To, co se z počátku jevilo jen jako pouhá sranda a projekt dvou bratrů, kteří měli ambice jen k tomu, aby se nenudili a hráli pro pár svých známých, se postupem času rozrostlo v moderní rockovou kapelu. Na počátku to byla hlavně postava Jareda Leta, herce, jemuž matka příroda do vínku ještě nadělila i um hrát na kytaru, skládat písničky a zpívat.

Při propagaci předchozího (a u nás velmi úspěšného) alba Beatiful Lie Jared využil své herecké kontakty a zkušenosti a tak jsme na hudebních stanicích mohli 30 SECONDS MARS vidět na ledovci nebo v čínském Zakázaném městě. Desce hlavně dominoval emotivní a řekl bych i trochu více pronikavý vokál. Nyní však přichází mírné zklidnění. This is War není vyhlášením
války v tom pravém slova smyslu, jelikož po stránce hudební přináší vyspělejší a hymničtější pojetí moderního rocku. To hned dokládá úvodní intro Ecscape, v níž se poprvé představuje mnohohlasný sbor (údajně tvořen fanoušky kapely), který dává hudbě kapely další rozměr. Ze začátku jsem se sice s tímto faktorem trochu pral, ale nakonec po mnoha dalších pokusech zaposlouchat se detailněji do jednotlivých písniček jsem zjistil, že právě onen sbor je to, co dělá z této desky tak skvělou záležitost.

Ječivý zpěv doznal také zklidnění. Jared si píše všechny skladby na tělo, čímž dochází k dokonalému spojení mezi textem a hudbou. Sice dává svým výškám průchod v titulní This is War, ale jinak většina písní je nazpívána s citem pro detail všech kytarových vyhrávek a samplů. Elektroniky je celkem dost. Je zvolena tak, aby dokreslovala strukturu kytar, ale když Tomo dostane volnou ruku, vznikne i taková věc jako Stranger in a Strange Land. Jejím protipólem je pak další píseň Vox Populi. Jak už název napovídá, je tvořena hlavně sborem, zatímco Jared spíše notuje do rytmu svůj text. Baladu pro vlhká víčka zde zastupuje Alibi, kde se posluchač dočká i piána. Naopak tvrdší a dle mého i nejlepší věc na albu je Closer to the Edge. Samply obdařený start s výrazně tvrdším nástupem kytar v refrénu dělá z této věci vedle singlu Kings and Queens nebo Night of the Hunter jednoznačné hity číslo jedna.

30 SECONDS MARS výrazně překvapili. Už nejsou jen kapelou, v níž hraje ten známý ksicht. Už je zkrátka nemůžeme brát jako band vykuka, co si chce povyrazit. Tentokrát se dostává do popředí hudba samotná a ta se poslouchá na výbornou. Má hlavu i patu, je cílevědomá, skládá se z mnoha struktur, které jinde neuslyšíte a prakticky jediný rozdíl je v tom, že se k ní točí velmi nákladné videoklipy. Trojlístek muzikantů vůbec nepopírá, že hraje rock a přitom se ani nebojí lehce experimentovat. Kluci sice využívají všech dostupných moderních technologií, nijak více se přitom nepodbízejí. Paleta skladeb obsažená na této desce je promíchána velmi dobře a troufám si tvrdit, že se mi v blízké době jen tak neoposlouchá. Nenabízí sice nic převratného
nebo přehnaně kompozičně složitého k neustálému objevování, ale prostě má své nemizející kouzlo moderny.

A až někdy v televizi uvidíte nějaký ten klip a budete si říkat „to je ten známý herec s ječákem jako kráva, co má vlastní kapelu a přitom vlastně ani neumí pořádně hrát“, tak si poslechněte toto album několikrát od začátku až do konce a zjistíte, že opak je pravdou.

P.S.: A pokud nevěříte, můžete se o tom ve čtvrtek 18.3.2010 v pražské Incheba Areně na Výstavišti přesvědčit, kde 30 SECONDS TO MARS ve společnosti Street Drum Corps vystoupí.

30 Second To Mars už něco pamatují, přece jen jsou na světě 12 let. Zajímavé je, že Leto nebyl v prvopočátku oním tahákem, jak by se zdálo a myslím, že ani sám jím nechtěl být. Kapela se dostala do popředí zájmů až po vydání druhé desky A Beautiful Lie (2005), u nás hlavně díky supportu Linkin Park a právě líhnoucí se masmédiový styl pro děti a mládež "emo" měl svou ikonu.

O třetích deskách se říká, že jsou zlomové, v případě 30STM jim to bohužel nevyšlo. Kapela absolutně rezignovala na veškeré své předchozí postupy, hlavně na debutu výtečně propojené elektronice s kytarovými motivy a především vcelku pozorohudný cit pro atmosféru; to, že ty písně byly i hitové, byl už bonbónek. 30STM byli semleti onou pověstnou mašinérií na produkty, velké vydavatelství dokonalo své, ty tam jsou daleké výpravy do "kosmu" propojené právě zajímavou elektronikou, namísto toho zůstala jen pachuť šablonovitého MTV pop rocku a možná ani to ne. Jediným novým a hojně využívaným prvkem nové desky jsou sbory, v 1-3 písních vás baví, ale pak začnou nudit, jsou nevyvážené a místy až kontraproduktivní. Taktéž hostování velkého jména v podobě Kanye Westa nezabralo, tady se rezignuje na minulost úplně nejvíc. Polozpěvná-polorapovaná skladba nepřináší projevu 30STM moc dobrého, samotný West zde zní tak jak ho znáte ve všech jeho hostováních, nulová přidaná hodnota, dle méhou soudu asi nejslabší
část desky, přesto se obávám, že na nás bude číhat jako druhý singl.

Jsem opravdu nešťastný z toho, co si pro nás 30 Second To Mars připravili, měli mojí přízeň ještě v dobách, kdy se o nich moc nevědělo, v té době měli větší potenciál i možnost trochu nabourat šedý průměr mainstreamové rockové tvorby. Nestalo se...takhle ne. Za singlovku (klip) a Vox Populi smutných 30%.