklamu, byli Fear Factory ideální příklad. Pak ale přišli první spory a všichni známe personální kotrmelce; odešel Dino, kytary se ujal Christian Olde Wolbers, na basu se přidal Byron Stroud, kapela si střihla dvě desky, z nichž povedenější je Archetype. Pak přišla další hádka, tentokrát odešel Wolbers a s ním Herrera, vrátil se „tlouštík“ a za bicí usedl Hoglan. Na to přišla další deska a tour, při kterém se podívali i k nám. Pak se ale zasekl Hoglan a Byrona to taky začalo nudit. Co teď, když Dino oznámil psaní nových písní?

Fear FactoryRozhodli se do toho jít sami. Burton to odzpívá(l), Dino se postará o kytary a bicí se jednoduše naklikají. V dnešní době nic výjimečného. Tím se dá asi začít vlastní recenze. O šarádách jsem věděl, ale měl jsem za to, že Hoglan to stihl odbouchat. Musím se přiznat, rozdíl jsem nepoznal a to díky zvuku, který se drží v linii posledních alb. Kopáky jsou přetrigerované, ale tak ty spodky měly Fear Factory vždy tak trochu víc než ostatní. Navíc bicí u Kaliforňanů byly vždy ošetřeny tak, aby to připomínalo onu pověstnou sterilní, mechanickou strojovost. S programingem na to Dino nebyl sám, bicí umíchal spolu s bubeníkem Johnem Sankeym z australských Devolved. Těžko říct, jak by to dopadlo, kdyby si to Dino udělal celé po svém, takhle mohu konstatovat, že automat se povedl. Drží se linie a nikterak z celého konceptu nevybočuje, není překombinovaný a pokračuje v herním i zvukovém stylu započatém na Archetype.

Když se přesunu k base, zde musím konstatovat jediné. Pořádnou basu u Fear Factory jsem slyšel (studiově) naposledy od Wolberse. Od Archetype je na deskách Fear Factory basa tak nějak do počtu a na aktuální Industrialist aby ji poslouchač opravdu hledal. To je asi největší negativum posledních desek kapely. Hospodsky řečeno „nemá to koule“ a celkový dojem to kazí. Lepších výsledků dosáhl Dino samozřejmě s kytarou, i když (opět to „ale“) je potřeba uronit slzu nad tím mohutným zvukem z devadesátých let. Dino, který byl jeden z prvních, ne-li přímo první, kdo přinesl do moderního metalu osmistrunu a desky tak byly zvukově brutální, jakoby vyměkl. Dá se to vysvětlit, Fear Factoryže se kytary podřizují celkovému (bohužel vyčpělejšímu) zvukovém obalu, ale to je ta stejná chyba jako právě u basy. Riffově je to tak nějak lehce nadprůměr, některé motivy jsou super, některé jsou taková tařemeslnická klasika a některé prostě jen výplň. Ale! Konečně v pozitivním slova smyslu, kde to kytarově začíná váznout, tam skvěle odvádějí svojí práci samply, kterými se, pravda, oproti minulé desce nešetří, ale jsou použity střídmě a efektivně. Skvěle vybrané a na správná místa umístěné zvuky mašin, pístů, vrtání, kování atd., navozují industriální atmosféru celé desky. Tomu odpovídá i textová koncepční vložka; industrializace, ztráta svobodného myšlení, vymývání mozků stále novými a novými „mesiáši“, snaha o osvobození lidského ducha atd.

„Noise in the machine / A world of lies backfires on you
Choke cause and effect / Built to collapse the final breakdown
To the systém / Fire weapons of fear
Human affliction ever grinding us down
Blood fuels the engine of dissension
We are scabs and the scars now
We are nothing to the system
We are nothing in the end
Betrayed and disowned
To suffer alone“

Samotný Burton je oproti předchozím deskám taky střízlík. Sice má jemné party skoro v každé skladbě, nejsou však tolik epické jako kdykoliv předtím. Možná se dočkáme, že to naživo konečně utáhne? V studiové verzi je to prostě klasický Burton, nečekejme změnu.

Fear Factory

Tak by se dala shrnout celá deska. Řemeslně odvedená porce muziky, kterou fanoušek od Fear Factory očekává, žádné výraznější překvapení a nic, co by mělo posluchače, natož fanouška továrny na strach, urazit. Možná o to víc je právě sympatické, jak tato deska vznikla a v rámci dvou hlavních postav je to i jistý experiment, který, zdá-se, vyšel.
 
P.S.: Pro informaci kapelu doplnili: Matt DeVries na basu (Chimaira, Ringworm, Six Feet Under) a Mike Heller na bicí (Malignancy, System Divide, World Under Blood, Kalopsia, Success Will Write Apocalypse Across The Sky).

P.S.2: Příště vyhodit 10minutový elektro outro, to minutové stačilo a dát rovnou bonusy na hlavní fošnu!

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

The Industrialist, Fear Factory, thrash metal, groove metal, industrial metal