Inferno - Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity) Elitní label Debemur Morti ven pustil první singl The Wailing Horizon z desky Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity), která je definující čerstvou nahrávkou osobitých avant-blackových Inferno z Ostravy.

Inferno se hlouběji ponořili do hypnotických zvukových sfér alba Gnosis Kardias z roku 2017 a zformulovali nový jazyk vycházející z izolacionistické syntaxe blackmetalového žánru. Hrůza a kontemplace posluchače uvedou na uhrančivou pouť tajemnými zákoutími mysli, jež vede vstříc nekonečnu. Začali s tím však už na albu Omniabsence... z roku 2013.

Kapela částečně vycházela z nejobskurnějších, převratných nahrávek Blut Aus Nord, The Cure, či obecněji z post-punku 70. až 80. let a vynalézavosti nejfanatičtějších z blackmetalových děl. Užitím mnoha kytarových vrstev, neurčitých vokálních, zvukových textur a zuřivé, propracované rytmiky dali Inferno za vznik surrealisticky (s)novému světu.

Paradeigma konceptuálně čerpá z hlubin psychologie, kosmologie a filozofické hrůzy; zejména z knih jako Červená kniha Carla Gustava Junga, Kosmos jako sebeutváření od Michala Ajvaze a Znovuzrozený čas Leeho Smolina. Cílem bylo zhudebnit „abstraktní vize polotekutých proudů pohybujících se v rámci rozsáhlé ontologické struktury, kde jednotlivé vrstvy navzájem interagují za rytmu neustálé kosmické dynamiky.“

Skličující, zasmušilé, delirické a zároveň podivně povznášející; Paradeigma je opresivně pohlcující dílo Luciferiánského umění plné rozporů a bran vedoucích vně prostor.

Tracklist:
1. Decaying Virtualities Yearning for Asymptopia
2. The Wailing Horizon
3. Descent into Hell of the Future
4. Phosphenes
5. Ekstasis of the Continuum
6. Stars Within and Stars Without Projected into the Matrix of Time

Nahráno ve studiu KSVstudios (Praha) Sheafraidhem a Ska-Gulem.
Mix a mastering: Stephen Lockhart (Rebirth of Nefast) z Emissary Studios v Reykjavíku.
Autor přebalu desky: Elijah Tamu – Ikonostasis.

Sestava: Adramelech (vokály), Ska-Gul (kytary, basa, kompozice a zvukové manipulace), Morion (kytary), Sheafraidh (bicí, nahrávání). Dodatečnými deklamacemi a glosolálií přispěla Hekte Zaren.

Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity) vyjde na CD, vinylu, kazetě a digitální formou 7. května. Předběžné objednávky lze učinit na e-shopu vydavatelství (http://bit.ly/infernoEU) a Bandcampu (http://bit.ly/paradeigmaBC).

Díky za váš čas, který věnujete otázkám ohledně prvního singlu z Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity). Pokud jsou mé informace správné, tak The Wailing Horizon byla první skladba, kterou jste pro album konkrétně napsali. Mohli byste rozepsat, jak vznikala a vyvíjela se? Začalo to všechno s nějakou konkrétní melodií nebo specifickým (hudebním) konceptem, který jste slyšeli ve vlastních představách?

Ska-Gul (kytary): Vznik všech skladeb na nové desce je specifický odlišným způsobem komponování, zejména v porovnání s předchozími alby, kde bylo skládání motivů spojeno s živým zvukem bicích. Konkrétní tóny a nálada skladeb se pak dotvářela v závislosti na základních melodiích kompozice. Zde byl ze začátku použit automatický bubeník jako jednoduchý rytmický základ, který neurčuje charakter, ale je spíše takovým vodítkem při vytváření samotné aury songu. Již základní tony The Wailing Horizon měly vyjadřovat specifický styl atmosféry a odloučení od standardní formy vnímání metalu obecně. Oprostilo se tedy od klasických zkreslených kytar a rovnou se tvořily aranže, které byly/jsou určujícím prvkem k vyjádření daného pocitu: V tomto případě tedy odloučení.

Co se týče samotné kompozice songu, je to opět specifická věc, která se opírá o aktuální náladu a jde v ní hlavně o to dát průchod emocím a nechat představivost plout. Moc nad věcmi nepřemýšlet a jednat. Nezřídka se pak stane, že se musí jednotlivé motivy upravit, ne-li smazat a nahrát nové, aby zapadaly do konceptu. To se také stalo při skladbě The Wailing Horizon, která, byť první složenou, je zároveň poslední, na které se dělaly zásadní úpravy.

Pokud jde o technickou stránku zvuku, vše je tvořeno pomocí softwaru a v něm obsažených, základních plug-inů (reverb, delay, chorus atd.). Takto nahrávám strunné nástroje. Bicí a zpěvy jsou pak nahrány klasicky ve studiu.

