Autor: 65 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
Striving Toward Oblivion

VORGA - Striving Toward Oblivion

Třičtvrtěhodina moderního sci-fi melo-blacku, kde by mi sedělo víc agresivnějšího riffování. Jinak ale hodně ambiciózní album.

VorgaTranscending Obscurity jsem měl zafixovaný jako tech/bdm label, ze kterého je lépe spíš jen tak občas zkusmo polaskat káro pořádným nachrochtaným tlakem, než systematicky sledovat.  Diskord a Dischordia jsou nicméně dvě silné nahrávky, které jsem v poslední době s radostí proposlouchal, pročež se dnes rovnou střemhlav pouštím do recenzování takzvaně „naslepo“.

Vorga jsou kapela, která mě hned, jak se říká „z první“, zaujala obalem – sci-fi black metal je žánr, který na systematickou kvalitu, kdy jedna kapela bude trumfovat druhou, teprve čeká. (Čímž bych se mimo jiné rád omluvil za poněkud nejapnou recenzi na Khora - Timaeus.)

Zvukově a částečně i hudebně se Vorga zcela otevřeně hlásí ke stájovým kolegům Imperialist, (a explicitně také k Dissection, ze kterých toho hlavně kvůli sterilnímu zvuku slyším bohužel pramálo). Připomínky melodického black metalu Necrophobic nebo Wormwood jsou určitě také na místě. Mě osobně Striving Toward Oblivioon nemůže nepřipomenout v první řadě loňské super sci-fi album Hyperion od francouzských Sol Draconi Septem. Ti ovšem nabízeli k silné melodice i nadstavbu v podobě velkolepého a hudbou skvěle vyprávěného příběhu Hyperionu jakož propracovaných vedlejších linek saxofonu, syntezátoru a z pohledu srovnání obou desek i zajímavých vokálů.

Vorga bohužel ve svých, na jednom až dvou riffech postavených skladbách takové ozvláštnění nebo nadstavbu nepřináší. Jedna píseň je jako druhá, všechny mají víceméně stejnou stopáž, podobný vývoj a někdy jsou sice riffy lepší (Last Transmission je opravdu skvělá skladba), ale někdy jsou docela generické. Mírně je podporují na několika místech pouze syntezátory, které sem tam podtrhnou hlavní melodickou linku. Výlet k heavy metalu (Fool’s Paradise, další velmi dobrá skladba) je žádoucím, nicméně zřídkavým osvěžením. Remcání na jednotvárnost ale nesmí překrýt fakt, že pořád se více než slušně sype, a vůbec technicky je nahrávka nadprůměrná.

Abych se dotlačil k nějakému shrnutí: 44 minut moderního melo-blacku, jestli už tenhle novotvar znáte, je pro moje uši příliš mnoho. Asi by mi sedělo agresivnější riffování, možná méně velkolepé rytmické kytary a nejspíš by i půlhodina bohatě stačila k představení Vorga. Jako debut je Striving Toward Oblivion hodně ambiciózní album, ale obávám se, že celé bude bavit asi jenom skalní milovníky sci-fi black metalu.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze