Nikdy neříkej nikdy. At The Gates se dušovali, že se znovu nikdy nedají dohromady. To se nestalo. Lidé se tak aspoň po jejich zmrtvýchvstání mohli podívat na hodinu a čtvrt trvající průřez, který kapela předvedla v roce 2008 na Wackenu. Snad ještě rezolutnější byl soubor v otázce nahrání další desky. „Nebudeme vydávat album, které by lidi pouze zklamalo,“ tvrdili. Příznačná byla i reakce Tomase Lindberga: „Odkaz Slaughter of the Soul zůstane nedotčen.“ To se psal říjen 2007.

Uplynulo více než sedm let a většina fanoušků ikonických Švédů už ve svých rukách třímá jejich návratovou desku. Inu, návrat to byl pozvolný. Než se k finálnímu kroku odhodlali, chvíli to trvalo. Sami jakoby nejdřív nechtěli věřit, jestli to ještě půjde. Do karet jim ovšem hrála skutečnost, že všichni zainteresovaní hudebníci s muzikou neskončili. Ba naopak. Lindberg si vyzkoušel snad všechny extrémní metalové žánry, Erlandsson vymetl Cradle Of Filth a i nyní hraje s několika ansámbly zároveň, bratři Björlerové pokračovali v thrashové úderce The Haunted, přičemž Anders stihl vydat v roce 2013 výbornou odpočinkovou sólovku.

Zrod At War with Reality tedy nebyl ukvapený, ale pozvolný. Samotná skupina jej označuje jako most mezi Slaughter of the Soul a budoucností. A skutečně, pomineme-li úvodní intro namluvené španělsky (jde o výňatek z knihy Ernesta Sabata), hned od prvních vteřin je jasné, kdo se za zadumanými a přece agresivními decibely skrývá. Death and the Labyrinth je bezesporu stoprocentní esence At The Gates, a to s tváří, s níž přišli na Terminal Spirit Disease a vypilovali ji na průlomovém Slaughter of the Soul.

A právě na tomto základu Švédové staví. Je v tom určitě sázka na jistotu, kvintet opouští složitější písňové struktury z prvních dvou desek, na jejichž vzniku měl obří podíl původní kytarista Alf Svensson. První poslechy novinky tedy nesou stopy nostalgie po „zlatých devadesátých“ a nenaplněných očekáváních, protože „tohle všechno jsme od At The Gates přece už slyšeli, ne?“.

Tak jednoduché to však není. Skladby mají pevnou kostru, drží pohromadě, a skupina se vyvarovala vatových riffů. Měl-li bych použít jediného slůvka, jež by vystihlo hudební obsah At War with Reality, neváhám a říkám „umírněnost“. Ovšem nikoliv ve smyslu taťkovského páprdovatění, jako spíše záměru jít přesně za svým cílem bez přílišného odbočování. V tomto ohledu se nabízí i substantivum „vyspělost“. (Mimochodem, když se kapela v 90. letech rozpadla, jejím členům bylo pouhých 23 let.) Samotná skupina tvrdí, že chtěla stvořit jakýsi hybrid Slaughter of the Soul a předchozích desek. I když jim posledně jmenovaný zásek přinesl největší renomé a kapela z něj živě hraje nejvíce, ona sama si po jeho vydání paradoxně postěžovala, že byl pojatý až jednostranně agresivně a chyběla mu atmosféra a melancholie příznačná pro debut a následující With Fear I Kiss the Burning Darkness.

At The Gates to nakonec udělali fikaně. Na kostru písní ze Slaughter éry nabalili další vrstvy melodií, které album nasměrovalo do jiných končin. Účinek totiž není posluchače primárně zdrtit tlakem, ale zapůsobit na ně tesklivou atmosférou. Nejsilnější jsou tak momenty, kdy thrashing amerického střihu (kterým byli Švédové oproti svým gothenburgským souputníkům více inspirováni) končí a kytaristé se plně opřou do ultramelodických nápadů (viz konec šlapavé Eater of Gods, nebo zasněný i apokalypticky znějící finiš celé desky v The Night Eternal). Anders Björler mimojiné popisuje, že gothenburgskou melodiku má na svědomí už zmíněný Alf. „Míchal švédský folk s klasickou hudbou, zejména od ruských autorů, a operou,“ říká. Kapela z jeho odkazu těží v úvodu Order from Chaos a City of Mirrors, ale víc netradičních meziher At War with Reality nenabízí, což je škoda. Album je totiž postaveno hlavně na metalových základech.

Soubor se sice nevyhnul drobným kazům typickým snad všem reunionům – riffy se někdy až příliš podobají těm dávno minulým, kapela používá stejné figury (například totožné zakončení Upon Pillars of Trust průšlapem jako v Nausea), a tak dále. Na druhou stranu, proč se vyhýbat postupům, na něž má kapela patent? Na mysli mám třeba tupačky do triol, díky nimž poznáte At The Gates mezi stovkami kapel.

Podtrženo sečteno, velké překvapení se nekoná. Samotným překvapením totiž je fakt, že album v přehrávači vydrží. Neoposlouchá se, netrpí přehnanou prvoplánovostí a snahou o pozlátko, tak typické dnešní době. Švédové zůstávají sami sebou, nenechávají se strhnout přehnaným zájmem a stojí pevně nohama na zemi. Což je sympatické, ne?