Držme se na chvíli tématu: S jakými největšími nesnázemi jste se při skládání The Wailing Horizon setkali? Kterým pasážím jste věnovali nejvíce času, než jste dosáhli kýženého vyznění?

Inferno jako kolektiv: Jak už zmínil Ska-Gul, hudba původně zcela postrádala zkreslené kytary, takže když Stephen Lockhart navrhl, aby se nahrály dodatečně, docela jsme s přijetím jeho nápadu zápasili. Ona změna materiálu určitě prospěla, protože jinak by Paradeigma znělo velice ploše. Ovšem než jsme návrh přijali a skutečně spatřili jeho přínosnost, chvíli to trvalo; byli jsme až příliš pohlceni naší původní vizí. To byla asi největší potíž, na kterou jsme při tvorbě desky narazili. Nové nápady totiž přicházely samy a samotná tvorba zvukových ploch nebo konceptu nikdy nedosáhla bodu, kdyby dosažení kýžené vize bylo až příliš náročné, a nebo bychom se museli spokojit se slabším výsledkem. To ovšem neznamená, že by to byl jednoduchý proces.

První polovina Paradeigma lyricky zhudebňuje Vzor, který prostupuje stvoření. Podle názvu by se tedy možná dalo usuzovat, že The Wailing Horizon epicky otevírá všechny možnosti tvoření: Rozestření energií, které pozdější skladby usměrňují do specifických směrů. Souhlasili byste s takovou interpretací? Pokud ano, jaká tedy byla vaše hudební vize, se kterou jste takové vše-objímající energii chtěli dát adekvátní formu? Měli jste představu, jaké konkrétní formy zvuků dokáží onu myšlenku zhudebnit?

Spící hrdlo Antikrista (stínový člen Inferna): Přijde-li na hudbu a představy, které může vyvolat, tak jsou veškeré výklady vítány. Ovšem co se týče konceptu a textů, tak každá ze skladeb představuje zmíněný vzor pokaždé jiným způsobem a z jiných úhlů. Ska-Gul sice byl konceptem lehce ovlivněn, ale jinak měla hudba větší vliv na slova než naopak. Když The Wailing Horizon přetvořil a poslal finální verzi skladby, měl jsem štěstí, že jsem při poslechu obdržel silnou vizi onoho horizontu, kterou jsem se pokusil do posledního detailu popsat. Adramelech poté z popisu vyextrahoval text.

Zmíněný vzor by šlo připodobnit k procesu sebeutváření, tedy alespoň v podobě, jak jsme si ho při tvorbě konceptu představovali. A tato myšlenka byla dále podpořena ranými demo nahrávkami Paradeigma, kde jednotlivé kytarové tóny v aranžích působily, jako by mezi sebou „komunikovaly“.

Vložit komentář

Jako příklad desky s fakt výborným zvukem se mi vybaví Immolation na EP Providence (2011),

yess

Fury and Flames je bomba

yess, navíc nejlepší deska HE :)

jako bavi me to, ale proboha (!) proc musi bm byt muzika, kde si toho tolik domyslis? a to i v ramci tech top produkci?

já to beru jako "žánr" takhle chtěj("mají") znít, tak takhle zní, i v rámci top produkcí :)

tak v tom pripade je problem asi na mym prijimaci :) no mam novy prehravadlo, zkusim poladit a prohazet sluchadla #zvuk

Prison of Mirrors mají naprosto v pohodě zvuk, žádný bordel. Fakt se to dá sledovat bez problémů. To spíš ta hudba trochu postrádá invenci, jak bylo poznamenáno níže. Ale zvukově OK.

njn, to mi přijde jako slušnej standard současnýho bm zvuku, problém sledovat, co hraje kytara, vůbec nemám. asi zvyk a/nebo ta nevzdělanost. (vůbec mě to teda nebaví, ale to je naopak tím, že až moc dobře vím, co se děje a dít bude.)

napadá tě něco ze známějších kapel, Bizzi?

tady jde casto o ty "elitni" kapely, ktery maj zvuk jak z tunelu, a treba od adorovanyho Lockharta - treba toto https://marastmusic.com/Recenze/PRISON-OF-MIRRORS-De-Ritualibus-et-Sacrificiis-ad-Serviendum-Abysso

zrovna Hate Eternal jsou zajímavej případ z tohohle hlediska, ty začátky jsem vůbec nedal do jisté míry právě kvůli zvuku, u I Monarch jsem to zkousl tak napůl a vlastně nevím, z jakého důvodu jsem to měl problém rozklíčovat (některý tracky jsou výborný), Fury and Flames je bomba a dál už to nějak ztratilo tu divokost konkrétně tu poznámku o basech u kanálního blacku chápu, ale mluvit paušálně o lenosti je nějakej deathmetalovej mem, u xyz projektů to funguje skvěle. a fakt si nevybavuju, kdy bych měl v posledních třeba pěti letech problém s čitelností kytar (kromě tady osobitého avant-blacku), jako jasně, nevnímám to muzikantsky v akordech a komplexních melodicko-harmonických vztazích, ale nějak intuitivně to "čtu" bez problémů. nvm, napadá tě něco ze známějších kapel, Bizzi?

