Autor: 75 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
NBT II

NO BASE TRIO - NBT II

Freejazzová improvizace, která se soustředí na trpělivý, neokázalý budování atmosféry spíš než na boření žánrovejch konvencí.

No Base TrioNo Base Trio mohli snadno dopadnout jako spousta freejazzovejch improvizací. S trochou jedu na jazyku, jako akademický šmrdlání pro zasvěcený, ve kterým sice lze najít spousta zajímavejch technik a faulů proti tradičním jazzovejm postupům, ale kousek duše aby člověk hledal s lupou. Sestavu na to maj ideální (bicí, kajtra, dechy, jenom kluci), fotečka taky vypadá dostatečně intelektuálně (i když úplně hladká jazzová smetánka to není), po formální stránce k freejazzovejm zvyklostem občas rozhodně nemaj daleko (tu rozsypaný bicí, tam nějaký divný leštění kytarový struny nebo frenetickej saxofonovej výjezd). No a co si budem povídat, poslech jejich nový desky rozhodně vyžaduje určitou píli a trpělivost, už jen kvůli víc než hodinu a půl dlouhý stopáži.

No Base Trio

NBT II ale pokušení prznit zavedenou formu a prokázat technickou vyspělost (většinou) nepropadá, soustředí se totiž hlavně na trpělivý, neokázalý budování atmosféry. Ta stojí na perfektním citu pro spolupráci všech zúčastněnejch, neb takhle křehkej, intuitivní smysl pro souhru se jen tak nevidí. Vlastně bych se vůbec nedivil, kdyby o sobě kluci na dálku věděli i takový maličkosti, jako když někomu ujede autobus nebo dojdou cigára. Třeba hned v první desetiminutovce se do sebe krásně zaklesne lehce nervní kytara, hypnotický bicí a náladovej saxofon v introvertním kousku, kde se nálady mění s tím, jak různý nástroje přejímají vedení. Ale není třeba být jenom potichu, třeba ve třetím záseku se z rozsypaný kytary postupně vyloupnou suverénní riffy, který se pak ke konci zase delikátně rozsypou na základní částice. Koneckonců i na trochu toho akademickýho experimentování dojde, ale jsou to spíš takový pomrknutí očkem pro znalce než nějaký machrování.

Další věc, která mě na týhle desce baví, je taková, řekněme, asketická skromnost. Když se buduje křehká atmosféra, tak se jde pěkně introvertně dovnitř, není potřeba žádnej sentimentální patos ani kýč. Na nervy se brnká pečlivě vyměřeným ohnutím harmonie a rytmu, netřeba hned nepokrytě prasit a hrát na 17/18 takt. I když se No Base Trio občas víc rozbouřej, vlny je potřeba nejdřív postupně vybudovat a adrenalin dávkovat s citem. Díky tomuhle přístupu pak mají šanci vyniknout i drobný nuance v tónu, hlasitosti a náladě každýho nástroje, což je u takhle bezprostřední, pocitový improvizace hrozně důležitý. Zároveň hudba získává určitou omamnou, až meditativní kvalitu, uši se po několika minutách poslechu odtrhávaj jen ztěžka. Asi jako když se zpode dveří nenápadně začne linout jemná vůně oblíbený uzeniny – nejdřív si možná ani nevšimneš, ale dej tomu čas, ostatní myšlenky mizí a do popředí se dere představa vyvoňenýho točenýho salámu. A s ní hodinka a půl uběhne jako voda.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.