Relentless Mutation byla nejen pro úspěch předchozí desky The Lucid Collective očekávána a v hudebních kruzích i docela hojně komentována. Příznivci technických alotrií ji vesměs adorují, někteří však nadávají na zvuk, primárně na přetriggerování.
Mně osobně zvuk vůbec nevadí. Kytary jsou čisté a ve středech, takže v basech mají potřebnou hloubku a ve výškách neřezají, vynalézavá basa nápodobně. Vyniká u ní hra prsty i tapping a ladí s živým zvukem bicích, pominu-li kopák, který je - pravda - vytaženější, ale právě se středovým zvukem kytar, pokud zrovna nejde o klidnější pasáž, sedí a nijak se nepřebíjí. Tento dojem podporuje rozvrstvení muziky Archspire.
Kanaďani jsou sice splašenci, ale nehrají pouze v části hmatníku, využívají jeho celé spektrum, a to průběžně během všech skladeb. Skladeb! Písniček! Pokud mi totiž někdo chce tvrdit, že Archspire jsou bezbřehá onanie, desku neslyšel. Samozřejmě že na albu jsou extrémně technické (i „pidlikací“) pasáže, kde obě kytary s basou přes sebe běží jak splašené stádo divokých mustangů, ale jinak tahle pětice po většinu stopáže píše poměrně jednoduché a srozumitelné, byť proměnlivé skladby, které staví na opakujících se a neuvěřitelně chytlavých motivech. A to jak rytmických, tak melodických. Jen je prokládá kytarovými kudrlinkami, arpegii, nevšedními stopkami, různými zasekáváními a přemostěními, technickými finesami celkově, ale i houpavými pasážemi. Důležitá tu však je disciplinovanost. Tou Relentless Mutation oplývá oproti předchůdci mnohem značněji, bez ní by se muzika rozpadla na kousíčky. Rovněž zvuk není tak placatý jako minule.
Především, vůči kolegům ve zbrani jsou Archspire i přes ty nahuštěné kousky srozumitelní a jednoznační. A rovněž originální. Celá deska zní uceleně, ne samoúčelně a Archspire na ní uvážlivě využívají melodiku, ekvilibristiku i silné, úderné a jasně znějící pasáže, nebojí se zvolnění a učarovávají i atmosférickou (ne jen) prolukou ve většině skladeb (vcelku povedené čisté kytary, Human Murmuration, nebo titulní věc, kde i rychlostně nejextrémněji hraná věc zní až zasněně). Motivy ve skladbách se vážně opakují, opírají se o gró motivu a několikrát jej rozvíjejí či přetváření v pasáži následující. Můžu uvést třeba třetí Remote Tumour Seeker, kde je myšlenkově svázáno hned několik nápadů z celé skladby. Je naprosto zřejmé, že Archspire to už neženou jen do rychlosti a extrému a fakt komponují.
Kapitolou samou o sobě je zpěv Olivera Rae Alerona a sporťáci z Vancouveru to dokonale pochopili. Už na předchozí placce byl jeho projev výrazný (za mě ale ne vždy v kladném smyslu slova), ale je slyšet, že během doby posledních tří let Oliver notně makal a svůj projev zvýraznil. Zlepšil intonaci i srozumitelnost, samozřejmě i rychlost. Hlas nabral barvu, obzvlášť v hloubkách má víc šťávy, přibyly nějaké dvouhlasy. Jeho výraz je bezesporu silná stránka kapely, která celé to inferno ještě víc nakopává a hlavně ve světě jeho kulometné frázování nemá konkurenci.
Zásadní ale pro album je, že kvintet už nikomu nemusí dokazovat, že motor má z dílny SpaceX a že umí zahrát i věci, při kterých si jiní lámou prsty. Archspire se zklidnili a nejedou furt na plný plyn (jako příklad nechť poslouží Calamus Will Animate), ačkoli bezpečnostní pásy jsou při poslechu třeba. Zvuk se tím projasnil, tvar nabral jasných obrysů a zvýšila se natlakovanost i dynamičnost pomalejších kousků, kde to na The Lucid Collective drobně vázlo, nebo neznělo až tak zajímavě. Umírněnost Archspire prospěla, někdo by řekl evoluce.
Závěr? Tahle pětice svou půlhodinu naplnila vrcholnou porcí moderního atletického (brutal) death metalu. Je to strhující poslech a pro mě deska minulého roku. O třídu lepší a ve všem dotaženější než počin z roku 2014.
- technická zručnost kapely - no comment. Zvuk desky - no comment. Obal desky - no comment. Jednotlivé skladby - no comment. Archspire - no comment. STAY TECH! (Kuba)
- totálně přehrocený, a to u všech nástrojů, včetně zpěvu, který dosahuje kadence zasloužilé komunistické písařky na stroji. Origin jsou proti nim slimáci, otázkou je, jak se tenhle přetrigrovanej ultranákul dá kvalitně odprezentovat živě. (LooMis)
- nové album prozkoumává možnosti, co vše je ještě posluchač schopen zachytit a vstřebat, když je mu každá nota podávána sonickou rychlostí. Naštěstí se nejedná o samoúčelnou prezentaci, skladby drží pohromadě a mají myšlenku. Co bych rozhodně vyzdvihl je nápaditá basa, naopak u natriggerovaných kopáků mi připadá, že chvílemi zbytečně na sebe strhávají pozornost. Bezpochyby nutnost poslechnout si. (BandCamp) (Herelson)
- technodeathové božstvo z Vancouveru bohužel propustilo génia basové kytary Jarona Evila, jehož místo zaplnil na nahrávce Jared Smith, ale jde o důstojnou náhradu. Mimořádně technicky vybavený hráč zapadl mezi zbylé borce úplně přirozeně a natlakovaný papiňák metalového hudebního umu přináší své poctivě udušené kusy masa. Zvuk bude asi pro leckteré náročné posluchače oním často diskutovaným plasťákem, nicméně mě to neruší. Nelze pominout fantastickou hru Spencera Preweta, jehož bicí artilerie citlivě, a přitom výbušně podporuje riffování dvojice Lamb/Morelli. S ultimátní přísností rozbíjí lebky a alespoň pro mě je poslech Kanaďanova umění velkým zážitkem. Neuvěřitelný tah má i chrochtač Oli Peters. Kadence poměrně dlouhých a složitých textů mu jde z klapačky jak z čerstvě promazaného a nabitého automatu. Při té rychlosti a zároveň zřetelné artikulaci bych se ho nebál poslat na battle s nejdrsnějšími rapery. Názory na desku budou možná protichůdné, ale pro mě zatím jedno z nejvýraznějších alb roku. Nutnost pro fandy sofistikovaného sci-fi deathu. (MXL)
Vložit komentář