Autor: 95 Uživatelé: 90 Tvé hodnocení: hodnoť
A Hundred Years: The Justification of Reality Part 1

LIND - A Hundred Years: The Justification of Reality Part 1

A Hundred Years je deska pro otevřené hlavy, které milují polyrytmii v agresivním hávu, ale i progové sedmdesátky. I po padesáti posleších je v ní co objevovat.

Andy LindAndy Lind je německý bubeník, hráč na klávesové nástroje i baskytaru, jehož jméno je (prozatím) utajeno větší části fanoušků, kteří mají v oblibě technicky vyspělý prog rock/metal. Je to škoda, protože si nezadá se známými jmény na této scéně. Když se na jeho dosavadní hudební angažmá podíváme blíže, zjistíme, že se pohybuje v okruhu muzikantů, kteří mají rádi vše od jazz fusion, avant progu v duchu hnutí Rock in Opposition až po nervní kytarovou hru Fredrika Thornendala. Nahrál čtyři fošny vynikajících Schizofrantik (pomyslný mix King Crimson a Meshuggah), spolupracoval s Janem ZehrfeldemPanzerballett (ten si od něj jako skladatele vzal třeba song Weary Eyes a zároveň si k sobě do sestavy desky Hart Genossen Von Abba Bis Zappa vzal hlavního principála Schizofrantik Martina Mayrhofera). Zároveň hraje v další zajímavé kapele, která si bere za své tradičnější rockové zdroje inspirace - The Ancestry Program. A taky v průběhu času vydává vlastní sólové desky, které jsou mnohem tvrdší než výše zmíněné bandy a nejblíže mají k Thornendalovu schizometalovému majstrštyku Sol Niger Within.

Od jeho předchozího počinu uplynulo osm let (dvojku od debutu dělí šest let), což trochu naznačuje, že by mohlo dojít ke stylovému obratu. A taky že ano. Zatímco The Glass House Theory je polyrytmická agresivní meshuggárna se vším všudy, A Hundred Years: The Justification of Reality Part 1 v sobě zahrnuje snad všechno zajímavé, co historie progresivního rocku od 70. let až po současnost přinesla. Jde o takový katalog vlivů, inspirací a velkých jmen tohoto žánru, že je jasné, že poslech takového kolosu nebude jednoduchý. Deska navíc měří i s bonus trackem skoro hodinu a půl, její skladby mají většinou kolem devíti minut, což je na tak komplexní a složitou hudbu sakra nálož. A co na ní všechno najdete?

Nejblíže má tohle monstrum asi k Panzerballett. Je tu ale velké ALE. Zatímco Zehrfeld sází na četné breakdowny, až zvrácený humor, radikální změny žánrů, dekonstrukci stylů a vysokoškolskou hudební matematiku, Lind se koncentruje spíš na „flow“ – písně tak i přes neuvěřitelné množství vlivů drží víc pohromadě, a to i rytmicky; songy totiž nikam nepospíchají a drží se spíš pomalejšího tempa.

Lind - A Hundred Years

Nechci, aby to vyznělo elitářsky, ale A Hundred Years je album pro fajnšmekry. Vyžaduje posluchače, který po dlouhou dobu udrží na uzdě pozornost, nechce nic zadarmo a nevadí mu, že nad deskou stráví klidně i dva, tři měsíce. Žádná rychlokvaška - tři, čtyři poslechy a „jdu od toho“, protože to je, jako kdyby to neslyšel ani jednou. Lind na své dosud poslední sólovce ubral na agresivitě, je mnohem variabilnější až eklektický. Základem budiž prog fusion, který - vzhledem k tomu, že stojí a padá na klávesách – dost evokuje Planet X. Jenže vždy se tu a tam nečekaně odbočí do jiného stylového zákoutí – někdy se pořádně hrábne do strun a z riffu se vyklubou Meshuggah jako řemen, někdy dominuje melancholie (slyš první vál Do I Really Notice, který představuje nejdelší kousek na albu, čítá 12 minut), v níž lze slyšet baladičnost King Crimson nebo (z novější doby) Porcupine Tree, onde zase hrají první housle vyšinuté klávesové rejstříky, bizarní zvuky, komplikované konstrukce á la Haken, jinde je tu znát Frank Zappa nebo bizarní duo Mats/Morgan.

Pak je tu ještě jedna důležitá věc, která tohle album dělá výjimečným. Deska je zpívaná, což ji polidšťuje a odděluje od pelotonu dalších instrumentálně nabitých spolků, které hlavně „honí noty“. Lind angažoval dvě zpěvačky a deska díky tomu mnohdy dostává až popový rozměr – třeba v titulní A Hundred Years zpěv srovnává do latě hned tři skotačivě polyrytmické a do sebe zašroubované melodie čítající basu, kytaru a klarinet. Tahle věc je vůbec zvláštní (však si ji vybral a přearanžoval/zkrátil Zehrfeld na svou placku Planet Z) – úvod obstarává klávesový supertech/avant/RIO/prog, pokračuje to zmíněným mišmašem „Zappa hraje Meshuggah“, následuje sólo jak od Dereka Sheriniana, pak tu máme psychedelický jazzík se saxofonem, pak ještě jedno kolečko sloka/refrén a celé to končí ve zvukově mnohovrstevnatém oparu opět se ságem.

Snad je z výše popsaného jednoho jediného songu zřejmé, že nemá smysl dopodrobna vykreslovat, co se v jednotlivých skladbách děje. Skladby jsou opravdu nabité, Lind přitom vůbec netlačí imrvére na pilu svých technických schopností a jeho třetí počin tak není přehlídkou a odlidštěných technických fines. Ba ne, písně obsahují četné a díky dobře napsaným vokálním linkám zpěvné refrény, které v podání pěvkyň Petra Scheeser a Marie Brandis evokují hitmakera Devina Townsenda. V sedmé Displaced and Criticized se dokonce do djentově rozlámaného spodku rapuje a vůbec to nezní nemístně.

Andy LindVzhledem k tomu, o jak velkou hudební porci muziky se jedná, první poslechy zabere se ve skladbách vůbec zorientovat. Třeba čtyřka Invisible Tears klame tělem – první tři minuty do nás Lind nekompromisně pálí svůj schizo meshu jazzmetal a až s úvodem druhé třetiny se song pročistí a přichází potemnělý art rock s tunou psychedelické mlhy. A Hundred Years: The Justification of Reality Part 1 je prostě deska pro otevřené hlavy, které milují nejen polyrytmii v agresivním hávu, ale třeba i odkaz canterburské scény a vůbec celá progová 70. léta (třeba dokonce i Gentle Giant). Já osobně jsem ji slyšel minimálně padesátkrát a nemám vůbec pocit, že by se mi oposlouchala. Ba naopak, stále je v ní co objevovat.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.