Autor: 73 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
Deep England

GAZELLE TWIN & NYX - Deep England

Střet sakrálně-pohanských sborových zpěvů s experimentálně-elektronickými manipulacemi, flétnami a droneovou psychedelií. Klady převažují.

Gazelle Twin & NYXNa hudbu Gazelle Twin jsem narazil už dříve, ale košt pár skladeb z electro/(post-)industriálně popové Unflesh i z experimentálního „techno-folku“ Pastoral skončil dojmem: „hm, něčím zajímavý, ale asi to není úplně pro mě“, taky jsem si (částečně) pomyslel něco o „hipsteřině“ apod. Možná ukvapený soud, ale to se holt stává. Nevím přesně, jak a proč jsem se proklikal na Deep England, ale hned na první poslech mě aktuální nahrávka zaujala více než ty předchozí, i když mě hned napadaly výhrady, které do jisté míry přetrvávají.

Na nové desce se nacházejí (radikálně) předělané a většinou prodloužené verze pěti skladeb z Pastoral, k nim přibyly dvě kompozice od ženského vokálního souboru NYX a dvě cover verze. Hudba a texty na předchozí desce byly zamýšleny a působily spíše jako kontrast a ironie k (falešnému) idealismu, parodovaly hesla konzervativců a nostalgiků atd. V Deep England tenhle podtext/tón sice přetrvává, ale pojetí a atmosféra hudby má blíže k něčemu skutečně pastorálnímu, působí vážněji, více se vztahuje k dávným, mýtickým, pohanským časům, byť stále reflektuje i současnost a s otazníky hledí do budoucnosti. Vedoucí úlohu zde mají sólový a sborový zpěv. Úvodní Glory začíná vyzváněním kostelních zvonů, ambiencí, flétnami, přidává se vznosný sólový nápěv, následovaný sborem, na můj vkus to zní poněkud pateticky (asi záměrně) – což je faktor, který mi v menší míře vadí i v některých dalších místech desky. V závislosti na náladě se mi i Glory vlastně něčím (?) líbí, ale… Následující Folly už je přece jen zajímavější, hlasy jsou elektronicky manipulovány (vzpomněl jsem si mj. na Fever Ray), syčí, chrčí apod., posouvá se to do divnosti, psychedelie a napětí. Fire Leap je cover od Paula Giovanniho, známý z kvltovního filmu The Wicker Man. Melodie fléten a zpěvů sice zavání až trochu otravnou idylkou, ale zvláště s postupující stopáží zde znovu sílí jakýsi temnější, lehce zneklidňující odstín, část hlasů klouže do disharmonie, šeptá, vrčí. Má to své kouzlo.

Gazelle Twin & NYXDalší tři skladby jsou na desce asi nejlepší. Better in My Day svým až agresivním nábojem z alba nejvíce vybočuje, má nejblíže k původní verzi, ale je nyní téměř zcela tvořena vokály, které nahrazují i elektronickou rytmiku (beatboxem apod., viz. třeba Medúlla od Björk), je to vlastně taková „vokální rychta“. V potemněle ambientní Throne nad zasmyčkovanými flétnami a později i táhlými vokály syčivě promlouvá efekty zmutovaný hlas. Poměrně jednoduché, poměrně uhrančivé. V Jerusalem (cover od Huberta Parryho z roku 1916, s textem od Williama Blakea) zpěvy postupně vytvářejí droneující, proměnlivý tok, kterým je radost nechat se unášet. Převládá hymnická, sakrální atmosféra, ale jsou tu opět i divné „spodní proudy“, (ne)příjemně podvratné elementy. To přelévání nálad a barev a jistá zvláštní nejednoznačnost je jeden z hlavních důvodů, proč mě tahle deska baví. Závěrečné dvě skladby, titulní a Golden Dawn vyznívají jako nějaké vznešené žalozpěvy. I tyhle skladby jsou celkem dobré, jen tedy nevím, proč to ticho v druhé polovině GD. Asi nějaký symbolický význam, ale přijde mi to jako zbytečná (a ohraná) manýra.

Gazelle Twin & NYX

Kromě výše zmíněné Fever Ray (a Björk v BiMD) sem ještě nahodím pár jmen, které mi Deep England (místy, v různé intenzitě či mixu) připomíná, jako přibližné vodítko - Meredith Monk - Dolmen Music, Bronius Kutavičius - Last Pagan Rites / From the Yotvingian Stones, Coil - Equinoxes / Solstices, Going Up, Dead Can Dance - Yulunga, raison d'êtreIn Abandoned Places, Diamanda GalásDeliver Me from Mine Enemies, The Moon Lay Hidden Beneath a Cloud.

Takže - převážně se mi ta deska líbí, místy dokáže i solidně unést a pohltit - pokud ne celé skladby, tak alespoň jejich části, ovšem některé prvky a „zabarvení“ mi poslech (tu více, tu méně) kazí a zkrátka to občas není úplně „ono“. Záleží tedy i na náladě, už jsem zažil i hodně nadšený poslech, jindy mi to sedlo mnohem méně. Těch poslechů bylo už tak 15-20, dojmy různé, párkrát mě to bavilo i 2x po sobě. A když se vrátím k prvnímu odstavci, tak tentokrát GT (a NYX) prostě spíš jo, než ne, klady převažují. Z desek, které jsem v poslední době slyšel, patří k těm určitě lepším a zajímavějším.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.