Někdy to jde prostě snadno. Samo od sebe, dalo by se říct. Arch Echo založili klávesák Joey Izzo a kytarista Adam Rafowitz, našli k sobě další muzikanty a hned v květnu následujícího roku vydali debutní eponymní nahrávku. Kvintet se na ní vytasil s fusion s prvky progresivního metalu, který je zahraný s odzbrojující lehkostí, instrumentální bravurou a touhou vymanit se z omezující djentové škatulky.

Ano, tušíte správně, Arch Echo jsou instrumentální kapelou. Netýká se jich tak omezení spojená se zapojením zpěvu do skladeb (sloky, refrény apod.) a díky tomu můžou využít větší svobody projevu. Ta má však svá úskalí. Od podobných skupin se totiž kvůli složitějším kompozicím vyžaduje jistá míra intelektuálnosti, což zase brání ocenění masovější části publika. Arch Echo se snaží vyjít vstříc oběma skupinám obecenstva a jdou cestou sice komplikovanějších písniček, ale s jasnými, až hitovými a zpěvnými melodiemi.

Arch Echo mají možná tu smůlu, že patří do úzkého djentového pelotonu s jasně danými pravidly. Jak z něho ven? Už název druhého alba You Won’t Believe What Happens Next! naznačuje, že posluchače čeká svobodomyslná jízda. Pokud bych měl hledat hlavní inspirační zdroje hochů z Nashvillu, půjdu na jistotu – Animals As Leaders a Dream Theater v době, kdy byli ještě ve formě (tedy v 90. letech). Z prvně zmíněných si berou kytarové sekačky, polyrytmické konstrukce nebo vzdušnou, až nadýchanou atmosféru plnou rozličných harmonických vrstev. K druhým matadorům progmetalové scény je pojí zejména klávesové linky kouzelníka Joey Izza nebo „souboje“ s jeho strunným parťákem Adamem Rafowitzem. Ty často připomínají hlavní dvojku „drýmáčů“ – totiž Petrucciho a Rudesse, kteří jsou v tvorbě Arch Echo hodně cítit. Ti ovšem na rozdíl od svých starších kolegů jedou stále naplno, vyhýbají se bombastu, kýči nebo přeslazených balad. A ten mladistvý elán! Když si nepřipravený posluchač pustí desku poprvé, z té exploze nápadů mu musí jít hlava kolem. Soubor sice hodně tlačí na pilu a riffů, různých kudrlinek, sól a dalších eskapád nabízí přímo gejzíry, ze skladeb není znát žádná skladatelská křeč. Na rozdíl od kapely mistra Tosina Abasiho jde totiž skupina kupředu díky mocnému groove. Zatímco Animals As Leaders znějí díky fenomenálnímu hráčství mnohdy až nepřístupně, akademicky a příliš komplikovaně, Arch Echo se naopak často drží rovného 4/4 rytmu. Ano, bicmen Richie Martinez tu dodržuje nepsaný kánon djentu - vyklepávání „čtvrtek“ na čínu - a drží jasný směr a údernější styl bubnování. Oproti tomu je Matt Garstka hračička, který i rovné riffy dokáže rozložit na atomy.

Ještě k tomu Izzovi. Instrument mladého klávesového kouzelníka hraje v Arch Echo klíčovou roli. Mnohdy hraje ústřední linku on a ostatní nástroje se na něj nabalují, jindy zase ve zběsilém tempu rychlých prstů sóluje, onde se v komunikaci střídá s Rafowitzem nebo jedou pro zvýraznění harmonie společné linky unisono. V rejstřících střídá retro zvuky jak ze 70. let (občas slyším Herbieho Hancocka nebo Chicka Coreu), vzdušné synťáky nebo v klidných mezihrách (ale nejen v nich!) klasický klavír – tady to bude opět ten Rudess.

Jestli něco z You Won’t Believe What Happens Next! leze ven, tak je to vedle čisté radosti z hraní všech zúčastněných zejména její pozitivní ladění. Z desky jde až prosluněný odér pohody a dobré nálady. Už jen ta ústřední melodie otvíráku Daybreak nebo hitový refrén ve Stella… Někdy to zní až romanticky, nicméně kluci umí i zazlobit – viz nejnářezovější věc alba Mukduk s totálně šíleným Meshuggah patternem jako z  továrny na psychofarmaka. Nějaká negativa? S přibývající stopáží všechny ty kudrlinky začínají být únavné. Možná i kluci si to uvědomili a desku proto uzavírá nejklidnější věc – osmiminutová Iris, při níž si posluchač konečně může vydechnout. Celkově vzato, i tak jde o velmi povedenou a svěží záležitost. Už se těším, „co se stane příště“.