Nový basák, nový název alba, nový jazyk, nové prvky v hudbě, nové spektrum pocitů. Amenra, jejíž příběh se začal psát roku 1999 v hardcorem načichlém Kortrijku, neodsloužila na De Doorntradiční mši. Debut u Relapse Records, zčásti psaný k příležitosti oslav konce první světové války, ale také ovlivněn pandemií a vnitřními problémy s ní spojenými, je svázán s ohnivým rituálem uskutečněným v roce 2019 na louce v Menenu. Plameny pod noční oblohou ohlodaly praskající dřevo hranice, odkryly symbol naděje v podobě lidské sochy z bronzu a spálily návštěvníky přiložené papírky s vypsanými ztrátami.

De Doorn znamená v překladu trn. „Určitě to souvisí s bolestí, ale mnoho lidí spojuje trny s trnovou korunou. Symbol jsme si nevybrali pro jeho náboženskou konotaci. Byl jsem posedlý různými trny vytvořenými přírodou, aby chránily krásu květů a jejich plody,“ vysvětlil Colin H. van Eeckhout pro Revolver Magazine. Lidská bytost kolem sebe také staví jisté druhy ochranných trnů, když je stigmatizována bolestí. De Doorn je o ztrátách s volnou interpretací. A o tom nechat tyto ztráty odejít. Je to umělecký dialog s posluchačem, více než kdy předtím. 

De Doorn by se dalo přirovnat k rekonstrukci katedrály Notre-Dame v Paříži, která byla před cca třemi lety rovněž ověnčena plameny. Amenra vystavěla na staré, rozbořené zdivo spontánně nalezené kameny a zaštítila jej novou střechou. Pevná konstrukce je architektonicky povědomá, přesto se leskne novotou. A její stěny už nejsou tak šedivé jako před lety…

Kontrast luminiscenčních zpěvů, recitací, a dokonce i na poměry Amenry vyhrocených vokálů podpořený tvrdou basou nově příchozího Tima De Gierera (Doodseskader, Every Stranger Looks Like You, PA$$ION CRIME$) a mantrickými bicími umocňuje dominance vokálů v mixu, vyprávějící, méně masivní kytarové repetice (někdy hlubší, jindy rozkvetlejší) a hostující členka Church of Ra, Caro Tanghe z Oathbreaker. Zabaleno do nejorganičtějšího zvuku v historii kapely a do elegantního vlámského jazyka. 

De Doorn je „amenrovský“ monolit, přesto má každá skladba vlastní tvář vyrytou do kamene. Duševní teror v podobě úvodní Ogentroost dusí oběť v pálivém dýmu pod sutinami. Kouř a prach naplňují plíce, izolace je jediným společníkem ve tmě. V De Doodin Bloei se Caro a Colin setkají v recitaci uprostřed spálené krajiny duše, aby povstala v kontrastu klidných kytar a šíleného křiku v De Evenmes ze spalujících plamenů chráněná trny. Po kolísajícím tempu s důrazem na namotávání vědomí v Het Gloren nevrcholí s pomocí houstnoucích riffů a hysterické Caro pouze kompoziční razance, ale De Doorn v celé své temné kráse. Poslední zbytky plačtivých tónů mizejí v zapomnění pod dronovými samply jako těžké myšlenky v kouři. A zbylé dozvuky se v závěru Voor Immer ztrácejí ve větru jako lehounký popel nad noční krajinou.

De Doorn není o tom posluchače mentálně zničit. A i když to tak v očích neznalých možná dříve vypadalo, cílem byl pravý opak. De Doorn je katarze v pravém slova smyslu, ať vám to zní jako klišé, nebo ne. Nejprve připomíná plazení se skrze ostnaté dráty. V půlce se mračna trhají a probodávají je první sluneční paprsky dopadající na rozdrásanou kůži. Jako by posluchač na konci De Doorn pomyslně odhodil své vlastní papírky s vypsanými ztrátami. Jak jsem však psal, pokud se na myšlenky Amenry napojíte. I bez této přidané hodnoty si ale lze alespoň částečně užít originální, hudebně působivé dílo, které již s Neurosis nemá smysl srovnávat.

„Co ztratíš v ohni, to nalezneš v popelu.“