Autor: 90 Uživatelé: 75 Tvé hodnocení: hodnoť
Sinner Get Ready

LINGUA IGNOTA - Sinner Get Ready

Lingua Ignota je na Sinner Get Ready dosud nejblíže svému původnímu záměru.

Lingua IgnotaLingua Ignota se v rámci metalové komunity ocitla v podobné situaci jako novější inkarnace Swans. Publiku zvyklému spíše na sonický nátlak nabízí jiný pohled na extrémní muziku, který je v závěru snad znepokojivější díky ostrému kontrastu. Posluchač je vržen do klidných, často až meditativních poloh jen proto, aby konfrontoval náhle letící zvukové kladivo na spánek. Vypjatost přitom často není dána zvukem, ale emočním nábojem prýštícím ze samotného vokálu, textu a konceptu.

Kristin Hayter si příznivce metalu poprvé získala skrze kolaborace s Full of Hell, The Body či Amenra, kde primárně asistovala se ztrápenými žalozpěvy. Mnoho posluchačů si skrze spolupráce našla cestu k DIY debutu All Bitches Die, kde Hayter naplno představila svůj template. Ambientní, darkwave a klasické zvukové plochy přebíjí industriálně-elektro-hlukové poryvy, které Hayter prokládá zpěvem vycházejícím z křesťanských liturgií. Profesionálně trénovaný vokál přitom nečekaně přechází do řevu a surového ryku na úkor zdraví hlasu.

Hudební mustr Lingua Ignota následně krystalizoval na Caligula. Druhá deska vyšla pod taktovkou Profound Lore records a Hayter naplno obrátila rozpočet ve prospěch hudby. Produkční nedostatky z All Bitches Die zmizely, zůstala jen emoce umocněná hudebním ansámblem s pianem, smyčci a barokními nástroji. Caligula se rovněž blýskla vytříbenějším citem pro rovnováhu. Hayter na druhé desce lépe balancuje mezi hlukovými výkyvy a klidnými pasážemi. Obojí je vždy precizně implementováno a efektně provedeno. I proto byla Caligula mnohými shledáno jedním z nejoriginálnějších a nejimpozantnějších děl hudebního podzemí za rok 2019.

Lingua IgnotaCaligula se kromě vytříbených hudebních ostruh zaryla transparencí. Hayter na desce otevřeně hovoří o hořkých životních zkušenostech, téměř celou desku protkává téma domácího násilí a psychických poruch. Na Caligula se dá pohlížet jako na pokus o znovu-uzmutí si své hrdosti a síly, což do určité míry reflektuje i obal desky, který je v porovnání s debutem o poznání sebejistější a opulentnější.

Cover Sinner Get Ready zachycuje Hayter v avantgardní, neméně honosné masce, jakoby chtěla sebe upozadit, tentokrát ale bez obětování znovunabyté sebejistoty. Tématika desky sekunduje. Hayter stále odhaluje osobní stránku věci, balí ji však do náboženství se vším utrpením, pokrytectvím, ale i grácií. Křesťanský filtr je na desce přímočarý i sofistikovaný – zatímco je jedna vystavěna jako zpověď, druhá přímo cituje ze skoro 500 let starých katolických traktátů.

V rámci hudby Sinner get Ready přímo nenavazuje na Caligula. Letmo odkáže na skladby z debutu, když úvodní track přebere z All Bitches Die řádky (včetně názvu desky) i monotónní elektronický podkres. Zároveň jde o skladbu, která má v instrumentálním kontextu nejblíže k ladění předešlých alb. The Order of Spiritual Virgins postupně útočí náhlými údery do piana. Zvukové agrese je ovšem dosaženo organicky, bez jakékoliv elektronické pomoci.

Odstup od elektroniky je jedním ze zásadních elementů, který formuje desku. Sinner Get Ready brousí více do folku, klasiky, jižanské gotiky a dalších akustických žánrů. Hayter v rozhovorech uvedla, že se při tvorbě Caligula cítila trochu pod tlakem. Chtěla uspokojit tehdejší label i fanouškovskou základnu s metalovým jádrem. Proto více sahala po extrémních hudebních atributech. Nové vydavatelství Sargent House přineslo svobodu a motivaci vytvořit desku podle svých pravidel. Od druhé skladby se tak posluchač dočká drsnějších zvukových explozí jen zřídka. Znepokojivost ovšem neustupuje – důkazem budiž hned druhá skladba I Who Bend the Tall Grasses, kde Hayter Bohu nařizuje: „I DON’T GIVE A FUCK, JUST KILL HIM, YOU HAVE TO, I’M NOT ASKING“. Kontrast mezi upozaděnými varhany a frustrovanou dikcí prodchne posluchače nepříjemným pocitem, který se snadno vyrovná vyhrocenějším zvukovým pasážím z Caligula.

Sinner Get Ready zároveň skýtá momenty, které nepříjemností Caligula podvratně přebíjí – zejména autorskou podvratností, což nastínila první zveřejněná skladba. Pennsylvania Furnace se v začátku tváří jako poklidná meditace, která posléze spěje k momentům dekadentní triumfálnosti. Podobně, ale ještě klidněji a minimalističtější postupuje Perpetual Flame of Centralia, která si narozdíl od zbytku desky zachovává pouhou auru zmaru. Obě skladby vykazují esenci Sinner Get Ready – pracují s hudebními motivy, které se běžně nepotkvávají s depresivní, zhoubnou a frustrovanou tématikou. Hayter vše stvrzuje texty, které kombinují náboženský projev s břitkou expresivitou. Bůh jako takový je tak polidštěn a působí hrůzněji, třeba ve skladbě Repent Now Confess Now, kde dochází k popisu trestů, které čekají toho, kdo nedosáhne opravdového pokání.

Hayter na Sinner Get Ready ukazuje svůj hudební záměr tak, jak vždy chtěla. Absence hluku na první poslech trochu odrazuje – deska totiž při srovnání s Caligula vyzní utlumeně a prázdně. Pár rotací vše mění a Sinner Get Ready vykáže svou sílu. Elektronické poryvy nahrazuje orchestrální crescendo, industriální dopady střídá vrzání nástrojů a vokální náboj. Vše zastřešuje pospolitější koncept – od vizuální stránky počínaje, po pokrytecké křesťanské samply konče. A právě koncept umocněný originálním hudebním mustrem nutí desku poslouchat dokola, byť, pro dobro vlastního ducha, s přestávkami.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.