Totální lo-fi bordel taky nevyhledávám. Měl jsem na mysli zvuk, který na první poslech může znít chaoticky, ale když se to soustředíš, všechny nástroje se dají dobře rozpoznat. To, co mi třeba vadí u hodně raw blackových kapel, je absence tlaku, kdy to jen tak divně bzučí, ale chybí tam basový nátlak "zespodu". Jako příklad desky s fakt výborným zvukem se mi vybaví Immolation na EP Providence (2011), kde to není žádná sterilita, občas je to celkem zastřený, ale spodní linky drtí jak betonový bloky. Z těch různých war metalových zvěrstev si vybavím LP Infernal Coil, kde to bylo samozřejmě mnohem špinavější, ale taky to drtilo a bylo to kompaktní. Naopak třeba u posledních Hate Eternal (jinak dost dobrá deska) mi nadbytek umělý hmoty už trochu vadil. Jasně, u technický muziky musejí vyniknout detaily, ale to se dá udělat i při zachování surovosti ve zvuku. Viz právě některé desky Immolation nebo i něco od Ulcerate a tak.

Franta N: Já myslím, že je to přesně naopak. Je kumšt udělat zvuk, aby bylo všechno čitelný a zároveň to neznělo sterilně a nástroje nebyly "placatý", ale měly prostor. To, že se kapely uchylují k extrémům - totální lo-fi, nebo plast - je spíš lenost jejich a zvukařů...

čitelná sterilní produkce, k níž se bohužel uchyluje spousta (hlavně) techničtějších DM kapel

zkusím to jinak, narysujes výkres bez pravítka? Každá hudba má svý náležitosti a potřeby. Klasika potřebuje srozumitelnost stejně jako tech dm, a i v něm může být zvuk živý. Co třeba poslední Abiotic? To by ti přišlo taky steril? Jde o charakter zvuku, nebo dynamiku?

moc nechápu, že se někdo v roce 2021 pozastavuje nad tím, že má bm prasáckej zvuk

Neni bm jako bm, já mluvil o srozumitelnosti kytary, ne o prasackym zvuku. teď jsem poslouchal dost nakejch bm věci a ve 2/3 si kytaru domyslis, přitom ty kapely za studia utrácejí stejný peníze, jako kdokoli jiný

Tyhle srandovní problémy vyřeší pár soustředěných poslechů z bezztrátu/originálu nebo alespoň kvalitní mpchujky

To bych ale pak neposlouchal nic jinýho, než jen studoval bm :) některý kapely si člověk holt neužije (z mýho pohledu), neno se musi ponořit do septiku a zkoušet vlastní trpelivost. Co třeba Prison of Mirrors? Jako dobrý, ale zas pátrám, co hraje kytara. Bez toho si nedokážu sám říct, zda je ta kapela klon, nebo osobita

moc nechápu, že se někdo v roce 2021 pozastavuje nad tím, že má bm prasáckej zvuk, ale konkrétně v tomhle případě to fakt moc nefunguje, je to jen zahuhlaný, aniž by to mělo nějakej přínos..

Mně teda mírně chaotický zvuk, kde musí člověk některé linky lovit ze změti, sedí mnohem víc, než dokonale čitelná sterilní produkce, k níž se bohužel uchyluje spousta (hlavně) techničtějších DM kapel. Je to podle mě čistě o vkusu.

Tyhle srandovní problémy vyřeší pár soustředěných poslechů z bezztrátu/originálu nebo alespoň kvalitní mpchujky. Konec songu je kapku přes čáru, chápu, ale trocha abstrakce nikoho nezabije.

Bizz: vidím to úplně stejně ;-)

jako bavi me to, ale proboha (!) proc musi bm byt muzika, kde si toho tolik domyslis? a to i v ramci tech top produkci? mluvi se, jak kapela dlouho pripravovala koncept a muziku a pak to vse nahraje tak, ze pokud postradas sesty smysl, dost ty hudby jen tusis neni to pripad Inferna, ale casto mam pocit, ze kapely svou neosobitost schovavaji za atmo-tunel a vse egokecama o konceptech, mysteriich a hlubinnym zkoumani povysuji na umeni. co by jim na to rekl Ih? ;)

Paradeigma