Nebudu se vydávat za velkého odborníka na doom metal. Ať ho chápete jako ubulené kňourání My Dying Bride nebo brutální pomalé valivé cosi kolem Skepticism, znám dohromady ne víc než 20 kapel žánru. Jak si tedy osopuji právo recenzovat výsostně doommetalovou nahrávku? Jednoduchá odpověď. Nikdo jiný to za mě neudělá, a nechat Begräbnis (pohřeb) bez zmínky proplout kolem Marastu by byla věčná škoda. Takže trochu odkrývám karty hned v úvodu, ano, Begrabnis určitě za poslech a pozornost stojí.

Historie kapely je docela zajímavá. Po spletitých peripetiích se dostali od názvu C’est La Guerre s Francouzem v sestavě a black/death vlivy přes deathmetalovo-elektronickou etapu už se současným jménem kolem roku 2017 až k čistě japonskému složení a doom/sludge poloze. Ano, představit si můžete něco blízko chorobnému kultu Corrupted. Snad jen v poslední písni ニジガハラ (Nijigahara) bych slyšel malou koketerii s death metalem á la Bell Witch. Jinak mi materiál možná připomene Symphony of Grief. Zkrátka poměrně minimalistický sludge s funeral doom zvukem a tempem. Navíc s rituálním podtónem (monotónní tempo bicích).

Produkce není vyloženě líbivá, nezkušenému uchu, nebo milovníku hlaďoučkého zvuku za miliony může znít poněkud přísně, ale na druhé straně poslech je pořád docela komfortní. Rozhodně bych s Bizzem nemluvil o nějakém hrozném drone masakru, mrk mrk. Už od prvních tónů 因果てど愚弄す (Inverted Cross) budete mít pravděpodobně jasno v tom, jestli se nahrávkou dále zabývat. V podstatě stejně ty čtyři skladby zní. Já osobně za vrchol alba považuji vokální party zasazené do industriálního tepotu ve druhé 半月-ハニワリ- (Haniwari). Ostatně, japonština tomuhle materiálu v mých uších strašně pomáhá, úplně vidím ty nepříčetný nesmyslně přehrocený japonský křeče.

Rozprávět o náladách, které navozuje poslech Izanaena je ošemetné. Každému patrně vytane na mysli něco jiného. Jisté je, že to bude něco těžkého, chmurného, beznadějného. Ani jediný paprsek světla se takhle hluboko nedostane. Pravidelné tlumené údery mohou být třeba výbuchy granátů na povrchu, kde zuří apokalypsa, nebo dunění válečného bubnu barbarských legií… Fantazii se meze nekladou. Právě naopak. Epický brutálně pomalý a tvrdý doom metal úplně zve k přemítání o podobných neveselostech.

Celkově mě tohle lo-fi pojetí oslovilo víc, než mnohý profesionálně zprodukovaný tzv. moderní doom metal. Je ale potřeba zdůraznit, že všechno je o jedné náladě a atmosféře. Pokud vám ihned neučaruje, ruce pryč, ničím jiným už vás nahrávka nepřekvapí a neosloví.