Barren Earth se „na osamělých věžích“ ocitli v dříve netušených polohách. Zakládající člen Amorphis Oli-Pekka Laine dává svým bývalým kolegům prostřednictvím On Lonely Towers docela na frak, i když i oni se s posledním albem lehce zvedli. A protože se blíží pražské vystoupení Finů spolu s Insomnium a Wolfheart 24.1 ve Futuru, pojďme se podívat na jejich zatím poslední desku zblízka.

Progrockem 70. let a folkem šmrncnutý death/doom si už od prvního ípíčka před šesti lety našel cestu k zástupům vlasatých palic a každý další počin superbandu je nedočkavě vyhlížen s přísně kritickým pohledem – jestlipak se podaří neklesnout s dosavadní kvalitou, nebo dokonce přinést něco nového? Barren Earth se zadařilo být jiní a není to jen o změně zpěváka, i když tento fakt hraje významnou roli. Na své si přijdou milovníci starých Amorphis z období zlaté éry do konce devadesátých let. A může za to opět zakládající člen finské legendy, basák Oli-Pekka Laine, jehož kompoziční rukopis je prostě nepřeslechnutelný.

Barren Earth se museli vypořádat s prekérní situací, když je rok po vydání oceňovaného alba The Devil´s Resolve opustil stěžejní člen, zpěvák Mikko Kotamäki ze Swallow the Sun. Zdálo by se, že jeho bravurní výkony jsou nenahraditelné. Na Our Twilight, Curse of the Red River a jmenovaném předposledním záseku v diskografii z roku 2012 odvedl vynikající práci a jeho patřil k jednomu z pilířů helsinského sextetu.

Na jeho místo nastoupil, v porovnání s kolegy výrazně mladší maník, Jón Aldará od doomařů Hamferð z Faerských ostrovů. Tip na něj dal překvapivě Mikko zaneprázdněný domovskou kapelou. Jón se odkazu schopného Mikka nikterak nezalekl a dokázal si v hudbě kapely najít místo velmi rychle, dokonce zašel ještě dál. Jestli z On Lonely Towers cítíme silný záměr muzikantů znít originálně, nový vokalista dokázal přijít s odvážnějším a přitom tradici míchání zvířecího murmuru a čistých poloh zcela signifikantním projevem.

Ambicím kapely určitě nahrává klapající souhra kytaristů, kterou předvádí Sami Yli-Sirniö (Waltari, Kreator) a fousáč Janne (Rytmihäiriö, Moonsorrow). Na nahrávce se více než kdykoliv předtím rozhodli prozkoumat, kam až mohou v kombinaci akustického a zkresleného zvuku dojít. Nutno podotknout, že oba strunobijce vkusně doplňuje a provází klávesák Kasper Mårtenson svou charakteristickou hrou blízkou starému psychedelickému rocku, ale klidně i jazzu. A je to stále tentýž Kasper, který působil v Amorphis v dobách Tales from the Thousand Lakes. Ale konec veškeré omáčce kolem, je nasnadě, že BA mají sestavu nabušenou, co tedy můžeme říct o placce On Lonely Towers?

BA se rozvíjejí v rámci všeho toho, co má posluchač poctivého doomu a melodického deathu 90. let rád. Poloakustické figury se doplňují s dostatečně tvrdým zvukem kytar, skladby šlapou a pulzují, aby se vzápětí promítly v obrazotvorný kaleidoskop pocitů a nálad. Smyčce, španělky, perkuse, piánko a klávesová sóla, to všechno je pro kýžený efekt promyšleně zaranžováno. Jenže vzápětí na vás spadne kýbl se smrdutým old-school death riffem, dokonce se objeví i sypačka a hnedle jsme v jiné vesnici. Jak umí být muzikanti v písničkách cíťové, druhá tvář souboru je o poznání surovější. A v tom je asi to kouzlo. Kompromisy kapela neuznává a zdá se, že tak to funguje.

Když po úvodní zvonivě melancholické ouvertuře přijde Howl, v cukuletu se vznášíte na křídlech vítězné doomové hymny s řádně animálním chropotem. V čistě zpívaném refrénu rázem odhalujeme schopnosti Faeřana, jenž se předvádí jako kurevsky silný frontman. Dvojí působení proměn deathujících úprků jako vystřižených z Karelian Isthmus a funeral growling s burácením nesou své ovoce. Vše je natlakované emocemi, Jón zpívá s obdivuhodným rozsahem od folkrockových vod (myslel jsem, že něco takového v životě nevypustím z tlamy), přes heavy (někdy až á la Candlemass) po ukrutorský „deťák“.

Když smutné smyčce uvádějí death/doomovku A Shapeless Relict s majestátním příchodem kytar, upadáme do smutného klavíru a zpěvoprávění o bezútěšné prázdnotě vůkol. Vydáváme se hlouběji do lehce apatické roviny úderně přerušené výpadem podladěných strun a vzápětí se zrodí, pro kapely made in Perkele tolik typický, orientální prvek, známý opět i od Amorphis, Sentenced, Decoryah…

Podmanivé melodie, neotřele odzpívané, vědomě korespondují s progmetalovými kytarami. Parta sází na práci s gradacemi včetně razantních škopků, které jsou nejednou poctivě postavené na okázalém přechodování. Hodně se tu hraje na city, což vrcholí v první části 11 minut dlouhé titulní On Lonely Towers, kdy si připomeneme postupy raných Pink Floyd a progrock-epiky. Když záhrobní monstrum zavelí na zteč a vyprahlá země vsakuje první kapky čerstvé krve, vše se náhle máchnutím čarovného meče zklidňuje. Varovný šepot s violou vyústí v impozantní sólíčko a dál kytarovou šedesátkovou vybrnkávačku, za kterou by se nemusel stydět ani Jirka Schelinger.

To ovšem není typická tvář BA, neboť na dřevní a neústupné DM jádro kapely se lze vždy naprosto spolehnout. Zajímavostí může být Samiho kytarový riff v Chaos, the Song Within. Ten totiž nápadně připomíná některé momenty, které hrává s Kreator. Nahrávka by nebyla tak opojná, kdyby v ní neúčinkovaly Kasperovy klávesy, které nejednou svérázným způsobem těží z interakce s ostatními hudebníky. Nebojí se staršího soundu keyboardové flétny jako na Tales…. Třeba v takové Set Alight s progdeathovou nakládačkou a kytarovým rozkladem, ani ve vzpomínaných psychedelicky hardrockových cvičeních ani u nějakého toho jazzování v cajdákovitých částí poslední The Vault.

Finové dávají najevo, že jim není proti srsti nic, co mohlo posloužit k prohlubování doposud dosaženého. Zároveň nahlížejí na osvědčené fígle čerstvou optikou. Experimentují, kam až to jde, ale jde stále víceméně o doom/death. A to se cení. Emoční nátlak na jedničku a s pochmurnou čarodějnou noblesou.