Černý backdrop, bílá skica, rudé logo: vizuál, kterému se zavázala řada kapel, šel odjakživa ruku v ruce s vrcholným rouháním a hudebním chlívem čerpajícím z nejsmrdutějších koutů death metalu, black metalu i grindu. Zhýralému uchu se rychle vybaví přehlídka kultů – od Blasphemy, přes Beherit až po Archgoat.

Právě Archgoat lze v daném ranku řadit mezi konzistentnější. Finská dvojčata si dala s debutem na čas, což se z odstupem času ukazuje jako prospěšné rozhodnutí. Whore of Bethlehem je dodnes ukázkovým svinstvem, které i po letech dokáže šokovat. Primitivní deathmetalové jádro mlátí po hlavě, ryzí blackmetalový étos a ortodoxní oddanost Luciferovi nutí kroutit hnáty a dává najevo, že není mnoho dokonalejších kombinací než metalový extrém a Satan. Všudypřítomnému zlu přidává i (ne)vyladěná produkce, která po prvotním prokousávání náležitě odměňuje.

Je třeba se smířit s faktem, že rouhavého majestátu Whore of Bethlehem už dosaženo nikdy nebude, což ovšem neznamená, že by se mělo na zbytek materiálu Archgoat zanevřít. Čistší produkce a léta hraní odkrývají kapelní houževnatost a nové způsoby, jakým dokáže pracovat v poměrně úzkém hudebním arzenálu. Archgoat sice povětšinou přepínají mezi primitivními rubanicemi a ritualistickými zpomalovačkami, s přibývajícím časem ale začalo docházet i na novinky. Například na The Luciferian Crown překvapila Darkness has Returned – takřka punková hitovka, která si přes rozvernou náturu zachovala ověřený arciksicht.

The Luciferian Crown se rovněž pyšnila dosud nejprofesionálnějším zvukem. Nová Worship the Eternal Darkness si čistotu zachovává, ale předchozí produkci nekopíruje. Zní hutněji a na „tupější“ vyznění trochu dojíždí. Některé části zní trochu utopeně, bicí mají tendenci trochu zanikat, což podkopává drive desky. Tradiční náboj Archgoat ale produkce zcela nezakopává.

Worship the Eternal Darkness opět prezentuje kapelu se vším, co fanoušek vyžaduje. Dokonce i s nečím navíc. Po vzoru Darkness has Returned opět dochází na nové přístupy k zajetému kapelnímu autorství. Z pohledu aktualizace zaujme Rats Pray God, která zní jako bestiálnější variace na Sacrifice od Bathory. V závěsu je Black Womb Gnosis s dynamickým double-bassem nebo Blessed in the Light of Lucifer s atmosférickými leady.

Zbytek desky převážně nabídne Archgoat, jak je posluchač zná. Ve většině případů vše funguje, jak má, najdou se ale i záseky, kdy dochází k příliš okaté recyklaci. Pomalá Burial of Creation se vokálním položením, riffy, i údery zvonu dost podobá zásadní Grand Luciferian Theophany, v Heavens Ablaze se místy hodně zrcadlí více skladeb, na mysl vytane třeba Congregation of Circumcised.

Na Worship the Eternal Darkness si Archgoat drží kvality. Největším vrubem zůstává zvuk. Čistší a vybroušenější The Luciferian Crown vraždila o trochu více, novinka je produkčně někde uprostřed cesty – méně profesionální, ale i ne natolik hnusná, snad proto, aby příliš nepohoršila stále rostoucí fanouškovskou základnu. Minulost přitom dokázala, že Archgoat umí ničit na obou pólech. Viset ve vzduchu při uctívání věčné temnoty není potřeba.