K tomu, abych recenzoval tuhle deset let starou fošnu mě přivedl stav obroušené pásky, kterou vozím v autě. Už je místy tak sjetá, že jsem musel vyhrabat originál CD a nahrát si ji znovu. Hned úvodem se přiznám, že tohle album miluji a dost těžko na něm budu něco kritizovat. Už nádherně namodralý obal, ve své době dost odvážně se vymykající z područí všech metalových klišé, jako jsou fantaskní monstra či potoky krve, má kouzelnou atmosféru.
Jak je u mne zvykem, projdeme si celé album zásek po záseku. Pětice Finů svou geniální desku otevírá čistě klávesovým intrem Thousand Lakes s mírně relaxační atmosférou. Po odeznění zvonů začíná ta pravá severská bouře. O co půjde na celém albu je jasné hned z následující Into Hidding, hutné kytarové rify (ale opravdu hutné) se silně chytlavými melodickými linkami, které ještě podtrhují dva vokály, drsný murmur a někdy až nepřirozeně vysoký, čistý, ale mužský vokál. Nástup osamocené kytary, výkřik do chladné noci, nástup artilerie bicích a neustále dokola se prolínající melodická linka. Ano, ano je to The Castaway, v závěru skladby s podivným sólem, při kterém kytara vyluzuje zvuky ne nepodobné výkřikům ženy v extázi. First Doom hlavu rvoucí skladba, která potvrzuje starou známou pravdu o tom, že v jednoduchosti je síla. Garantuji vám, že v druhé polovině skladby začnete mrskat kebulí takovým způsobem, že se pro vás návštěva chiropraktika stane nezbytnou rutinou. A nyní dámy a pánové vrchol desky. Black Winter Day, piánko, které otevírá tuhle pomalou skladbu, brzo umlčí vřeštící kytara, pod taktovkou severského vypravěče finských bájí a pověstí. Krásné, monumentální, těžko polapitelné. Tenhle song je jako sochy z ledu, jejichž křišťálová čistota člověka fascinuje pro svou nedotknutelnost. Následující Drowned Maid je takovým lehkým vánkem přinášejícím světlo do duší, zimou do deprese uvedených tvorů severských plání. Pokud by se to tak dalo říct, jedná se až o rozvernou píseň s úžasným refrénem, při kterém mám problémy soustředit se nařízení auta, protože v rukou se mi z čista jasna objeví imaginární paličky a já tluču do volantu jak o život. In the Beginning je dalším songem, který bych se nestyděl nazvat hitovým. Naprosto úžasný rozhovor mezi poklidným murmurem a vysokým hlasem, podporovaný hutnými kytarami a čistými sóly, prostě nemá chybu. Závěru skladby dominuje zvuk hamondek jak z doby Doors. Forgotten Sunrise - opus, kde název naprosto přesně koresponduje s hudbou. Temný, ponurý žalozpěv. Nádhera. Jak dravá říčka po jarním tání zní předposlední song The Fathers Cabin. Trochu schizofrenní zpěv, či lépe řečeno proklamování, propůjčuje této písni zvláštní atmosféru. A je tu poslední zásek téhle mrazivé úderky Magic and Mayhem. S klidným svědomím můžu říct (napsat), že se jedná o důstojné rozloučení. Jak motorová pila do ledových ker se zařezávají kytary pod údery hromů.
Závěr. Naprosto bezchybné album, které má co říct i po deseti letech. Album, bez něhož je každá sbírka nekompletní. Amorphis rules.

10 / 40:18